Dnes měla narozeniny. Hned od rána jí všichni volali. Překáželi jí při chystání do práce, ale těšilo ji, že nezapomněli…
Dcera Tereza ji popřála a připomněla, že po práci musí přijít k nim, uvařit, pohlídat vnuka Matěje, nasytit ho, pomoct s úkoly…
Pak měla zajít k tchýni s tchánem a donést jim nákup cestou z práce. Potom pospíchat domů a nasytit manžela.
Až pak si možná dopřeje chvilku oddechu u televize s douškem vína na oslavu. Pokud jí zbydou síly. Pokud ne, nic hrozného. Zvykla si…
Hlavní je stihnout všechny obsloužit. Všechny nakrmit. Ať jsou spokojení. Jaký jiný dárek by potřebovala? Jsou šťastní? Tak ona také…
Dvě kočky, starý kocour Vráťa a mladá Míša, pozorovaly paničku. Míša mumlal:
„Máme u ní štěstí. Kdo jiný by se o nás tak staral?“
Vráťa se mračil:
„A kdo se postará o ni? Ještě není stará. Pouhých pětačtyřicet. Ale v tom ošuntělém hadru vypadá na šedesát. A nikdo ji ani na tenhle den nezbaví povinností.“
Míša na něj pohlédl udiveně:
„To jsou divné řeči,“ řekl.
„Sebrala mě jako malé kotě od popelnice,“ pokračoval Vráťa. „Krmila mě z lahvičky. Viděl jsem, jak se z veselé krásky mění v ustaranou, předčasně zestárlou ženu.“
„Co je ti do toho? Máme žrádlo. Hladí nás. Spíme, kde chceme. Co víc?“
„Dluh se musí splatit,“ odvětil Vráťa. „Rozumíš?“
Ale Míša nerozuměl…
*****
Den skončil, všichni ulehli. Ráno však zjistili, že Vráťa zmizel. Jako by se vypařil!
Jana šla do práce rozrušená. Po službě jako vždy: nejdřív k Tereze na hlídání, pak k tchýni, domů uvařit manželovi…
Na hledání kocoura nezbýval čas. Abychom se zdržovali, pomyslela si.
Když spěchala domů a šlapala do podzimních louží, oslovil ji stařec u lavičky. Tmavé brýle, hůl.
„Krásko,“ promluvil. „Pomohla bys slepci?“
„Jistě, dědečku,“ odpověděla a vzala ho pod paží. Sevřěla jeho dlaň, usedli.
„Poslední autobus mi…“ začala omluvně.
„Kam že to letíš, zlatíčko?“ přerušil ji. Najednou mu vše vysvětlovala.
Něco v něm ji znepokojovalo. Hleděla na jeho postavu, tvář – koho připomíná?
„Tenisky máš prošlapané,“ pronesl náhle.
„Jak to víte?“ podivila se.
„Slepý, ne hluchý. Šustí v loužích jako cáry.“
Zarazila se.
„Ale bunda je nová,“ odvětila bezděčně.
„Hm,“ pousmál se, ohmatávajíc látku. „Dcera ti ji dala? Nosila, přenechala.“
„Všechno čtete,“ zamračila se.
„Nenaštvěj se, holčičko,“ zašklebil se stařec. Jeho knír připomínal kočičí vousy. Zavrtěla hlavou – kde se berou takové představy?
„Kdy měla jsi narozeniny?“ pokračoval.
„Včera…“ polkla knedlík v krku. A pak lhala: „Tereza s manželem přijeli s drahými šaty… Můj Petr přinesl růže a parfém za tisíce… Jeho rodiče připravili hostinu. Jídlo z luxusní restaurace, moravské víno… Pak jsme tančili na Dvořáka…“
Stařec mlčky hleděl do prázdna.
„Nevěříte?“ zeptala se.
Otočil se k ní s úsměvem:
„Znám tě od malička… Jméno ti neřeknu. Ale chci ti dát dárek. Pojď.“
„Ale ne!“ vzepřela se. „Čeká na mě doma…“
„Počkají,“ pronesl přísně.
Vedl ji rychle ulicemi, jako by viděl každý schod. Ač slepý, kráčel jistě…
*****
Vrátily se po půlnoci.
Jana zářila v elegantních šatech a lodičkách. Vlasy jí upravil salon v centru Prahy. Místo tašek s jídlem nesla kabelku od Botase, uvnitř perly a flakon…
Číšník z restaurace U Černého medvěda donesl nákup k taxíku, řidič až ke dveřím.
„Děkuji, dědečku,“ políbila ho na tvář. „Nevím, kdo jste. Snad přítel mých rodičů… Nikdy jsem neměla tak krásné narozeniny!“
Stařec pohladil její tvář. Připomněl jí, jak se Vráťa tulil o tvář…
Dveře bytu se otevřely. V předsíni stáli Petr, jeho rodiče, Tereza s rodinou. Zírali.
„Kde jsi byla?“ vyjel manžel. „Volali jsme na záchranku!“
„Co je vám do toho?“ ohradila se. „Slavila jsem s přítelem rodiny. Tady je…“ Otočila se – na chodbě prázdno.
„Jak jsi nádherná!“ vydechl Terezin muž.
„Toulá se s cizími,“ zavrčela tchýně. „Kde bere na ty cetky?“
„Přesně tak,“ přikývla Jana. „Všechno utrácím za vás. Pro sebe nesmím? Správně?“
Tchán s tchýní zabouchli dveře…
„Skvělé,“ usmála se na Petra. „Už je nechci vidět.“
Podívala se na Terezu:
„Zastavím se. Jednou… Třeba za měsíc.“
Dcera s rodinou vyklouzli tiše ven.
„Odnes nákup,“ řekla manželovi. „A víš co, zlatíčko? Uvař mi čaj. Jdu se osprchovat. Unavená… Celý večer jsme tancovali.“
Petr zůstal stát s otevřenou pusou. Pak…
Pak uložil potraviny, připravil čaj. Po chvíli přidal chlebíček. A na talířek polovinu věnečku…
*****
Vráťu našla druhý den ve skříni. Ležel s kočičím úsměvem…
Dlouho plakala nad jeho tělem. Pohřbila ho pod lípou u domu.
Cestou zpět se jí zdálo, že u kontejneru stojí ten stařec.
Rozběhla se tam. Tolik mu chtěla říct o změnách…
Zmizel. U nohou jí však sedělo kotě. Zvedla ho:
„Pojď domů,“ řekla.
Kotě se přitisklo a přede:
„Postarám se o tebe.“
„Vím,“ zamňoukalo. „Vím…“