Dnes jsem měl na večeři svého syna Jakuba s jeho ženou Lucií. Jako vždy jsem prostřel stůl jako na svátku: guláš, řízky, bramborovou kaši, zelný salát – všechno, co má rád. Ale když si Jakub v předsíni zul boty, málem jsem omdlel: na obou ponožkách byly obrovské díry, ze kterých drze koukaly prsty! Ztuhl jsem jako opařený. To je můj syn, kterého jsem vychoval, oblékal, učil se o sebe starat? A kde má, prosím pěkně, oči jeho žena? To už je přece nějaká mez! Dodnes se z toho nemůžu vzpustit a musím se vypovídat, jinak ze mě ta zlost praskne.
Já, Oldřich Novák, jsem celý život dřel, aby můj Jakub na nic nepotřeboval. Šil jsem mu košile, kupoval nejlepší boty, i když jsem sám musel šetřit. Vyrostl, stal se inženýrem, oženil se s Lucií – dívkou, která mi tehdy připadala milá a šikovná. Bydlí ve svém bytě, oba pracují, zdá se, že mají vše v pořádku. Neplést se jim do života, ale občas je pozvu na večeři, abych je viděl a pohostil domácím jídlem. A teď tohle! Jeho ponožky mě vyděsily! To nejsou jen díry, to je volání o pomoc, signál, že u nich doma něco neklape.
Všiml jsem si toho, jak vešli do bytu. Jako obvykle jsem pospíchal, sbíral talíře, ohříval řízky. Jakub si sundal boty a já letmo pohlédl na jeho nohy. Nejprve jsem si myslel, že se mi to zdá – přece můj syn, vždycky upravený, by nechodil v hadrech. Ale ne, byly to ponožky, které vypadaly, jako by přežily jadernou válku – díry na obou stranách, paty prodřené a prsty trčely ven, jako by se chtěly osvobodit. Ztuhl jsem, až mi vypadla lžíce. Lucie, která si všimla mého pohledu, se zachechtala: “Jé, táto, to je jeho věc, já mu už stokrát říkala, ať si koupí nové.” Jeho věc? A co ty, drahá, kde jsi byla?
Při večeři jsem se nemohl soustředit. Díval jsem se na Jakuba, jak s chutí baští guláš, a přemýšlel: jak k tomu mohlo dojít? Nevychovával jsem ho přece proto, aby chodil jako vandrák. A Lucie seděla, povídala si o práci, jako by se nic nestalo. Nevydržel jsem to a řekl: “Jakube, synu, co to máš na nohou? To je přece ostuda!” On se začervenal, pokrčil rameny: “Táto, no co, jsou staré, nestihl jsem je vyhodit.” Nestihl? A Lucie dodala: “Táto, on si je obléká sám, já mu do šatníku nevidím.” Nevidíš? A kdo jiný by se měl starat o manžela, když ne manželka?
Snažil jsem se ovládat, ale uvnitř jsem vřel. Po večeři, když Lucie odešla do obýváku, jsem potichu zašeptal Jakubovi: “Synu, vy nemáte peníze na ponožky? Nebo nemáte čas prát?” Jen mávl rukou: “Táto, nezačínej, všechno je v pořádku. Prostě jsem si nevšiml.” Nevšiml? Ty díry jsou vidět až z Marsu! Chtěl jsem si promluvit s Lucií, ale bál jsem se, že to zase odbude vtipem. Místo toho jsem šel k sobě do skříně, vytáhl pár nových ponožek, které jsem kupoval Jakubovi k narozeninám, a strčil mu je: “Vem si je, obleč si je, tohle se přece nedá dívat.” Usmál se, poděkoval, ale viděl jsem, že mu to je jedno.
Poslal jsem je domů, ale nemohl jsem usnout. Pořád jsem na to myslel: jak je to možné? Lucie samozřejmě pracuje, je unavená, ale je to omluva? Já v jejím věku jsem taky pracoval, staral se o domácnost, o ženu a o dítě. A ona nemůže hodit pár ponožek do pračky nebo koupit nové? V obchodě jich jsou desítky, za všechny peníze! Nebo je teď móda chodit v hadrech? Vzpomněl jsem si, jak je Lucie vždycky upravená, s manikúrou, a můj syn – v rozpadajících se ponožkách. A to nejsou jen ponožky, to je symbol! Symbol toho, že jí asi manžel nestojí za starou belu.
Další den jsem zavolal kamarádovi, Karlovi, abych se mu vypovídal. Vyslechl mě a řekl: “Oldřichu, to není tvoje věc. Jsou dospělí, ať si to vyřeší sami.” Dospělí? A kdo to má vyřešit, když Jakub chodí jako žebrák? Karel dodal: “Možná Lucie to nepovažuje za svou povinnost. Dnešní ženy jsou jiné.” Jiné? Nemám nic proti tomu, aby pracovaly, budovaly kariéru, ale základní péče o manžela – to je taky přežitek? Nečekám, že bude každý den vařit svíčkovou, ale ponožky se dají přece spravit!
Rozhodl jsem se promluvit si s Lucií. Zavolal jsem ji, pozval na kávu, aby u toho nebyl Jakub. Řekl jsem: “Lucie, promiň, že se plést, ale jak můžeš dopustit, aby Jakub chodil v takových ponožkách? Vždyť je to tvůj muž.” Podivila se: “Táto, je dospělý, sám si vybírá, co si obleče. Já mu už stokrát řekla, ať si koupí nové.” Dospělý? A ty nevidíš, že chodí v děravých? Naznačil jsem, že by se manželka měla starat o takové věci, ale ona se jen usmála: “Máme rovnoprávnost, já jeho šatník nekontroluju.” Rovnoprávnost? To je, když jeden chodí v hadrech a druhý v nových botách?
Teď přemýšlím, co dělat. Část mě chce koupit Jakubovi bednu ponožek a sám mu je prát, aby se neztrapňoval. Ale druhá část chápe: není to moje věc. Musejí si to vyřešit sami. Nabídl jsem Jakubovi: “Synu, jestli máte s penězi potíže, řekni, pomůžu.” Zasmál se: “Táto, všechno je v pořádku, prostě jsou to staré ponožky, vyhodím je.” Vyhodí? A co mu bráníNakonec jsem jen tiše zavřel dveře a nechal je, ať si svůj život zařídí po svém.