Od té doby, co se Alžběta vdala, uběhlo už hodně let. S každým rokem mezi námi přibývala prázdnota. Jako by nás prostě vymazala ze svého života. Volala čím dál míň, přijížděla ještě méně. A když už se setkali, její pohled byl chladný a odměřený.
Ten pátek jsem dlouho váhala, jestli jí mám zavolat. S Vladimírem jsme plánovali skromně oslavit naše výročí – třicet let společného života. Chtěla jsem jen, aby se sešla celá rodina, udělali jsme si grilování, sedli si k jednomu stolu. Toužila jsem po teplu, po hlasech těch nejbližšťích, i kdyby jen na pár hodin…
„Haló?“ konečně se ozvala Alžběta, trochu zadýchaně.
„Bětuško, to je máma. Co děláš, zase v posilovně? Můžeš mluvit?“
„Ne, mami, myju Pavlovi auto.“
„A proč ty?“
„A kdo jiný, mami? Do myčky je to drahé. Nejsem přece z porcelánu.“
„No dobře, holčičko… Chtěla jsem ti říct – přijďte s Pavlem v neděli k nám. Slavíme s tátou výročí. Posedíme, pokecáme…“
„A co vás to najednou napadlo oslavovat?“ ušklíbla se. „Stáří – radost nad hrobem?“
„Třicet let, Běto. Jak to neoslavit?“
„Promiň, mami. Není to možné. Byli jsme pozvaní na svatbu – kamaráda Karla. Svatba je jen jednou, a vaše výročí budou ještě.“
Sevřela jsem telefon, abych nedala najevo, jak mě v hrudi pálí křivda.
„Škoda… My jsme se tak těšili…“
„My taky, mami. Ale jak člověk může odmítnout? Nezlob se, určitě vás pak přijdeme pochválit.“
„No dobře,“ zašeptala jsem, „zavolám tvému bratrovi.“
Jindřich taky nemohl. Měl vlastní plány. Když jsem zavěsila, slzy se mi řinuly samy. Jako dítěti, kterému nedali bonbón. Jako matce, na kterou zapomněli.
„Miluško, co se děje?“ vešel Vladimír a uviděl mě, jak potichu pláču v kuchyni.
„Nic, Vláďo… Jen děti nepřijedou. A já, hloupá, snila o tom, že se sejdeme všichni…“
„No tak, přestaň. Je to náš den. Ty a já – to stačí.“
V noci jsem nemohla usnout. Křivda mě dusila. Všechno ve mně křičelo: „Proč? Proč už mě nepotřebují? Copak jsme pro ně neudělali dost? Vzdělali jsme je, sehnali byty, pomáhali, jak jsme mohli… A teď jsme pro ně cizí…“
„Mílo,“ šeptal Vladimír, „oni mají svůj život. A ty máš mě. A já jsem tu.“
„A mně je prázdno, Vláďo…“ vypravila jsem ze sebe. „Ty jsi celé dny v práci a já tu sama…“
Druhý den přišel domů brzy, dřív než obvykle. Usmíval se.
„Stalo se něco?“
Zády mi podal obrovskou kytici.
„To je pro tebe. A zítra jedeme k rybníku. Na týden. Jen ty a já.“
Chaloupka vypadala jako z pohádky: dřevěná, s výhledem na hladinu, kolem květiny, zpěv ptáků. Ráno mě probudila vůně – celá postel byla poseta okvětními lístky. V rozích visely balónky a na zrcadle zářil nápis: „K výročí, má milovaná!“
Sotva jsem zadržela slzy štěstí. A když jsem vyhlédla z okna – uviděla jsem Vladimíra s košíkem v ruce. Přistoupil, otevřel ho – a ozvalo se tiché „mňau“. Malý rezavý chlupáč, huňatý a legrační, na mě zíral.
„No co, přijmeš nového člena rodiny?“ usmál se jako kluk.
„Vláďo… Tohle je můj nejkrásnější svátek…“
Týden jsme prožili jako líbánky. Sedm dní, ale vzpomínek nám to dalo na celý život. A když jsme se vrátili, telefony se rozdrnčely.
„Mami! Kde jste byli?! Volali jsme, hledali! Telefon nedostupný!“
„Klid, Bětuško. Byli jsme s tátou na dovolené. Nemáme nárok žít i pro sebe?“
„Samozřejmě… Ale ty jsi nevolala, jako bys se nenervovala…“
„Teď je řada na tobě, abys ty nervovala. A my s tátou jsme se rozhodli žít pro sebe.“
„Pro sebe? Mami, to myslíš vážně?“
„My s tátou máme líbánky. A teď na vás nemáme čas.“
Uběhl rok. S Vladimírem žijeme jinak. Dal výpověď, začali jsme šetřit, ale jsme šťastnější. Děti jsou pozornější, volají, jezdí za námi. A my se na sebe díváme – a děkujeme osudu, že jsme nenechali sami sebe zapomenout. Že jsme si připomněli: v životě je nejdůležitější MY.