Díval se na mě zespodu s pohledem, ve kterém se mísila hrůza, vztek a zoufalá snaha najít nějaké východisko. Poprvé za všechny ty roky bez náznaku nadřazenosti. V jeho očích už nezůstala ani špetka jistoty, kterou dřív uměl použít k tomu, aby mě dostal pod tlak. Teď ne.
Co chceš? zopakoval tišeji. Peníze? Řekni částku. Vyřeším všechno. Můžeme se dohodnout.
Nechala jsem krátkou pauzu. Nebyla teatrální, spíš profesionální. Přesně tak, jak se dělá těsně před tím, než uzavřete roční účetnictví a připojíte poslední podpis.
Ještě pořád to nechápeš, Pavle řekla jsem klidně. Nemám zájem o tvoje peníze.
Mrkl. Tenhle okamžik ho rozhodil víc než jakýkoliv můj křik.
Tak co tedy? Pomstu? Chceš mě zničit? hlas mu znovu stoupnul.
Ne. Chci zpět to, co je moje. A chci to ukončit.
Vstala jsem, přešla ke skříni a vytáhla tenkou šedou složku bez popisku. Ležela ve spodní přihrádce, pod starými smlouvami a daňovými přehledy, nikdy ji neotevřel. Pro něj to byly účetní blbosti Hany.
Položila jsem složku na stůl a otevřela ji.
Tady ukázala jsem na první list jsou smlouvy o půjčce. Osobní. Brals si peníze z firmy. Hodně. Na své jméno. Dočasně, jak ses rád vyjadřoval.
Otočila jsem stránku.
Tady jsou protokoly o kontrole. Všechna přiznaná závazky.
Ještě jeden list.
A tady je dodatek k dohodě. Při jednostranném vyvádění aktiv už je dluh okamžitě splatný.
Pavel zbledl. Tak, že pihy na jeho nose které mi kdysi připadaly roztomilé vystoupily až bolestně zřetelně.
Ty ty jsi to falsifikovala?
Ne zavrtěla jsem hlavou. Ty jsi to podepsal. V různých chvílích, v různém stavu. Někdy opilý. Někdy ve spěchu, když ses chystal na schůzku, která začínala až po deváté večer.
Vyskočil ze židle.
To je vydírání!
To je účetnictví, Pavle zadívala jsem se mu přímo do očí. Ty jsi nikdy nerozeznal rozdíl.
Začal chodit po kuchyni a prohrabával si vlasy.
Klára… ona nic nevěděla To ty! Ty jsi to naplánovala!
Klára toho věděla dost odpověděla jsem. Věděla, že jsi skoro volný a že skoro všechno už je převedeno. To jí stačilo.
Znovu jsem si sedla. Tentokrát přímo proti němu.
Máš na výběr pokračovala jsem. První: půjdeme k soudu. Dar bude prohlášen za neplatný. A pak přijdou kontroly. FÚ. Policie. Tvoje pověst. Tvůj nový život. Všechno v mínusu.
A druhý? zašeptal.
Druhý je jednodušší. Podepíšeme dohodu. Ty dobrovolně odejdeš z firmy. Převedeš na mě svůj podíl. Bez skandálu.
Zasmál se. Krátce, hystericky.
Myslíš, že zůstanu s ničím?
Ne řekla jsem upřímně. Nechám ti přesně to, co jsi nabídl mně. Auto. A čas na sbalení.
Díval se dlouho. V tom pohledu bylo všechno: nenávist, pokus o lítost a vzpomínka, jak jsme začínali v malém kanceláři se starým počítačem.
Miloval jsem tě šeptl.
Nepřerušila jsem kontakt.
Milovala jsem člověka. Ne schéma. Ne zradce. Ten člověk už dávno není.
Sklesle usedl na židli. Tentokrát bez demonstrace skutečně.
Dej mi čas na rozmyšlenou
Máš dvacet čtyři hodin řekla jsem. Zítra v deset přijde notář.
Pomalu přikyvoval. Bez síly.
Druhý den dorazil přesně včas. S propadlým obličejem a rudýma očima. Klára se neozvala. Nebo snad ano on to nezvedl.
Podpisoval dokumenty bez slov. Ruka mu se třásla.
Když vše skončilo, notář odešel a nechal nás o samotě.
Vyhrála jsi řekl tlumeně.
Ne odpověděla jsem. Jen jsem odešla ze hry, kterou jsem už dlouho hrála sama.
Vzál si klíče a zastavil se v předsíni.
Myslel jsem si o tobě, že jsi slabá
Lehce jsem se usmála.
To byla tvá největší chyba.
Dveře se za ním zavřely tiše. Nebylo slyšet žádné zabouchnutí.
O půl roku později byla firma na nové úrovni. Vyměnila jsem tým, odstranila šedé praktiky, všechno srovnala. Podnikání se očistilo a zesílilo.
Pavel to zkusil znova. Podle drbů neúspěšně. Klára odešla brzy bez peněz už neměla zájem.
Občas jsem zahlédla jeho jméno v novinách. Čím dál méně. Čím dál tišeji.
Složku Rezerva jsem vymazala. Už nebyla potřeba.
Někdy nejlepší pomsta není tvrdý úder.
Ale přesný, studený účet, sestavený dávno před koncem.