Kateřina na něj narazila náhodou — v podchodu u nádraží v Ostravě, kde vzduch byl prosycen vlhkostí, pachem levné kávy, pouličními melodiemi a chvátajícími kroky. Stál opřený o oprýskanou zeď s kytarou v rukou a zpíval. Ne moc nahlas, ne pro dav, ale tak, že jeho hlas pronikal přímo do srdce. Zpíval jako člověk, který se už nebojí být slyšen nebo zapomenut. Zpíval pro sebe, ale jeho hlas se jako nit zachytl o šum davu, našel ji a vryl se jí do paměti. A ona ho poznala okamžitě.
Hlas z minulosti.
Hlas, který kdysi rozehříval její srdce, noci protahoval do nekonečna a naděje rozdmýchával jako svíčky, jež zapalovala o samotě. Hlas, který léta marně přehlušovala, jenže on v ní přežíval, ukrytý v koutku paměti, kde všechno zní příliš jasně a příliš zraňuje.
Jakub.
Měl na sobě tu samou bundu — černou, ošoupanou časem, jako starý společník jeho putování. Vlasy měl delší, strniště hustší a v očích tu samou nepolapitelnou jiskru, jako by byl neustále na cestě, navždy v půli kroku k něčemu, co nelze vysvětlit. Ztuhla. Vytáhla peněženku. Nahmatala drobné. Hodila je do otevřeného pouzdra kytary a mince zazvonily jako ozvěna jejich společných dnů.
Nedíval se hned nahoru. Ale když se podíval, nezdálo se, že by byl překvapený. Jen přikývl, jako by se viděli včera, jako by čas nerozdrtil jejich životy na kusy.
„Ahoj,“ řekl tiše. „Pořád jsi stejná.“
Hořce se usmála:
„A ty jsi úplně jiný.“
„To život,“ pokrčil rameny a v tom gestu byl celý jeho příběh. „Někomu nechá tvář, někomu jen písně.“
„A tobě co zbylo?“
„Cesta. A tucet písní, které nikdo nechce.“
Ušklíbl se, ale v očích už neměl tu drzost, která ji kdysi srážela na kolena. V písni, kterou dozpíval, se ozývaly motivy vlaků, loučení a nemožnosti návratu.
„Pořád zpíváš?“ zeptala se, i když odpověď už znala.
„Teď už jen zpívám,“ odpověděl a v hlase měl lehkost, kterou si nepamatovala. „Je to upřímnější. Nikdo se neptá proč. Nikdo nečeká, že se stanu něčím víc.“
„A stačí ti to?“
„Teď ano. Dřív jsem pořád někam spěchal, honil se za něčím větším. Teď jen žiju.“
Zmlkli. Dav kolem nich proudil, město hučelo, netušíc, že je kdysi spojovala nit, tenká a křehká. Že na něj čekala pod pouliční lampou, psala dopisy, které nečetl, volala do prázdna. Že zmizel beze slova, bez stopy. Prostě odešel, jako by nikdy nebyl.
„Tenkrát to nešlo jinak,“ řekl najednou, hleděl někam stranou. „Neomlouvám se. Jen… byl jsem prázdný. Rozbitý.“
„A teď?“
Podíval se na své ruce, na struny kytary. Přeběhl po nich prsty a tiše zazvonily, jako ozvěna něčeho dávného.
„Teď aspoň zpívám. A neutíkám. To už je něco, ne?“
Pomalu přikývla. Uvnitř se něco pohlo — ne bolest, ne křivda, ale něco jemného, skoro nehmotného. Jako kdyby stará melodie znovu zazněla, ale už netáhla zpět, už nenu**A pak pokračovala dál, s lehkostí, kterou dlouho nepoznala.**