Dnes si zapisuji jeden z těch dnů, kdy mě bolí u srdce kvůli dětem. Můj syn mi skočil kolem krku a rozplakal se: Tati, už nikdy nechci k babičce. Prosím, tati, neber mě tam.
A přitom šlo jen o tři dny u mých tchánů, co žijí na vesnici v rodinném domku nedaleko Českých Budějovic. Nejmladšímu synovi jsou teprve čtyři roky, staršímu šest. Tchán mě přesvědčoval, ať je nechám na víkend u nich, že si společně užijí. Skutečný důvod jsem ale pochopil až zpětně.
Moje žena, Jitka, nikdy s rodiči mé ženy dobře nevycházela. Tchyně často naznačovala, že nejsem pro jejich dceru dost dobrý a to nikdy nebylo snadné překousnout. Atmosféra v jejich domě bývala vždy napjatá a hádky nebyly výjimkou. Dokonce ani moje žena tam nechtěla jezdit a pokaždé se pár dní po návratu z návštěvy tvářila otráveně.
Časem jsme k nim jezdili jen na Vánoce nebo na narozeniny. Teď jsme ale nemohli odmítnout pozvání na tchánovy šedesátiny, zvlášť když už babičku a dědu děti dlouho neviděly.
Oslava dopadla nečekaně dobře nikdo se tentokrát neurazil, tchyně nic nepronesla, co by mě nebo Jitku urazilo. Tchán pak přesvědčil kluky, aby u nich zůstali. Dokonce jim slíbil, že je vezme na vyjížďku na sněžném skútru po lese.
Děti byly nabité očekáváním a přemlouvaly nás, abychom je tam nechali. Nakonec jsme podlehli, i když babička jim za ta léta snad nikdy nekoupila ani bonbón. Pravda je, že Jitka už delší dobu plánovala vymalovat dětský pokoj, což s dětmi doma nešlo provést. Kéž bych tušil, jak to dopadne…
Jakmile jsme pro děti přijeli, propukly v usedavý pláč. Mladší začal hned a starší se přidal vzápětí. Ze začátku nám nic nechtěly říct, ale později se všechno provalilo.
Tchán je vzal na skútr do zasněžených lesů, což bylo fajn, ale doma se babička začala před dětmi navážet do Jitky. Starší syn se maminky zastal, což tchyni rozčílilo natolik, že ho popadla za límec a vláčela ho do kůlny se psem. Dítě mělo na sobě tepláky a mikinu, zima byla k nepřežití. Hned vzala i mladšího a zabouchla jim dveře přímo před nosem.
V té chvíli byl tchán v garáži. Když slyšel pláč, přiběhl a prý mu bylo z toho, co viděl, špatně. Poprvé v životě na vlastní ženu zvýšil hlas, dokonce ji odstrčil. Nakonec kluky utěšoval a prosil je, ať rodičům nic neříkají, protože je má rád a bojí se, že by je už nikdy neuviděl.
Dnes už vím, že důvěra ve vztahy mezi příbuznými musí být postupně vybudována, nejde ji vynucovat tradicemi nebo falešnými nadějemi. A i kdyby měl člověk dobré úmysly, nikdy by neměl dovolit, aby jeho děti trpěly kvůli cizím konfliktům. Věřím, že rodinná pohoda je víc než jakýkoli společenský zvyk nebo očekávání ostatních.