Deset dní poté: Dům byl prázdný
Když se Markéta vrátila z práce do jejich malého bytu v Brně, ztuhla ve dveřích. Něco nebylo v pořádku. Prošla pokoje a srdce se jí sevřelo bolestí: zmizely manželovy věci — letní oblečení, holicí strojek, kartáček na zuby. Stála uprostřed ložnice a cítila, jak jí slzy pálí oči. On to opravdu udělal. Odešel, opustil ji, aniž by řekl jediné slovo.
Ještě před pár měsíci snili s Vojtěchem o dovolené. Trval na zahraničním letovisku a Markéta, plná nadšení, mu přitakala. Už se viděla na teplém pobřeží, jak kráčí po zlatém písku za šumu vln. Domluvili se, že si každý koupí zájezd ze svého — v jejich manželství byly finance vždy oddělené. Markéta si na to zvykla, i když jí to někdy bolelo.
Ale nedávno utratila všechny úspory za operaci. Vojtěch to věděl, a přesto se zeptal, kde vezme peníze na dovolenou. Jeho slova ji zasáhla jako nůž. Polykala hrdost a požádala ho, jestli by jí tu částku nepůjčil. Slíbila, že vše vrátí po letní prémii v práci. On však jen pokrčil rameny a zabořil se do notebooku, zamumlal něco nesrozumitelného.
Vojtěch měl železné pravidlo: nikomu nepůjčovat. Ale copak ona nebyla jeho žena? Nebyla ta, pro kterou se vyplatí takové hlouposti porušit? V normálních rodinách se tahle otázka ani neobjevuje, ale u nich… Markétě občas nezbývalo než ho žádat o peníze i na jídlo. Ano, stávalo se to. Cítila se ponížená, ale pořád doufala, že se změní.
Zkoušela s ním mluvit, prosila o pomoc s financemi, ale Vojtěch jen mlčel. Opakoval, že dovolená se koná, ale jeho slova zněla prázdně. Markéta čekala, plánovala, a pak přišel jeho turnus. A on odjel. Sám. Bez ní.
Když Markéta pochopila, že manžel utekl na dovolenou sám, bez varování, její svět se zhroutil. Nejenže odjel — zradil ji, když si vybral své peníze a pohodlí namísto jejich rodiny. Vztek ji dusil, slzy jí tekly po tvářích, zatímco seděla v dusném bytě, kde všechno připomínalo jeho. Zavolala matce a s pláčem jí všechno pověděla.
„Jak to mohl udělat, Markétko?“ hlas matky se třásl rozhořčením. „My s tatínkem jsme si všechno dělili napůl. Přijeď ke mně, holka. Copak ty sama v těch čtyřech stěnách?“
Markéta souhlasila. Nemohla zůstat v bytě prosáklém zradou. Sbalila si věci a odjela k matce na venkov. Tam, mezi známými stěnami, poprvé po dlouhé době cítila teplo. O pár dní později její bratr Jakub s manželkou oznámili, že jedou k moři. Švagrová, když viděla její smutek, navrhla:
„Markétko, pojeď s námi! Dost už toho truchlení!“
Markétu to dojalo až k slzám. Tato prostá a upřímná slova jí připomněla, jak cizí jí manžel vlastně byl. Vojtěch ji nikdy neocenil, nikdy nebyl ochotný obětovat něco pro jejich společnou budoucnost. Žil jen pro sebe, zatímco ona celou dobu věřila v jejich lásku.
U moře se Markéta konečně nadechla plnými doušky. Smála se s neteří a synovcem, procházela se po pláži a bolest v hrudi pomalu ustupovala. Uvědomila si: návrat už není možný. Vojtěch jí ukázal, kdo doopravdy je, a ona nechtěla být už déle jen jeho stínem. Po návratu k matce se rozhodla. Sbalila si své věci z jejich bytu a na kuchyňském stole nechala vzkaz:
„Odešla jsem. Věci jsem si vzala. Čekám na rozvod. Doufám, že sis užil dovolenou.“
O deset dní později se Vojtěch vrátil do Brna. Stál před dveřmi jejich bytu a zmateně prohledával kapsy — klíče, jak naschvál, zmizely. Sousedka, slitovavši se, mu půjčila náhradní. Vešel dovnitř, ale uvítalo ho dusné ticho. Markéta tam nebyla. Na stole ležel vzkaz a každé slovo v něto byl jako rána.
Vojtěch se svalil na židli a svíral papír v třesoucích se rukou. Uvědomil si, co provedl, ale bylo už pozdě. Markéta, kterou považoval za svůj stín, odešla a zanechala za sebou prázdnotu. Vybrala si sama sebe, a on věděl: už ji nevrátí.