Dnes je to přesně deset let, co jsem vdaná za Tomáše, a svoji tchýni, Janu Novákovou, opravdu respektuji a mám ji ráda. Je laskavá, starostlivá, vždycky ochotná pomoci s dětmi nebo nás pohostit svými proslulými buchtami. Jen na jednu její zvyklost si nemůžu zvyknout – pořád nechává lžíci v míse se salátem! A nejenže ji tam nechá, ale přímo ji zabodne jako vlajku na horolezecké výpravě. Na Velikonoce se zase sejdeme u ní u velkého stolu a já se na tenhle kulinářský rituál už teď psychicky připravuju. Ale upřímně, takové maličkosti dodávají našim rodinným sešlostem šmrnc a nedokážu si představit život bez těchto příjemných setkání.
Jana Nováková je žena, které nelze nefandit. Když jsem si brala Tomáše, měla jsem jako každá mladá snacha trochu obavy z tchýně. Slyšela jsem od kamarádek historky o „příšerách v sukních“, které všechno kritizují. Jenže Jana byla jiná. Přivítala mě s úsměvem, naučila mě péct své slavné jablečné závin a nikdy nevnucovala nevyžádané rady. Když se nám narodily děti, Eliška a Honzík, stala se pro ně nejlepší babičkou: hraje si s nimi, čte pohádky a její tajné zásoby lentilek jsou už legendární. Jsem opravdu vděčná osudu za takovou tchýni. Ale ta lžíce v salátu… To je můj osobní horor.
Všechno to začalo na naší první společné večeři, kam jsme s Tomášem přišli ještě jako snoubenci. Jana prostřela stůl jako pro královskou hostinu: bramborový salát, mrkvový salát, tlačenka, pečená kachna – všechno dokonalé. Snažila jsem se být dobrou hostitelkou, pochválila saláty a chtěla jsem si nabrat. A v tom jsem to uviděla: v míse s bramborovým salátem trčí obrovská lžíce, přímo uprostřed jako věž na náměstí. Myslela jsem si, že je to náhoda, lžíci jsem opatrně vytáhla a položila vedle. Jenže za pět minut Jana prošla kolem a zase ji tam zabodla! „Je to praktičtější, Lucie, nabírej, nestyď se!“ řekla s úsměvem. Jen jsem přikývla, ale uvnitř jsem byla v šoku.
Od té doby se ta lžíce stala mým prokletím. Na každé oslavě – Silvestr, Velikonoce, narozeniny – se objeví v salátu jako nevyhnutelná součást menu. Někdy je to bramborový salát, jindy vaječný, a jednou dokonce i v zeleninovém, kde působila jako cizí těleso mezi rajčaty a okurkami. Snažila jsem se bojovat: vytahovala jsem lžíci, dávala ji na ubrousek, navrhovala předem rozložit salát na talíře. Ale Jana je neoblomná. „Lucie, je to tradice,“ říká. „U nás se to vždycky dělalo takhle!“ Tomáš se jen směje: „Mami, kdo dneska ještě strká lžíce do salátu?“ A ona na to: „Vy mladí ničemu nerozumíte!“
Když teď přemýšlím o blížících se Velikonocích, hned si představím ten stůl. Jana bude jako vždy v čele, ve sváteční zástěře, se zářícím úsměvem. Na stole budou mazance, kraslice, uzené a samozřejmě její korunní saláty s věčnou lžící. Dokonce jsme se s Tomášem smáli, že bychom jí měli koupit stojánek na lžíce, aby je přestala zabodávat do jídla. Ale upřímně, tenhle zvyk už je součástí naší rodinné mytologie. Eliška, naše dcera, jednou dokonce namalovala babičku s obří lžící v míse – a všichni jsme se tomu smáli, včetně Jany.
Velikonoční posezení u tchýně je vždycky událost. Sejde se celá rodina: my s Tomášem a dětmi, jeho sestra s manželem, bratranci, sousedé. Stůl je prostřený tak, že skoro není vidět ubrus, a jídla je na celý týden. Jana pobíhá, přidává všem porce, vypráví historky z mládí. Koukám na ni a říkám si – kde na to bere energii? Stihne upéct mazanec, obarvit vajíčka a ještě si s Honzíkem „zatloukat“. A já po jednom dni vaření už sníA možná jednou, až naše děti budou velké, taky začnu v salátech nechávat lžíci, protože to prostě patří k naší rodině.