Václav si vybíral štěně, jako by sháněl dárek na celý život. Chovatelka se pousmála.
„Dítě už dlouho touží po psovi,“ řekl a upravil si šedou bundu s odřenými manžetami.
Potom ve zverimexu nasypal do průhledného sáčku krmení, sundal z regálu vodítko s měkkou rukojetí a položil na pult nerezovou misku. Ani jednou se nezeptal na cenu.
Štěně bylo rezavé, jedno ucho o kus výš než druhé. Tak tři měsíce, ne víc. Když ho Václav zvedl, štěně se mu čumákem otřelo o dlaň a zůstalo stát.
Václav si ho přitiskl k hrudi, v druhé ruce se mu houpal sáček s nákupem a za zády se zavřely dveře.
Kuba doma čekal na gauči. Sedm let, odřená kolena, světlé vlasy na tři strany. Když otec vešel s tím malým zázrakem, kluk nezařval. Sjel z gauče na podlahu, přikrčil se a natáhl k štěněti prsty.
Štěně mu očichalo ruku. Pak ji lízlo.
Kuba zvedl hlavu a podíval se na otce zdola. V tom pohledu bylo cosi, kvůli čemu se Milada tiše otočila k oknu. Stála u parapetu a ramena měla lehce zdvižená, jako by celou dobu čekala na nějaký podraz.
„Jak mu budeme říkat?“ zeptal se Václav.
„Zrzek,“ odpověděl syn tiše, bez pohledu jinam.
Otec mu rozcuchal vlasy. Milada se pořád neotočila.
První noc byla mizerná.
Zrzek kňučel v předsíni, drápal po linoleu a čumákem tlačil do zavřených dveří ložnice. Milada vstala ve tři. Pak v pět. Setřela loužičku mokrými novinami, které se jí pod bosýma nohama čvachtaly tak, že to v celé chodbě znělo, jako by podlaha vsákla něco, co ještě nemá jméno.
Václav nevstal ani jednou.
Ráno se po kuchyni nesl divný zápach.
„On si zvykne,“ prohlásila Milada do prázdna.
Manžel mlčky mazal chleba máslem. Nůž skřípl po kůrce a štěně pod stolem škublo celým tělem.
Přes den si Kuba sedal v pokoji na zem a Zrzek si lehal vedle něj a pokládal mu čumák na koleno. Kuba nahlas četl slabikář, pletl si písmena, a štěně poslouchalo, jako by rozumělo každému slovu. Uši se mu střídavě cukaly.
Milada se zastavila ve dveřích a dívala se. Potom za sebou tiše zavřela.
Druhou noc Zrzek rozkousal pantofle. Třetí převrhl koš. Václav sbíral bramborové slupky z podlahy po čtyřech a lícní kosti se mu přitom pohybovaly, jako by žvýkal něco neviditelného a hořkého.
„Tak teda…“ začal a zmlkl.
Milada čekala, až to dořekne. Nedočkala se.
Hádka přišla pátý den.
Kuba už dávno spal. Kuchyňské hodiny ukazovaly tři čtvrtě na deset.
Václav seděl u stolu. Rukávy šedé bundy měl vyhrnuté k loktům.
„Já se nevyspím,“ řekl.
Milada stála u dřezu.
„Vydrž. Je malej.“
Naklonil se dopředu.
„Milado. Vstávám v šest. Každý den. Jestli ten pes…“
Nedořekl. Milada si konec domyslela sama. Ruka se jí natáhla pro utěrku, i když prsty už měla suché.
Z předsíně se ozvalo kňučení. Tiché, jednohlasé. Jako by Zrzek vycítil, že se mluví o něm.
„Však si ho dítě přálo,“ řekla Milada.
Václav se zvedl. Židle skřípla.
„Já nemluvím o tom. Já říkám: jestli se nic nezmění.“
Odešel do pokoje. Dveře nepráskly. Zavřel je opatrně, jako člověk, který už má dávno rozhodnuto a rozhovor vede jen pro pořádek.
V sobotu ráno se Kuba probudil a běžel ke Zrzkovi bosky po studeném linoleu.
Kobereček v předsíni byl prázdný. Misky u zdi byly čisté, bez jídla a bez vody. Vodítko s měkkou rukojetí viselo na háčku.
Kuba nakoukl pod stůl. Do koupelny. Za skříň, kam Zrzek vždycky schovával rozkousaný pantofel. Nikde žádný pes.
Vešel do kuchyně.
„Tati, kde je Zrzek?”
Václav pil kafe. Hrnek držel rovně, prsty se mu netřásly.
„Utekl asi. Ráno byly otevřený dveře, vynášel jsem popelnici, no a…“
Rozpřáhl ruce. Dlaně široké, klidné. Ty samé, do kterých se štěně před šesti dny s důvěrou otřelo čumákem.
Kuba chvíli stál. Podíval se na prázdný kobereček. Na vodítko, které viselo tak rovně, jako by ho nikdo nikdy nesundal. A odešel do svého pokoje.
Nezaplakal. Nezeptal se znovu. Jen odešel.
Milada stála ve dveřích a tiskla si prsty na pusu, jako by chytala slovo, které přišlo pozdě. Za lednicí stál průhledný sáček s krmením, napůl plný, s cenovkou ze zverimexu na boku.
Téhož večera šla Božena domů z tržnice.
Déšť začal ještě odpoledne a asfalt se leskl, jako by ho někdo polil olejem.
U lavičky na zastávce se něco hýbalo.
Božena se zastavila. Popotáhla si hořčičnou pletenou vestu a sehnula se. Ruce měla od hlíny z předpěstované sadby: konec dubna, prsty se do léta neumyjí.
Štěně. Rezavé, jedno ucho výš. Mokré, přitisknuté k noze lavičky, třáslo se rychle a pravidelně jako strojek bez vypínače.
Vedle stál sáček. Průhledný, s krmením. Nový, s cenovkou.
Božena se narovnala. Rozhlédla se. Nikde nikdo.
Déšť zesílil. Kapky bušily do střechy zastávky, jako by někdo netrpělivě bubnoval prsty. Štěně se neukrylo, nekňučelo. Už nečekalo.
Pak zvedlo čumák. Studený, se srstí přilepenou k tenkým žebrům. Mělo takové oči, že Boženu zabolelo pod žebry, i když dvacet let neplakala před cizími a teď se k tomu nechystala.
„No ty jsi ale kus,“ řekla pomalu, jak to říkají lidé, kteří jsou zvyklí povídat si se sadbou a s tichým bytem.
Zvedla ho jednou rukou. Druhou vzala sáček. Štěně se jí čumákem otřelo o zápěstí a ztuhlo, úplně stejně jako kdysi v cizích dlaních. Déšť stékal po vestě, po sáčku, po rezavé srsti. Autobus nepřijel, ale to už nevadilo.
Doma ho Božena osušila ručníkem v modrých pruzích. Štěně sedělo na stoličce a klidně sledovalo, jak ohřívá mléko v hliníkovém kastrolu.
Byt byl tichý. Jeden kaktus na parapetu. Pendlovky, které manžel opravil měsíc před tím, než odešel.
Osm let žila sama. A najednou na podlaze čvachtalo mléko, po dlaždičkách ťukaly drápky a nebylo ticho, ale klid. To je velký rozdíl.
Štěně pilo z talířku. Zvuk byl tak domácký, že si Božena sedla na zem vedle stoličky a prostě jen poslouchala.
„Hodný,“ řekla. Chvíli počkala. Pak zopakovala: „Hodný.“
Za tři dny vedla Božena štěně na dvůr.
Vodítko koupila v železářství za stovku. Látkové, s plastovou přezkou. Štěněti to bylo jedno: loudalo se po dvoře a očichávalo každý sloupek, jako by mapovalo nový svět.
U vchodu kouřila Vlasta ze čtvrtého patra. Přivírala oči proti slunci a dým jí stoupal vzhůru.
„Ale, pořídila sis pejska?“
Božena pokrčila rameny.
„Našla jsem ho. Na zastávce, v sobotu. V dešti.“
Vlasta potáhla z cigarety. Podívala se na štěně, pak na Boženu.
„Rzavej? S uchem?“
Přikývla.
„To je přece Václav z dvanáctky, bral ho synovi. Před tejdnem. Milada povídala Miloslavě ze třetího, že pes utekl.“
Vlasta ztišila hlas.
„A Miloslava říká, že ráno v sobotu viděla na zastávce chlapa v šedý bundě. S taškou. Postavil něco vedle lavičky a šel. Rychle. Neohlíd se.“
Božena mlčela.
Štěně sedělo u jejích nohou a okusovalo tkaničku od boty. Vlasta hodila nedopalek do popelnice a odešla.
A Božena stála. Pak se sehnula, vzala štěně a přitiskla si ho k vestě. Hořčičná vlna páchla zeminou a sadbou. Ono nezakňučelo, jen se čumákem otřelo o její krk. Teplé a mokré.
Večer Božena myla talířek a dívala se z okna.
Na dvoře u houpaček stál chlapec. Světlé vlasy. Nehoupal se. Jen se díval na lavičku, kde přes den sedávaly sousedky s malými psy.
Stál minutu, možná dvě. Pak si strčil ruce do kapes a šel pomalu ke vchodu.
Zrzek spal u topení na dečce ze staré deky. Jedno ucho trčelo výš než druhé.
Božena si utřela ruce. Odložila utěrku.
Někde ve dvanáctce viselo na háčku vodítko s měkkou rukojetí. Nové, ze zverimexu. Nikdy ho nepoužili.
