Dvě dospělé děti a žádné pomoci od nich. Přijíždějí ke mně na návštěvu, jako kdyby přijeli do lázní odpočívat, nabrat sílu. Já jsem za služebnou, musím vítat, ubytovávat, vařit, uklízet a starat se o všechny. Ani nenaznačí, že by přiložili ruku k dílu, o penězích už vůbec nemluvím.
Mám syna a dceru. Pro mě zůstávají dětmi, ale sami už mají vlastní rodiny. Syn má dvě děti, dcera zatím jen jedno. Všichni žijí ve městě, já v domě na venkově u Litomyšle, takže se u mě schází dost často. S každým rokem mi ale tyto návštěvy připadají těžší.
Moje děti jsou zvyklé přijet ke mně jako do hotelu. Starám se o domácnost od rána do večera, nakupuji, vařím svíčkovou, peču buchty, všechno připravuji pro jejich příjezd, jak to bývalo vždycky zvykem u nás doma. Moje maminka vítala hosty stejně vždy výborně navařila a postarala se, aby bylo útulno. Ale já i moje sestra jsme nebyly k našímu na krku, věděly jsme, že je to pro ni náročné. Pomáhaly jsme: myly jsme nádobí, hlídaly děti, kupovaly potraviny, zametaly dvorek. Protože jsme cítily, že na to sama nestačí. Nikdy nám nic neříkala.
Dnes přijedou děti a když z dřezu zmizí talíř, jsem za to málem vděčná. O zetě a snaše nemám žádné výhrady jsou hosté, já pro ně neznámá, tak to prostě je. Ale že vlastní dcera a syn naprosto netuší, jak by mohli pomoct? Přijedou, sednou ke stolu, najedí se, zapnou televizi nebo nechají u mě vnoučata, když se projdou městem. A já lítám mezi plotnou, sklepem, peru, nakupuji, chystám oběd i večeři, drhnu podlahu je plný dům, chaos. A ještě obstarávám děti.
Je to čím dál vyčerpávající, záda už pobolívají, síly docházejí. Ale výchova mi nedovoluje prostě všechno strčit za hlavu a nedělat nic. Tak to přece nejde, hosta je třeba uctít, jak se patří. Vždycky víkend nedočkavě očekávám, ale pak se z něj týden vzpamatovávám.
Cítím, že potřebuju pomoc, ale je mi trapné si o ni říct. Bojím se, že se děti urazí nebo budou mít pocit, že si jich nevážím. Já jsem za ně ráda, ale těžko všechno zvládám sama. V domě je spousta věcí, na které už nestačím, ale nedokážu je poprosit. Vždyť pracují a mají svých starostí dost, proč by měli ještě pomáhat mně.
Nevím, co dělat. Výchova mě svazuje, neumím si říct o pomoc. Sama všechno nezvládám, jsem vyčerpaná. Po pravdě, pomoc potřebuju ať se na to dívám, jak chci. Ale jako by se člověk za to styděl. Nebyli jsme doma zvyklí žádat o pomoc, vždy jsme se s tím nějak poprali, tak nás to rodiče učili. A tak se pořád trápím, neumím sama sebe překonat. Je to špatně a ještě horší. Nerozumím tomu, proč moje děti samy nezvednou ruce, nevidí, že už nejsem mladice se dvěma srdci. Možná se není koho dotknout, ale stejně mě to bolí. Nevím, jak tuhle věc napravit…