Dnes je mi 33 let, ale ještě pořád se stydím, když si vzpomenu, co jsem provedla v osmnácti, téměř devatenácti letech.
Studovala jsem na univerzitě, můj život byl klidný a pohodlný.
Nechodili jsme po Praze v luxusu, ale nic nám nescházelo.
Maminka učila matematiku na gymnáziu, tatínek byl zubař.
Doma vládl pořádek, jistota, na stole vždycky něco k snědku.
Pomáhala nám paní na úklid, takže mou jedinou povinností bylo udržovat vlastní pokoj uklizený a dobře se učit.
Od malička jsem slýchala, že mojí prací je mít dobré známky a nedělat starosti.
Na univerzitě jsem měla přes rok přítele.
Jmenoval se Ladislav, byl nekonfliktní, z podobného prostředí jako já, slušný, snaživý, rodiče ho měli rádi.
Chodili jsme na filmy do kina Lucerna, dali si zmrzlinu na náplavce, procházeli se po parku Stromovka.
Všechno poklidné, předvídatelné, bez velkých výkyvů.
Tehdy jsem netušila, že stabilita je výsada.
Na jedné oslavě spolužaččiných narozenin jsem potkala někoho jiného.
Přijel na motorce, oblečený úplně jinak, nahlas se smál, hlasitě mluvil.
Nejmenoval se Petr jako třetina kluků v ročníku, ale Milan, a nestudoval pracoval jako automechanik v servisu v Holešovicích.
Už od té noci mi začal psát, čekal na mě před fakultou, opakoval, že jsem moc hezká, abych zůstala se suchary.
Začala jsem se s ním potají scházet.
Musela jsem lhát Ladislavovi, rodičům, kamarádkám.
S Milanem byla každá chvíle plná adrenalinu jízda na motorce, pivo v hospodě Na rohu, hlasitá hudba, útěky před sousedy kvůli hluku.
Připadala jsem si živá, odlišná, dokonce rebelka.
Jen pár měsíců poté mi navrhl, ať jdu bydlet k nim.
Nedokázala jsem to ukončit s Ladislavem, protože jsem nevěděla, jak na to, stejně jsem se ale rozhodla odejít.
Jednou večer jsem sbalila oblečení, aniž by si toho rodiče všimli, nechala jsem jim na stole lístek a odešla.
Bydlil s rodiči na Žižkově.
A tady přišel střet s realitou.
Byt byl malý, všude nepořádek, dusno a hluk.
Ráno jsem nevstávala kvůli univerzitě, ale kvůli snídani, zametání, mytí podlahy, čištění koupelny, praní v ruce.
Vařit jsem uměla maximálně rýži a smažené vajíčko.
Jeho maminka se na mě dívala přísně, když byla večeře prostá.
Tatínek pořád brblal, že je všechno špatně.
Plakala jsem v koupelně, měla jsem pocit marnosti.
Nakonec jsem zanechala školy, neměla jsem na tramvajenku ani čas učit se.
Milan se změnil.
V servisu denně pil pivo kvůli žízni, o víkendech zmizel s kamarády.
Vracel se domů opilý, hlučný, nadával, že mám nepořádek, že ze mě nikdy nebude pořádná ženská.
Tvrdil mi, že jsem zhýčkaná, zbytečná, že mě rodiče naučili jen lenosti.
Cítila jsem, že nemůžu utéct.
Neměla jsem peníze, vzdělání, ani kam jít.
Dny ubíhaly a já myslela na svůj dřívější život.
Na uspořádaný pokoj, na teplou postel, na zápisníky z vysoké, na maminku, která se ptala, jestli jsem jedla, na tatínka, co mě vozil autem.
Také na Ladislava, jak byl tichý a staral se o mě.
Přemýšlela jsem, proč jsem to všechno vyměnila.
Jednoho dne jsem se rozhodla.
Nikomu jsem nic neřekla.
Poslali mě do levných potravin půl hodiny od domu.
Věděli, že se vždycky zdržím.
Vyšla jsem s prázdnou taškou, přešla pár bloků a místo do obchodu nastoupila do autobusu směr Smíchov, domů.
Celou cestu jsem se třásla strachy, co tomu řeknou.
Když jsem dorazila, máma mi otevřela dveře, zůstala chvíli v šoku a pak se rozplakala.
Já také.
Bylo to skoro deset měsíců, co o mně neslyšeli.
Táta přišel z pokoje, beze slova mě objal.
Tu noc jsem spala ve své posteli čisté, bezpečné, bez křiku a beze strachu.
Ladislava jsem už nikdy nezískala zpět.
Pokračoval ve svém životě.
Ale rodiče jsem znovu našla.
Vrátila jsem se na univerzitu.
Zase jsem se učila.
A s bolestí jsem nakonec přijala, že jsem vlastně nikdy nešťastná nebyla.
Můj život nebyl nudný.
Byl stabilní.
Já byla ta, kdo nedokázal ocenit dobro, dokud nepoznal zlo.