Dvě velké děti a pomoc od nich žádná. Přijedou sem jak do lázní, jen se uvolnit a odpočinout. Já tu pro ně běhám, připravuju, organizuju, vařím a ještě jim tu poklízím, abych se postarala o to, aby se cítili dobře. Ale že by mi někdy přidali ruku k dílu nebo aspoň nabídli pár korun? Ani omylem.
Mám syna, jmenuje se Martin, a dceru, to je Kamila. Pro mě jsou pořád děti, i když už mají vlastní rodiny. Martin má dva kluky, Kamila zatím jen jednu dcerku. Žiju na chalupě kousek za Jihlavou, takže je lákám na víkendové návštěvy docela často. Poslední dobou to ale už není taková pohoda, jak bývala.
Moje děti mají takový zvyk přijet, najíst se, napít, posedět u televize. Občas mi tu nechají svoje děti, ať jim pohlídám vnoučata, než si jdou někam ven na procházku nebo navštívit známé. Já tu pak lítám kolem sporáku, pořád něco vařím, uklízím, dávám oběd, večeři, podlahy vytřené, nádobí umyté… v domě je prostě plno a práce taky. S vnoučaty taky musím pořád něco podnikat.
Je to pro mě čím dál tím větší záhul. Bolí mě už záda, a u plotny stát půl dne? To už zvládnu jen s vypětím všech sil. Ale prostě mi nedá, abych jen tak seděla a nechala to být. Rodiče nás vždycky učili, že hostům se má připravit všechno, patří k tomu jídlo, uklizený pokoj, prostě pohoda. Moje máma byla stejná vždycky na nás čekal stůl plný dobrého jídla a čistá postel. Ale s mámou jsme to měli jinak, já a sestra jsme jí od malička pomáhaly, myly jsme nádobí, staraly se o děti, nakupovaly. Nikdy nám nemusela říkat.
Teď se to ale otočilo. Děcka přijedou, sotva po sobě opláchnou talíř od oběda, poděkujou a jdou si po svém. O snachu a zetě se nezlobím, ti jsou hosti chápu, že se necítí doma. Ale Martin s Kamilou jsou prostě… nevím, nevzpomínají si, že by mohli trochu pomoct, ať už s úklidem, nebo s dětmi. Jen se přijedou najíst, odpočinout, vnoučata mi tu nechají a jdou na výlet.
A čím dál tím víc už na to nemám energii. Nejraději bych si prostě sedla, odpočinula si, protože tělo už neslouží jako dřív. Ale jsem pořád vychovaná tak, že se hostů má na chalupě přivítat jak se sluší, že je potřeba všechno připravit. V pátek se na ně těším, ale v neděli se cítím, jako bych odběhla maraton.
Přemýšlím, že bych jim ráda řekla, že potřebuju trochu pomoci, ale bojím se, že se urazí, že si budou myslet, že jsem s nimi nespokojená, že jim vyčítám. A přitom je mám ráda, nechci, aby se cítili špatně, jen už na to všechno sama nestačím. Navíc je tu ještě spousta domácích prací, na které už vůbec nemám sílu. Ale je mi trapné o cokoli si říkat. Děti přece pracují celý týden, a já nechci vypadat, že je zaháním do roboty.
Fakt nevím, co s tím. Vždycky jsem byla zvyklá všechno zvládnout sama, tak jsme to doma měli. Pomoc si u rodiny říkat? Hm, to prostě neumím, a kvůli tomu se pořád trápím, že to nezvládnu. Připadám si už fakt bezradná ani se nechci urazit, ani nechci dětem vyčítat, ale chybí mi, že by mě někdo z nich poprosil, jestli nepotřebuju pomoct. Nedochází jim, že už mi není dvacet. Snad se to jednou zlepší, ale zatím nevím, jak z toho ven…