Vyrostla jsem na vesnici, a stejně jako většina dívek z okolí, ani já jsem nevyčnívala z řady. Jmenovala se Iveta, prosté české jméno, a doma mi maminka často říkávala: Až doděláš základku, půjdeš dělat do mlékárny nebo za kasu do Jednoty. Nic jiného tě tady stejně nečeká. Věděla jsem, že ode mě nikdo nemá velká očekávání.
Jenže já jsem se rozhodla, že to bude jinak. Sotva jsem dokončila devátou třídu, otěhotněla jsem s Milanem, klukem o rok starším, co bydlel ve vedlejší ulici. Rodiče z obou stran si sedli ke stolu a rozhodli, že synka si k sobě vezme Milanova babička do Pelhřimova prý proto, že já se necítím na mateřství a mamka mi stejně nemůže finančně pomoct. Když jsem pak porodila, všechno se změnilo. Odcestovala jsem do Brna a nastoupila na uměleckou školu. Tam jsem teprve objevila, že mám talent a chuť tvořit. Ve městě jsem ochutnala úplně jiný život chodila jsem v sobotu tancovat, do kina, na nákupy a nemusela jsem se tahat s vodou nebo dřevem k plotně, jako doma na vsi.
Když jsem byla v posledním ročníku, znovu jsem otěhotněla. Bylo to těžké, chvíli jsem přemýšlela i o potratu, ale nakonec jsem se rozhodla syna si nechat. Zasnoubila jsem se a dostala malý pokoj v domku jeho rodičů. Péče o mimino při studiu byla náročná, proto jsem na čas poslala synka k své mámě zpátky na vesnici. Pak ale máma náhle zemřela a já si ho musela vzít do města.
Roky ubíhaly, zdraví mě začalo opouštět a já si čím dál častěji vzpomínala na svého staršího syna, který mezitím vyrostl a vystudoval v Jihlavě. Paušálně jsem mu volala, že potřebuju na léky, na jídlo, a taky jsem ho občas citově vydírala. Syn to dlouho snášel, ale nakonec mě pozval, ať se přestěhuju za ním, že se o mě postará. Připravovala jsem se na nový začátek, ale v tu chvíli se ozval otec mého mladšího že si ho chce vzít a postarat se o něj. Na první pohled mi to bylo fuk, moc jsem v tátu nevěřila, ale nakonec jsem svolila a syna u něj nechala.
Když si to zpětně pročítám, uvědomuju si, že život není černobílý. Cesta z vesnice do města mi dala nový pohled a možnosti, ale i já udělala několik špatných rozhodnutí. Teď vím, jak je důležité, aby si člověk stál za svým a nebál se udělat krok do neznáma, ale vždy s vědomím odpovědnosti za své činy.