Dítě pro kamarádku: Příběh Lili, která navzdory zradě rodiny a nátlaku bývalé přítelkyně i její matk…

Dobré zprávy

Deník jednoho otce: Dítě pro kamarádku

Když se Lucie blížila ke konci svého těhotenství, její mladší bratr odešel z domova, otec začal znovu pít a od té doby se Luciin život obrátil vzhůru nohama.

Každé ráno začínalo stejně. Vyvětral jsem byt, sebral prázdné lahve spod stolu a čekal, až se otec konečně vyspí.

Tati, neměl bys pít. Sotva ses dal dohromady po mrtvici, říkal jsem mu často.
Budu pít, kolik chci. Kdo mi to zakáže? Aspoň tak přežiju tu bolest, odvětil zničeným hlasem.

Jakou bolest?
Tu, že nejsem nikomu k ničemu. Jsem ti na obtíž, Luci. Byl jsem k ničemu celý život – špatně jsem se oženil, děti po mně zdědily jen slabou vůli a chudobu. Všechno bylo zbytečné. Jednodušší je pít.

Lucie, i tak už rozladená, byla naštvaná:
Není všechno zbytečné, tati. Jsou i horší osudy.

Jaké horší, dcero? Bez matky jsi vyrůstala, a teď chceš sama přivést na svět dítě bez otce do další bídy.

Není všechno jen černobílé, tati. Všechno se může změnit, nic netrvá věčně.

Vzpomněl jsem si smutně, jak byla Lucie ještě nedávno šťastná, když chystala svatbu s Davidem. Svět se otřásl, ale muselo se žít dál.

Toho dne se otec znovu opil. V návalu vzteku Lucie vykřikla:
Ty jsi utratil všechny koruny, které jsem si schovala? Jak jsi je našel? Prohrabal jsi mi věci?

Všechno v tomhle bytě je moje, včetně důchodu, co mi schováváš!

A všechno jsi propil? Nepřemýšlel, z čeho budeme žít?
Proč bych měl? Jsem nemocný člověk. Dospěla jsi starej se!

Lucie hledala po poličkách, v šuplících, a nakonec pronesla:
Včera tu byly dvě balení těstovin a máslo. Teď už nic nezbylo! Co budeme večeřet?

Byla zoufalá, sedla si na židli a položila hlavu do dlaní.

Netušila, že teta Milena teď často za její nepřítomnosti otce opíjela a vynášela potraviny z domu.

Milena, jako tichý had, vklouzla do domácnosti a dělala vše proto, aby rodinu rozbila.

Tu noc jsem slyšel Lucii plakat, bezmocně ležela v posteli, hladová a zlomená.

Ráno zazvonilo u dveří a Milena, v módním kabátě a s botami na podpatku, prošla rovnou dovnitř.

Ahoj. Kamarádka ze správy domu mi říkala, že máte dluhy a brzo vám odpojí elektřinu. Co se děje, Luci? Uvaříš mi čaj?

Bez čekání na odpověď zamířila do kuchyně a začala prohledávat lednici i špajz.

Udělám si čaj sama, ty jsi těhotná jako moje Nikča Hele, nemáte cukr, ani čaj, vlastně tady není nic! Pojďme do obchodu.

Lucie se odmítala na ni podívat.

Teto Mileno, čaj nebude. Raději běžte.

Ale Milena se nevzdávala.

Ty máš vážné problémy, Luci, to je jasné. Víš co? Už jsem ti nabízela, abys šla ke mně bydlet. Teď už o to neprosím, ale trvám na tom. Tady nejsou podmínky pro miminko, táta pije, nemáte co jíst! Potřebuješ ovoce, vitamíny Sbal si věci a jedeš se mnou.

Lucii se zatočila hlava, sedla si a z očí se jí vyhrnuly slzy. Milena ji objala:

Poslouchej, holka, vím, jak mě nenávidíš není mi odpuštění, moje dcera ti přebrala ženicha. Nejsem lhostejná a nemůžu jen přihlížet, jak tady trpíš. Chceš-nechceš, postarám se o tebe.

Vše šlo pak jako ve snách: Milena jí pomáhala sbalit věci a zavolala taxík.

***

Když na Lucii přišly porodní bolesti, Milena se od ní nehnula na krok.

Lucie, poslouchej mě. Řekla jsem doktorům, že se chceš dítěte vzdát. Takže až porodíš, nevezmeš si ho do náručí, nepřikládáš k prsu. Prostě se nedívej.

Lucii trýznily bolesti: Teto Mileno, je mi to jedno Hlavně ať už je to za mnou.

Nezapomeň, sama bys to dítě neuživila. Já už jsem našla slušný pár, co je připravený miminko adoptovat kdykoliv.

Za pár hodin přišla na svět holčička.

Váží tři a půl kila, je zdravá, oznámila porodní asistentka a hned novorozence odnesla Lucii ho ani neukázali.

Ale dětská lékařka na Lucii přísně pohlédla:

Jak to máme chápat? Máte krásnou, zdravou holčičku a vy se na ni ani nechcete podívat? Jano, přineste miminko zpět a přiložte ke chvíli matce!

Lucie se odvracela: Nechci. Sama přežívám, nechtěla jsem vůbec rodit Najdou se lidé, co ji přijmou líp.

Neztrácejte rozum aspoň se podívejte na svou dcerku!

Lucie zavřela oči, a pak ucítila jemné, teplé dotknutí na ruce.

Sestra ji položila miminko vedle a ono tiše vrnělo, nosíkem se otíralo o hruď, malou pusinku otvíralo. Lucie se konečně odhodlala a na dceru pohlédla. Bezmocné, drobné stvoření se k ní tisklo a dlaněmi jí jezdilo po těle.

Tak co, maminko? Nakrmíme miminko, usmála se lékařka, když Lucie rozechvěle objala dceru.

Podívejte, je nádherná, potřebuje vás, ne adoptivní rodiče, chápete to?

Lucie se rozplakala a přitiskla mléčně vonící dceru k sobě.

Nasledující dvě hodiny Lucie odpočívala vedle dcerky a nemohla se na ni vynadívat.

Probudil se v ní mateřský pud.

Tohle je smysl mého života má dcera.
A je jedno, jestli je David pryč, jestli si otec dělá co chce Jsem potřebná své dceři, proto ji neopustím.

***

Lucii vzbudil ranní ruch, když vstoupila Milena v županu do pokoje.

Zapomnělas, co jsme si domluvily? zeptala se tiše. Slíbila jsi, že hned po porodu se dítěte vzdáš. Všechno je zařízené, ti lidi čekají, vezmou si miminko hned teď.

Teto Mileno, rozmyslela jsem si to. Dceru nikomu nedám.

Ale nemáš peníze, jsi bezdomovec, kam s ní půjdeš?

Domů. Už vás nebudu obtěžovat. Postarám se, jak budu moct.

Viděl jsem, jak se Mileně změnil výraz tváře v zuřivý grimasy.

Jsi blázen! Na co budeš žít?! Chceš žebrat na ulici?

Dcerka se vzbudila a Lucie ji šla pohladit.

Nesahejte na ni. Já ji pohoupám a nakrmím. Doktorům řekneme, že nemáš mléko, řekla Milena.

Lucie zakroutila hlavou: Tohle je moje dítě. Rozhodla jsem se a NIC nevracím.

Nemůžeš! Slíbila jsi to!
Lucie jen pokynula: Odejděte.

Milena odešla. Z vedlejší postele se ozvala sousedka:
Kdo to byl?

Teta.

To je hrozné. Ať ji neposloucháš, udělalas dobře, že jsi ji vyhodila. Já jsem Radka. Potřebuješ-li něco, ráda pomůžu. Na světě je ještě dobro.

Já jsem Lucie.

Těší mě. Víš, přišlo mi, že ta žena chce tvé dítě unést. Je dost zvláštní.

***

Před propuštěním přišla návštěva. Dovnitř ji nepustili, Lucie ji našla na chodbě.

Stála tam bývalá kamarádka Nikola, ruce složené na bříšku.

Ahoj.

Lucie pomalu usedla vedle ní.

Nikola upírala oči do země:
Slyšela jsem, že máš holčičku.

Jo.

Nikola nervózně zašeptala:
Víš, máma má známé, co chtějí tvé dítě adoptovat

A?

Ti lidé jsou fajn, znám je. Jsou bohatí, nabídli ti sto tisíc korun za dceru. To je dost na malý byt nebo zálohu na vlastní byt!

Opravdu? Tak ať si tvoji známí adoptují tvé dítě, odbyla ji Lucie.

Nikola se trochu urazila, ale držela ji stále za ruku.
Lucie, dej dítě MĚ! Budu se o ni starat, je to dcera Davida

Zvládneš dvě děti?
Nic nechápeš, hroutí se mi rodina!

Lucie vstala a Nikola ji zoufale chytla za rukáv.
Potřebuju to dítě, Lucie!

Pusť mě.

O dvě hodiny později vtrhl do pokoje David. Lucie couvla.

Porodilas? Můžu ji vidět?
Ne. Brzy budeš mít dítě s Nikolou, starej se tam.

Musíme si promluvit. Od té doby, co ses narodila, mám neklid. Chci dceru pro sebe. Vzdej se jí a já ji hned adoptuju.

Lucie zakroutila hlavou.

Nejsem jako ty. Své dítě nikdy neopustím! Přijels zbytečně!

David nechtěl odejít.

Dej mi dítě! Vůbec jsi ho neměla právo mít! I tak si ho vezmu!

Ty? Maminčin mazánek! Zeptej se nejdřív své matky.

Lucie odtlačila Davida, vzala dceru do náruče a odešla za sestřičkou.

Prosím, už ke mně nikoho nepusťte. Už nechci nikoho vidět, ani slyšet!

Epilog

Při propuštění držela Lucie dceru v náručí.

Se mnou šla ke východu i Radka její čekal manžel a maminka.

Lucie se zastavila na schodech, když uviděla auto rodiny Kovářových.

Z auta vystoupila Davidova matka, Valerie, a zle si ji měřila.

Lucii zamrazilo v zádech; takový pohled měl vlk, co se chystá vyskočit.

Radka hned poznala situaci a přišla k Lucii.

To jsou rodiče Davida?

Jo.

Dívá se, jako by tě střežila. Není mi to příjemné, měli bychom jít k nám. I moje mamka pro tebe má pokoj.

Lucie přikývla i jí bylo úzko.

***

U Radčiných se Lucie znovu učila žít. Překvapivě brzy se objevil bratranec Radky, starý mládenec Jan, a projevil o Lucii zájem.

Jan byl skvělý člověk, citlivý a laskavý. Vzal si Lucii a adoptoval její dcerku. Pomáhal i starému panu Hrdličkovi.

Nikola i David se brzy rozešli. Ukázalo se, že Nikola žádné dítě nečekala, pouze nosila polštář, aby obelhala Kovářovy.

Milena, aby dceru kryla, sama řekla Davidovi, že Nikola potratila ovšem hned navrhla: Davide, nebuď na naši Nikču tvrdý. Taky nejsi bez viny budeš mít záhy dítě jinde. Co kdybychom si vzali holčičku, kterou porodila Lucie? Adoptujeme ji, nikdo se nic nedozví, před rodinou budeme dělat, že je to Nikčino.

David s tím ochotně souhlasil.

Jenže plán ztroskotal Lucie nechtěla dceru opustit a tím Nikola s matkou ztratily půdu pod nohama.

Davidova matka byla nakonec podvedením šokována, Nikolu vyhodila a syna donutila k rozvodu.

Poučení? Ani v nejhorších časech se člověk nesmí vzdát. Síla vůle a mateřská láska jsou silnější než zoufalství. Občas pomoc přijde z místa, odkud by ji člověk nečekal a každý má právo začít znovu, i když všechno vypadá ztracené.

Rate article
Add a comment