– Respektuji vás i vaši dceru, ale nechci, aby za mnou její děti chodily, když jsem v práci. Chovají se hrozně, je to pro mě nepřijatelné,’ řekla jsem tchyni.
– A to, že je vaše dcera celý den sama doma, vám nevadí? S Anninými dětmi si alespoň hraje, nenudí se s nimi,” vymlouvala se tchyně.
– Nenudí se sama, nebojte se. Když budu mít volný čas, pozvu tě. Stejně jsem proti, – poznamenala jsem.
– Co ti udělali špatného?
Takové řeči slýchám často, protože tchyně nechce přijmout mé rozhodnutí.
Mé dceři je jedenáct let. Bydlíme na předměstí. Moje švagrová bydlí nedaleko od nás. Má dvě děti: třináctiletého syna a desetiletou dceru. Dříve s mou dcerou dobře vycházeli. Starala jsem se o ně a nikdy jsem si nevšimla, že by bylo něco špatně. Tchyně je přesvědčená, že její dcera Anna vychovala dokonalé děti, ale ve skutečnosti je to úplně jinak.
Tchyně vídá svá vnoučata jen o prázdninách , takže nevidí skutečný obraz. Zatímco moje dcera je klidná a poslušná, švagrové děti jsou jako uragán. Kradou hračky, nedávno mi vytáhly peněženku z tašky, aby si koupily zmrzlinu a limonádu.
Přicházejí bez ohlášení a vládnou našemu domu. Hrají si, jedí u nás doma, vůbec se nestydí. Nechtějí jíst polévku, vyžadují něco chutného.
– Já polévku jíst nechci. Dejte mi peníze, poběžím do obchodu,’ řekl švagrové syn mé dceři.
– Já žádné nemám – odpověděla dcera zmateně.
– Ale tvoje matka má, vezmi si její tašku. Jestli ji nepřineseš, najdu si ji sama.
Našel ji. Vzal peníze z mé tašky a odešel. Moje dcera nic nedostala, protože si peníze nevzala. Když jsem volala švagrové, obvinila mě – víte, peníze se nemají nechávat tam, kde je mohou najít.
– Anno, tohle je můj dům. Tvůj syn se mi hrabal ve věcech, promluv si s ním. V naší rodině není zvykem brát cizí věci a já to tvým dětem nedovolím,” odpověděla jsem jí.
Anna se cítila uražená, ale pak se uklidnila. Když jsem byla na dovolené , její děti nás často navštěvovaly. Na všechno jsem dohlížela, takže nedocházelo k nehodám. Pak ale přišel policista ze sousedství a zavolal si mou dceru k výslechu. Jak se ukázalo, syn mé švagrové něco ukradl v obchodě a moje dcera byla s ním.
– Všechno je v pořádku, proč děláte takový povyk? Komentoval situaci manžel mé švagrové.
Po incidentu jsem požádala manžela, aby si se švagrovou promluvil. Vyslechl mě. Synovci slíbili, že budou hodní, a sestra slíbila, že na ně dohlédne. Ale bohužel!
Domluvila jsem se s dcerou, že se nenechá vyprovokovat. Ona svůj slib dodržela, ale oni ne. Navštívili nás ještě jednou a zašívali třešně. Chtěli si jen udělat piknik a nemohli najít dřevo. Po tomto incidentu jsem se rozhodla omezit dceřin kontakt s dětmi mé švagrové.
– Ani vnučce nedovolíte, aby nás navštívila? Jsou to přece příbuzní,” stěžovala si tchyně.
– Ne, ona takové přátele nepotřebuje.
– A ty ji pořádně vychovávej, aby uměla vést a ne následovat, pak nebudou žádné problémy,” vložila se do toho Anna.
Ani jsem neodpověděla. Výchova mé dcery mě nepřivádí do rozpaků , to Anna se nad tím musí zamyslet. Moje dcera má dost kamarádů, netrpí nedostatkem pozornosti. Myslím, že jsem se rozhodla správně.