Naše rodina nikdy nežila v hojnosti. Jasně si pamatuji, jak maminka zářila štěstím, když jí známí přinesli dětské oblečení. Nejdřív jsem ho nosila já, pak moje mladší sestra Adélka. Nové věci byly vzácností a každý takový kousek byl pro nás s Adélkou jako malý svátek. Maminka vedla malý krámek na místním tržišti, který vydělával jen skromně, a stále se potýkala s různými kontrolami – od hasičů po finanční úřad.
Kromě úředních kontrol se po trhu potulovali i „neoficiální“ výběrčí, kteří požadovali poplatky za „ochranu“. S těmi pomáhal vypořádat se táta, a to doslova i obrazně. Sloužil u policie a uměl dát místním vyděračům do řady pomocí „výchovných“ rozhovorů. Snažili se ho podplatit, ale nedal se, na rozdíl od některých kolegů, kteří se stali „prodejnými výložníky“.
Tátův plat příliš nerozšířil rodinný rozpočet. Navíc měl nepravidelnou službu – mohl být vyvolán uprostřed noci nebo se vrátil pozdě večer unavený a mlčenlivý.
My s Adélkou jsme rostly samostatné. Jako starší jsem se brzy naučila vařit, starat se o domácnost a hlídat Adélku, abych mamince ulehčila a ona si po náročné práci mohla odpočinout.
Pamatuji si ten večer, kdy maminka u večeře překvapila všechny novinkou:
„Dneska se dobře prodávalo, povedlo se něco málo našetřit. Připravte se, holky, pojedeme k moři, aspoň na týden si odpočineme! Honzo, zkus vyjednat dovolenou, i kdyby to mělo být jen na pár dní!“
Táta překvapeně zvedl obočí:
„Šéfovi se to líbit nebude, budu si muset poradit…“
Tehdy jsem nevěděla, co znamená „poradit si“, ale to slovo mě fascinovalo.
Povedlo se. Vyrazili jsme k moři celá rodina. Byla to čistá radost – ani táta, ani maminka nikam nespěchali, celé dny jsme se opalovali, koupali a chodili do zoo. S Adélkou jsme se cpali zmrzlinou, zatímco rodiče se nám smáli a říkali nám mlsouni. Vrátili jsme se domů plní energie, ale postupně jsme zase upadli do starých kolejí. A pak – po měsíci – se rodiče začali hádat.
Hádali se každý den. Táta křičel, že maminka dělá chybu, pokud v tom, co plánuje, bude pokračovat. Maminka se bránila, ale nepřistoupila na jeho požadavek „vyřešit to“ v nemocnici. Zpočátku jsem nechápala, o čem se dohadují, ale když jsem poslouchala jejich noční rozhovory, pochopila jsem – maminka je těhotná. Táta nechtěl třetí dítě a trval na potratu, i když to slovo nevyslovil.
Maminka chodila smutná, často plakala. Práci na trhu ale opustit nemohla, tak dál tvrdě dřela.
Brzy k nám začala chodit babička, tátova matka. Také maminku přesvědčovala, aby „přišla k rozumu“ a dítě nedonosila. Po jejích návštěvách byla maminka obzvlášť sklíčená. Jednou jsem k ní přistoupila, objala ji a řekla, že všechno vím a že moc chci bratříčka nebo sestřičku. Slíbila jsem, že budu ve všem pomáhat a nebudu žadonit o hračky ani oblečení. Adélka se přidala. Maminka nás objala a rozplakala se, ale tentokrát to byly slzy úlevy:
„Moje zlatíčka, co bych bez vás dělala?“
Od toho dne byla maminka rozhodnější. Táta, když viděl, že čas běží a maminka nechce těhotenství ukončit, často vybuchoval a začal chodit domů opilý.
V takové dny maminka spala s námi v pokoji – s Adélkou v mé posteli, já se přesunula k Adélce.
Pak přišel den, kdy maminku odvezli do porodnice. Táta byl v práci. Když odcházela, pohladila nás po vlasech:
„No, holky, jdu vám pro bratříčka!“
Za pár hodin přišel táta. Když zjistil, že maminka je v porodnici, zavolal si taxíka a odjel za ní. Vrátil se k ránu unavený, ale usměvavý:
„Holky, máme syna! Za pár dní budou maminka s Jakubem doma!“
My s Adélkou jsme zajásaly, šťastné jak z bratříčka, tak z toho, jak se táta změnil. Jakub skutečně rodinu sblížil – i babička najednou změnila názor. Celá rodina jsme šli pro miminko z porodnice a bylo vidět, že nás všechny spojil.
I to, co se zdá jako neštěstí, může nakonec přinést štěstí. Někdy stačí jen dát životu šanci.
