Děti prohlásily, že už nikdy nepojedou k babičce. Po tomhle už jim nedám vůbec nic.

Dobré zprávy

Moje dcera mi skočila kolem krku a začala srdceryvně plakat: Mami, už nikdy nechci k babičce! Prosím, mami, nikdy už mě tam neposílej!

A byli tam přitom jen tři dny děti zůstaly u tchána a tchyně, kteří žijí na vesnici, ve vlastním domečku. Nejmladší dcerka, Maruška, má čtyři roky, starší Anička je o dva roky starší. Dědeček byl úplně odhodlaný, že děti prostě musí zůstat u nich. Důvod jsme ale zjistili až později a musím říct, že mě to v životě nenapadlo.

Jana, hrdinka našeho vyprávění, si se svými tchánovci nikdy moc nerozuměla. Tchyně dávala opakovaně najevo, že Jana podle ní není pro jejího Pepíčka dost dobrá. Jana to jakž takž ustála, ale atmosféra u tchyně v domě jí nikdy nebyla příjemná. Věčně tam byl rámus a hádky, člověk se při odchodu cítil jak po školení od policejního vyjednavače. Ani vlastní manžel tam nechtěl moc chodit po návštěvě rodičů byl vždy jako špatně naladěné rádio.

Časem zůstaly návštěvy výsadou svátečních dnů. Odmítnout účast na dědečkových kulatinách jsme si ale netroufli, zvlášť když holky dlouho neviděly prarodiče.

Oslava proběhla překvapivě v klidu, nikdo nikomu nepodtrhl židli ani nervy. Jenže dědeček pak přesvědčil vnučky, aby u nich zůstaly ještě pár dní, a slíbil jim, že je vezme na projížďku sněžným skútrem.

Holky samozřejmě byly nadšené komukoliv v tomhle věku slibte skútr a udělá vám cokoliv, třeba i umyje stíny na okně. Jana také podlehla prosbám (přiznejme si, kromě toho chtěla vyštukovat kuchyň a s dětmi doma by to znamenalo katastrofu v hodnotě několika tisíc korun českých). Kdyby aspoň tušila, co ji čeká…

Jen co se vrátily, obě propukly v usedavý pláč. Maruška začala, Anička ji následovala. Dlouho nám nechtěly říct nic konkrétního, vypadalo to, že s nimi vedla hluboký rozhovor nějaká lesní královna. Teprve až po chvíli jsme pochopili, co se vlastně u babičky odehrálo.

Dědeček vskutku vzal holky na skútr do zasněženého lesa prý prý jely rychleji, než jede tramvaj na hlavní nádraží. Ale babička? Ta se před dětmi pustila do Jany tak, jako by soutěžila v kritickém monologu roku. Když se Anička pokusila mámu bránit, babička ji popadla jako odloženého plyšáka a zavřela ji do garáže, kde rodina obvykle drží psa. Venku mrzlo, až praštělo, Anička byla samozřejmě v domácím oblečení. Jako bonus vyhodila babička ven i Marušku a zabouchla za nimi dveře, jako by šlo o popelnice, ne o vlastní vnučky.

Dědeček zrovna cosi kutal v kůlně když zaslechl zoufalý pláč, vyběhl a zažil takový šok, že prý prvně v životě zvedl hlas na manželku (a možná i máchl páčidlem). Babička dostala vyčiněno před barákem, jak se na opravdovou nápravu sluší.

Dědeček pak holky poprosil, ať rodičům nic neříkají prý je má skutečně hodně rád a bojí se, že už je nikdy neuvidí. Inu, příště si radši půjčím peníze a zaplatím malíře, než abych riskovala další poezii na vesnici.

Rate article
Add a comment