Vzpomínám si na ten zvláštní večer v naší staré pražské kuchyni. Pro jednou, poprvé za všechny ty roky, se na mě díval zdola nahoru bez svého obvyklého sebevědomí. V jeho očích se třepotal strach, vztek a zoufalá snaha najít nějaké východisko. Kdysi v takových chvílích uměl tlačit na pilu. Teď už ne.
Co chceš? zopakoval tišeji. Peníze? Řekni mi částku. Všechno zařídím. Můžeme se domluvit.
Nechala jsem krátké ticho. Ne divadelní, ale profesní pauzu takovou, jakou člověk udělá než uzavře účetní rok a podepíše poslední papír.
Pořád to nechápeš, Ivane, promluvila jsem klidně. Nechci tvoje peníze.
Zamrkal a tenhle fakt ho rozkolísal víc než jakýkoli křik.
Tak co chceš? znovu zvýšil hlas. Pomstu? Chceš mě zničit?
Ne. Chci si vzít to, co je moje. A ukončit to.
Vstala jsem, přešla ke skříni a vytáhla tenkou šedou složku bez popisku, vždy schovanou úplně dole, pod starými smlouvami a daňovými přiznáními. Nikdy ji neotevřel. Pro něj to byly Anny účetní blbosti.
Položila jsem složku na stůl a otevřela ji.
Tady, ukázala jsem na první list, jsou smlouvy o půjčkách. Osobní. Bral jsi peníze z firmy. Hodně. Na své jméno. ‘Dočasně’, jak jsi rád říkal.
Přetočila jsem stránku.
Tady jsou protokoly o převzetí závazků. Všechno potvrzeno.
Ještě jeden list.
A tady je dodatek. Pokud dojde k jednostrannému vyvedení aktiv, dluh je okamžitě splatný.
Zbledl. Tvář byl tak bledá, že pihy na jeho nose kdysi zvlášť milé vystupovaly bolestně ostře.
Ty… ty jsi to zfalšovala?
Ne, zavrtěla jsem hlavou. Ty jsi to podepsal. V různých chvílích. V různém stavu. Někdy opilý. Někdy ve spěchu, před ‘schůzkou’, která začínala po deváté večer.
Vyletěl ze židle.
To je vydírání!
To je účetnictví, Ivane, podívala jsem se mu do očí. Jenom ty nikdy nepochopil rozdíl.
Začal chodit po kuchyni, rukou si projížděl vlasy.
Marie… ta o tom nic nevěděla… To jsi ty! Ty to naplánovala!
Marie věděla dost, odpověděla jsem. Věděla, že jsi ‘téměř volný’ a že ‘téměř všechno je už přepsané’. Pro ni to stačilo.
Posadila jsem se naproti němu.
Máš volbu, pokračovala jsem. První: jdeme k soudu. Darování se zruší. Pak přijdou kontroly. Finanční úřad, státní zástupci, tvoje pověst. ‘Nový život’. Všechno v mínusu.
A druhá? zašeptal.
Druhá je snadnější. Podepíšeme dohodu. Dobrovolně odstoupíš z firmy, převedeš na mě svůj podíl. Bez skandálu.
Zasmál se krátce, nervózně.
A myslíš, že mi nic nezůstane?
Ne, řekla jsem po pravdě. Nechám ti přesně to, co jsi nabídnul mně auto. A čas, abys si sbalil věci.
Díval se na mě dlouho. V jeho pohledu bylo všechno nenávist, pokus o lítost i vzpomínka, jak jsme začínali v malém kancelářském koutku s postarším počítačem.
Já tě miloval… zašeptal.
Neuhnula jsem pohledem.
Milovala jsem člověka. Ne schéma. Ne zrádce. Ten člověk už dávno zmizel.
Sesunul se na židli. Nebylo to okázalé bylo to skutečné.
Dej mi čas na rozmyšlenou…
Máš jeden den, odpověděla jsem. Zítra v deset přijde notář.
Přikývl. Pomalu, bez energie.
Druhý den přišel přesně na čas. S propadlým obličejem, rudýma očima. Marie se neozvala. Nebo se ozvala on to nezvedl.
Podepisoval dokumenty mlčky. Ruka mu se třásla.
Když bylo všechno hotové, notář odešel a zůstali jsme sami.
Vyhrála jsi, řekl tiše.
Ne, zavrtěla jsem hlavou. Jen jsem skončila hru, kterou jsem už dlouho hrála sama.
Vzal si klíče a zastavil se v předsíni.
Myslel jsem si, že jsi slabá…
Usmála jsem se jemně.
To byla tvoje největší chyba.
Dveře se za ním zavřely tiše bez bouchnutí.
Za půl roku firma byla úplně jinde. Vyměnila jsem tým, zbavila se šedých praktik, všechno srovnala. Podnikání se stalo čistší a silnější.
Ivan zkusil začít od začátku. Podle řečí neúspěšně. Marie odešla rychle bez peněz už neměla zájem.
Občas jsem zaznamenala jeho jméno v novinách. Čím dál méně. Čím dál tišeji.
Složku Rezervní jsem smazala. Už nebyla potřeba.
Někdy je nejlepší pomsta prostě přesný, chladný rozpočet vytvořený dávno před tím, než se odehraje závěr.