Je mi dnes třiatřicet, ale pořád se s ostychem vracím v myšlenkách do toho, co jsem provedl, když mi bylo osmnáct, skoro devatenáct.
Studoval jsem na univerzitě a můj život byl celkem pohodlný.
Nebyli jsme nijak bohatí, ale nechybělo nám nic důležitého.
Máma učila matematiku na gymnáziu, táta byl zubař.
V našem bytě byl vždy klid, dostatek jídla a řád.
Pomáhala nám paní na úklid, takže mou jedinou povinností bylo udržovat svůj pokoj upravený a dobře se učit.
Od mala jsem byl veden k tomu, že mou prací je mít dobré známky a nedělat problémy.
Na vysoké škole jsem měl přes rok přítelkyni.
Jmenovala se Dobromila.
Byla tichá, z rodiny podobné té mojí, slušná, inteligentní, rodiče ji měli rádi.
Chodili jsme do kina, na zmrzlinu, procházeli se v Letenských sadech.
Všechno bylo klidné, předvídatelné, bez dramat.
Tehdy jsem netušil, jak vzácná je stabilita.
Jednou na večírku u spolužačky jsem poznal jinou – Ludmilu.
Přijela na motorce, oblečená nezvykle, hlučně se smála i mluvila, na vysokou nechodila, pracovala jako automechanička v malém servisu v Plzni.
Už ten večer mě začala vyhledávat.
Psala mi, čekala na mě před školou, říkala mi, že jsem moc fajn na to, abych trávil čas s nudnými holkami.
Začal jsem se s ní potají scházet.
Lhal jsem přítelkyni, rodičům i kamarádům.
Snad kvůli adrenalinu jízdy na motorce, pivo na rohu, hlasitá hudba a rychlé útěky.
Cítil jsem se s ní naživu, jiný, jako rebel.
Po pár měsících mi navrhla, ať se k ní nastěhuju.
Nedokázal jsem rozchod s Dobromilou dotáhnout, nevěděl jsem, jak na to, ale stejně jsem s tím souhlasil.
Jednu noc jsem si sbalil pár věcí, aniž by si toho rodiče všimli, nechal jsem na stole vzkaz a odešel.
Šel jsem do domu jejích rodičů.
A tam začala realita.
Barák byl malý, špinavý, pořád dusno.
Místo abych vstával na přednášky, najednou jsem chystal snídani, zametal, myl podlahy, čistil koupelnu, pral ručně trička.
Neuměl jsem vařit nic jiného než rýži a smažený řízek.
Její máma na mě hleděla spatra, když jsem udělal něco jednoduchého, otec se vším nespokojený.
Plakal jsem ve sprše, protože jsem si připadal k ničemu.
Přestal jsem chodit na školu, protože nebyly peníze na jízdné a nebyl čas na učení.
Ludmila se začala měnit.
V servisu denně pil pivo protože je vedro, víkendy mizel s kámošema, vracel se opilý, řval, nadával, že byt není tipťop, že neumím být pořádný chlap.
Opakoval mi, že jsem rozmazlený, neschopný, že mě rodiče nevychovali k ničemu.
Byl jsem v pasti bez peněz, školy, bez místa, kam odejít.
Dny plynuly a já myslel na starý život.
Na čistý pokoj, pohodlnou postel, poznámky z univerzity, na mámu, která se starala, jestli jsem večeřel, na tátu, který mě vozil autem na nádraží.
Často jsem myslel na Dobromilu jak byla tichá, jak se o mě starala.
Nechápal jsem, jak jsem mohl vyměnit všechno tohle.
Jednoho dne jsem se rozhodl.
Nikomu jsem nic neřekl.
Poslala mě do levného supermarketu v Nuslích, půlhodiny pěšky.
Věděla, že se vždycky zdržím.
Vyrazil jsem s prázdnou taškou, ušel dvě ulice, a místo do krámu jsem se vecpal do autobusu směrem k bytu rodičů.
Celou cestu jsem se třásl, děsil jsem se jejich reakce.
Když jsem dorazil, otevřela mi máma a zůstala stát překvapením s otevřenou pusou.
Pak začala brečet.
Já taky.
Bylo to skoro deset měsíců, co o mně nic neslyšeli.
Táta vyšel z pokoje, beze slova mě obejmul.
Tu noc jsem spal ve své posteli čisté, klidné, bez křiku a beze strachu.
Dobromilu už jsem nikdy nezískal zpátky.
Její život šel řádně dál.
Ale našel jsem zpět rodiče, vrátil jsem se na univerzitu a k učení.
Uvědomil jsem si něco, co mě bolelo přiznat: nebyl jsem nešťastný předtím.
Život nebyl nudný.
On byl stabilní.
Já sám jsem neuměl ocenit dobré, dokud jsem nepoznal, jaké je být úplně na dně.