-Kde je vlastně ta sanitka, moje milá? Teplotu máme skoro na čtyřicítce, a vůbec se nedaří ji srazit…
-Všechny týmy jsou momentálně na zásahu, – odpověděl unavený ženský hlas. – Vyčkejte, prosím.
Sotva potlačující slzy, Květa zavěsila telefon a zamířila ke své dceři. Malá Anežka ležela na pohovce, přikrytá lehkou dekou a těžce dýchala. Tělo pětileté holčičky hořelo: teplota se odmítala snížit a neúprosně stoupala ke čtyřicítce.
Zvonek u dveří zazněl náhle a hlasitě. Květa rychle vstala, málem přitom spadla, a spěchala ke dveřím.
-Teplota klesá, “trojka” působí. Malá má chrčení z obou stran. Doporučil bych hospitalizaci. – vysoký šedovlasý muž si unaveně promnul kořen nosu a sledoval, jak mladá zdravotní sestra ukládá injekční stříkačku do nádoby.
– A doma to nezvládneme?
– Nezvládnete. Pojedeme do nemocnice, potřebujeme ji pozorovat.
Květa s pasem a pytlem s věcmi vyšla na chodbu:
– Teď obleču Anežku a… Omlouvám se, kdo jste?
Do otevřených dveří vstoupil posádka záchranky: zavalitý, vousatý lékař kolem čtyřicítky, hubený dvaatřicetiletý záchranář s brýlemi a kufříkem a pihovatý, zrzavovlasý stážista.
– Volali jste sanitku? – zeptal se vousatý lékař.
– Ano, ale… Byl tu jiný doktor. – řekla zmateně Květa.
– Jaký jiný? – vmísil se mladý stážista.
– No takový vysoký, šedovlasý. Srazil Anežce teplotu a řekl, že musíme do nemocnice… – zmateně pronesla mladá žena.
Lékař se záchranářem si vyměnili pohledy:
– Sedláček!
– Dvě posádky na jeden případ? – podivil se stážista.
Vousatý lékař se obrátil k mladé ženě:
– Oblečte holčičku. Dovezeme vás do nemocnice.
Květa se vrátila do pokoje. Udivený stážista se zeptal lékaře:
– Nebudeme ani vyšetřovat?
– Sedláček se nikdy nemýlí!
– Kdo vlastně ten Sedláček je?
Záchranář se pousmál:
– Sedláček byl nejlepší odborník na záchrance. Snažili se ho přetáhnout do Prahy, ale vždy odmítal. Říkal, že jeho prací je zachraňovat lidi, ne skrývat se v kanceláři. Před rokem spěchala Sedláčkova posádka na naléhavý zásah. Ale nějaký blázen se rozhodl předjet záchranku.
Záchranář se odmlčel a sklopil pohled. Vousatý lékař ho poplácal po rameni a pokračoval:
– V té nehodě nikdo nepřežil. Ale o čtyřicet dní později se začaly v městě dít zvláštní věci. Na ulici nějakí výrostci pořezali kluka. Na dispečer přišlo anonymní volání: bodná rána v oblasti jater. My jsme tehdy měli službu. Přijedeme tam. Kluk leží na asfaltu, s obvazem, a nějaký chlap drží kapačku. Ptáme se muže, kdo poskytl první pomoc? On kroutí hlavou a říká: “Sanitka tu byla před chvílí, doktor vysoký, šedovlasý a s ním mladá sestra. Pomohli mu, dali kapačku. Šedovlasý říkal, ať to takhle držím… Jen jsem se na okamžik otočil, jestli ten kluk dýchá. A pak jste přijeli vy. A kde je šedovlasý teď?”
A nám bylo z toho mrazivo. Protože podle popisu to byl Sedláček se svou posádku, kdo poskytli první pomoc. Chlapce jsme odvezli do nemocnice, v záznamech jsme uvedli, že první pomoc byla poskytnuta před naším příjezdem. O Sedláčkovi jsme pomlčeli. Až později se o něm začalo otevřeně mluvit na stanici. Ten den jsme byli v šoku.
– Nikdo by nám stejně neuvěřil! – uchechtnul se záchranář. Vousatý lékař si upravil fonendoskop na krku a pokračoval:
– Pár dní na to dělník spadl na skladišti: mrtvice a poranění hlavy. Než přijela městská sanitka, první pomoc poskytli “vysoký, šedovlasý doktor a mladá sestra”: dali kapačku, kyslík a stanovili diagnózu. “A pak zmizeli, jako by se do země propadli.”
– A pamatuješ si na porod na semaforu? – usmál se záchranář, upravujíc si brýle.
– Cože, duchové přijímali porod? – podivil se zrzavý stážista.
– Vol s těmi slovy opatrně, – zamračil se lékař. – Nevím, čím se stala “Sedláčkova posádka”, ale rozhodně ne duchy. Spíše městskými strážnými anděly.
– Promiňte… – stážista zčervenal. I uši mu zrudly. – Tak co s tím porodem?
– Tak taxikář vezl ženu do porodnice: čtyřiatřicet let, druhý porod, třicátý devátý týden. Zastavil na semaforu, a porod začal předčasně. Taxikář v panice, auto zastavil na blinkry, volal na záchranku a vůbec nevěděl, co dělat, běhal kolem auta a křičel: “Pomozte”. Dispečer mu říká: “Pane, uklidněte se, zapněte reproduktor, řeknu vám, co dělat.”. Ale ten chlapík měl hysterii, vůbec nevěděl, co dělá.
Právě v tu chvíli mu Sedláček přišel na pomoc se svou sestrou. Dítě šlo napřed zadečkem, a navíc měla pupeční šňůru kolem krku. Bez nich by dítě nepřežilo. No, a pak už přijela sanitka, vzala šťastnou maminku a křičící zdravé miminko. Kolik takových případů za rok bylo – na to si ani nevzpomeneme. “Sedláčkova posádka” se objevuje jen v těch nejtěžších případech. A kdyby nebylo Sedláčka, do příjezdu městské sanitky by se nikdo z těch pacientů nedožil. Tak to prostě je.
– Jsme připraveni. – Květa s dcerou vyšla na chodbu. Vousatý lékař převzal od ženy pytel s věcmi a usmál se na holčičku:
– Teď už bude všechno dobré!
