Dneska mě potřásla taková věc, že to musím sepsat, nebo mi snad praskne žilka. Můj syn Jakub s manželkou Jitkou přišli na večeři. Jak to mám vždycky ve zvyku, připravila jsem po přátesku – bramboračku, svíčkovou, knedlíky, salát – všechno, co má rád. Jenže když si Jakub v předsíni zulá boty, málem jsem omdlela – na obou ponožkách měl obrovské díry, z kterých drze koukaly prsty! Zamotala se mi hlava. To jako vážně můj syn, kterého jsem vychovala, oblékala, učila se o sebe starat, chodí v takových cárech? A kde má, proboha, oči ta jeho žena? Tohle už překračuje všechny meze! Dodnes se z toho nemůžu vzpamatovat.
Já, Ludmila Nováková, jsem celý život dřela, aby můj Jakub neměl nouzi. Šila jsem mu košile, kupovala nejlepší boty, i když jsem si musela sama odříkat. Vyrostl, stal se inženýrem, oženil se s Jitkou – holkou, která mi tehdy připadala milá a pořádná. Mají vlastní byt, oba pracují, zdánlivě všechno v pohodě. Nenutím se jim do života, jen občas pozveme na večeři, abychom se viděli a já je mohla pohostit. A pak tohle – jeho roztrhané ponožky! To není jen o dírách, to je voláná o pomoc, signál, že v jejich domácnosti něco nefunguje.
Všechno začalo, když vešli do bytu. Jako obykle jsem se motala kolem plotny, přihřívala omáčku. Jakub si zul boty a já letmo pohlédla k jeho nohám. Nejprve jsem si myslela, že se mi to zdá – přece můj syn, vždycky upravený, by nenosil hadry! Ale ne, byly to ponožky, které vypadaly, jako by přežily třetí světovou válku – díry po stranách, paty prošlapané, palce venku, jako by se chtěly osvobodit. Ztuhla jsem, až mi vypadla lžíce z ruky. Jitka, když si všimla mého výrazu, se jen zachichotala: „Ale paní Nováková, to je jeho věc, já mu už stokrát říkala, ať si koupí nové.“ Aha, jeho věc? A ty, miláčku, na co koukáš?
Při večeři jsem nedávala pozor. Dívala jsem se na Jakuba, jak si se zápalem pochutnává na svíčkové, a přemýšlela: jak se to mohlo stát? Vychovala jsem ho přece jinak! A Jitka tu seděla a povídala si o práci, jako by se nic nestalo. Nedalo mi to: „Jákušku, synku, co to máš na nohách? To je přece hanba!“ On se jen uchechtl: „Mami, no tak, jsou prostě staré, nestihl jsem je vyhodit.“ Nestihl? A Jitka na to: „Paní Nováková, on si je obleče sám, já přece nehlídám jeho šatník.“ Nehlídáš? A kdo jiný by měl dohlížet na manžela, když ne žena?
Snažila jsem se ovládat, ale vnitřně jsem vřela. Po večeři, když Jitka odešla do obýváku, jsem Jakubovi pošeptala: „Synku, nemáte peníze na nové ponožky? Nebo kdo vám pere?“ Mávl rukou: „Mami, nezačínej, všechno je v pořádku. Prostě jsem si toho nevšiml.“ Nevšiml? Vždyť ty díry jsou vidět až z druhé galaxie! Chtěla jsem promluvit s Jitkou, ale bála jsem se, že zase vše odbude vtipem. Místo toho jsem došla do skříně, vytáhla nové ponožky, které jsem koupila Jakubovi k Vánocům, a strčila mu je: „Tady, vezmi si je, ať se na to aspoň nemusím dívat.“ Poděkoval, ale viděla jsem, že mu to je jedno.
Když odcházeli, nemohla jsem usnout. Pořád jsem o tom přemýšlela: Jak je to možné? Jitka sice pracuje, je unavená, ale je to omluva? V jejím věku jsem taky pracovala, starala se o domácnost, o muže, o dítě. A ona neumí hodit tři páry ponožek do pračky, nebo koupit nové? V obchodě jich je přece plno a za pár korun! Nebo je teď móda chodit v hadrech? Vzpomněla jsem si, jak je Jitka vždycky upravená, s lakem na nehtech, zatímco můj syn – v rozpadlých ponožkách. A nejde jen o ně, je to symbol! Známka toho, že jí zjevně na muži nezáleží.
Druhý den jsem volala kamarádce Boženě, abych si postěžovala. Poslouchala a pak řekla: „Liduš, to není tvůj boj. Jsou dospělí, ať si to vyřeší sami.“ Dospělí? A kdo se o ně postará, když Jakub chodí jako žebrák? Božena dodala: „Možná to Jitka nepovažuje za svou povinnost. Dnes jsou ženy jiné.“ Jiné? Já nechci, aby vařila každý den knedlíky, ale ponožky přece může spravit!
Rozhodla jsem se promluvit s Jitkou přímo. PPozvala jsem ji na kávu, jen jsme dvě, a řekla jsem jí: „Jituško, chápu, že si nezávislá, ale když vidím mého syna v těch roztrhaných ponožkách, srdce mi puká.“