Deset dní poté: Dům zeje prázdnotou
Když se Alena vrátila z práce do jejich malého bytu v Brně, ztuhla ve dveřích. Něco nebylo v pořádku. Prošla pokoje a srdce jí sevřel stesk — zmizely manželovy věci. Letní oblečení, holicí strojek, kartáček na zuby. Stála uprostřed ložnice a cítila, jak jí slzy pálí oči. Udělal to. Odešel. Opustil ji, aniž by řekl jediné slovo.
Ještě před pár měsíci snili s Oldřichem o dovolené. Trval na zahraničním letovisku a Alena, plná nadšení, souhlasila. Viděla se už na teplém pobřeží, jak kráčí po zlatém písku za šumu vln. Domluvili se, že si každý zaplatí svůj pobyt sám — v jejich domácnosti byl rozpočet vždy oddělený. Alena si na to zvykla, i když jí to občas bolelo.
Ale nedávno utratila všechny úspory za operaci. Oldřich to věděl, a přesto se jí zeptal, kde vezme peníze na dovolenou. Jeho slova ji zasáhla jako nůž. Polykajíc hrdost, požádala ho, aby jí půjčil zbývající částku. Slíbila, že vše vrátí po letní prémii v práci. Jen pokrčil rameny a zahleděl se do notebooku, mumlaje něco neurčitého.
Oldřich měl železné pravidlo: nikomu nepůjčovat. Ale copak nebyla jeho ženou? Copak kvůli ní nemohl překročit své hloupé zásady? V normálních rodinách takové otázky ani nevznikly, ale u nich… Někdy musela žádat manžela i o peníze na jídlo. Ano, došlo i na to. Cítila se ponížená, ale stále věřila, že se změní.
Zkoušela s ním mluvit, prosila o pomoc s financemi, ale Oldřich mlčel. Opakoval, že dovolená stále platí, ale jeho slova zněla prázdně. Alena čekala, plánovala, a pak přišel jeho volný týden. A odjel. Sám. Bez ní.
Když Alena pochopila, že manžel utekl na dovolenou sám, aniž by jí řekl, její svět se zhroutil. Nejenže odjel — zradil ji, vybral si své peníze a pohodlí místo jejich rodiny. Vztek a zármutek ji dusily, slzy jí stékaly po tvářích, zatímco seděla v dusném bytě, kde na ni vše připomínalo jeho. Zavolala matce a s hlasem roztřeseným od pláče jí všechno pověděla.
„Jak to mohl udělat, Alenko?“ hlas matky se chvěl rozhořčením. „My s tvým otcem jsme si vždy všechno rozdělili. Přijeď ke mně, holka. Co tu sama mezi čtyřmi stěnami?“
Alena souhlasila. Nemohla zůstat v bytě prosyceném zradou. Sbalila si věci a odjela k matce na venkov. Tam, mezi známými stěnami, poprvé po dlouhé době cítila teplo. O pár dní později oznámil její bratr Jiří s manželkou, že jedou k moři. Švagrová, všímajíc si jejího smutku, navrhla:
„Aleno, pojeď s námi! Přestaň se trápit!“
Alenu to dojalo k slzám. Ta slova, tak prostá a upřímná, jí připomněla, jak cizí jí manžel byl. Oldřich ji nikdy nevážil, nebyl ochotný obětovat cokoliv pro jejich společnou budoucnost. Žil jen pro sebe a ona celou tu dobu klamala sama sebe, věříc v jejich lásku.
U moře se Alena konečně nadechla. Smála se s synovci, procházela se po pláži a bolest v hrudi pomalu ustupovala. Došlo jí, že návratu už není cesty. Oldřich jí ukázal, kým je, a ona už nechtěla být jen jeho stínem. Když se vrátila k matce, rozhodla se. Sbalila své věci z jejich bytu a na kuchyňském stole nechala vzkaz:
„Odešla jsem. Věci jsem si vzala. Čekám na rozvod. Snad sis odpočinul.“
Deset dní nato se Oldřich vrátil do Brna. Stál před dveřmi jejich bytu, zmateně prohledávaje kapsy — klíče se ztratily. Sousedka se slitovala a půjčila mu rezervní. Vešel dovnitř, ale přivítalo ho tísnivé ticho. Alena tu nebyla. Na stole ležela ona poznámka a každé slovo v ní bylo jako úder.
Oldřich klesl na židli, svíraje papír v třesoucích se rukách. Uvědomil si, co způsobil, ale bylo už pozdě. Alena, kterou považoval za svůj stín, odešla a zanechala za sebou prázdnotu. Vybrala si sebe a on věděl — už ji nevrátí.