Den, kdy se babička provdala za syna muže, který ji nechal u oltáře.
Moje babička, Božena Malá, má úctyhodných devětasedmdesát let. Nedávno se stala hlavní postavou největšího skandálu, jaký naše vesnice na Vysočině pamatuje od doby, kdy kdysi místní radní zpronevěřil peníze z pouťové tomboly. A to už tu byla pěkná řádka událostí zrušené svatby, pěstní souboj na maturitním plese, ba dokonce i ten památný pád kostelní střechy… Ale tohle, TOHLE, trumflo všechno.
Celé to začalo tady v kulturním domě, kde se babička dala do řeči s jedním starším pánem během tanečních pro seniory.
To je opravdu slušný muž, Jitunko, pošeptala mi, když si pečlivě nanášela růžovou rtěnku. A představ si, ještě pořád řídí auto.
Babi, je mu devadesát tři. To by už fakt nemusel, ne?
Nač brbláš? Má aspoň auto.
Mezi nimi přeskočila jiskra rychleji než mezi hromosvodem a bleskem. Za pouhé tři týdny už měla babička na ruce skleněný prstýnek z tržnice.
V sobotu se vdávám, oznámila při nedělním obědě.
Máma se téměř udusila knedlíkem.
V sobotu? To je za pět dní!
Právě tak. V mém věku už není na co čekat. Co když mi to v pátek sekne?
Sehnali jsme šaty perleťové, jednoduché, vkusné. Zamluvili jsme sál u kostela, objednali dort a jedna teta vytvořila květiny z krepového papíru.
Přišel velký den. Babička byla nádherná v těch svých šatech, s perlami po mamince a úsměvem, který jsem u ní neviděla, ani nepamatuju.
Sál byl plný. Hrála tichá hudba, pan farář listoval v modlitební knize. Všechno vypadalo dokonale.
Jen ženich nikde.
Čekali jsme dvacet minut.
Pak čtyřicet.
Po hodině se vydal strýc do jeho bytu.
Vrátil se s pohřební tváří a všichni jako by ztuhli.
Prý nemůže přijít.
Jak jako nemůže? zasyčelo to mezi stoly.
Bojí se. Prý už je moc starý, co kdyby onemocněl… říká, že je lepší, když to skončí teď.
Babička seděla zkamenělá, bílé růže tiskla v dlaních.
V tu chvíli se rozletěly dveře. Vstoupil muž, mohlo mu být šedesát pět, ostříhaný, v padnoucím obleku, z očí mu šlehala zloba.
Kde je nevěsta?
A vy jste kdo? vstal můj bratranec.
Jsem syn toho, co právě nechal tuto ženu samotnou před oltářem.
Všichni ztichli.
Přistoupil k babičce a sundal klobouk.
Přišel jsem se omluvit jménem celé rodiny. Je to ostuda!
Babička mu pohlédla přímo do očí.
Kolik je vám, pane?
Pětašedesát. Jmenuji se Václav.
Jste ženatý?
Byl jsem. Jsem vdovec, už čtyři roky.
Máte děti?
Tři. Všechny dospělé.
Pracujete ještě?
Jsem v důchodu; mám důchod a malou chalupu u rybníka.
Babička chvíli uvažovala, pak se zvedla o hůlce a došla k němu.
Řekněte mi bojíte se závazků, jako váš otec?
Vůbec ne. Byl jsem ženatý třicet pět let. Byly to mé nejkrásnější roky.
A co říkáte na manželství?
Je to nejlepší, co může člověka potkat. A můj otec je blázen, že o to přišel.
Babička ho sjela pohledem, pak se otočila k nám.
Sál je zaplacený. Jídlo zaplacené. Kněz tu, dort mě stál dva a půl tisíce korun…
Babi, to snad nemyslíš vážně…, začala jsem.
Václave, uděláte mi tu čest?
Lidé vybuchli smíchem, řevem, někdo polil limonádou ubrus, další málem upustil mobil a začal natáčet.
Ale… já… vy…
Přišel jste chránit mou čest. Navíc už jsem oblečená a šaty už na sobě znovu mít nechci. Takže ano nebo ne?
Zasmál se upřímně, až od srdce.
Moje žena tvrdila, že jednou udělám něco naprostého šíleného. Ten den je tady. Jdeme do toho.
A tak se vzali.
Přímo tam.
Kněz si musel na chvíli sednout a popadl dech. Jedna sestřenice brečela tak, že jí černidlo zteklo až na šaty. Máma nevěděla, jestli se má smát, plakat, nebo jen mlčet.
Ale svatba byla.
Když přišla řada na dort ještě nesl jméno původního ženicha, ale rychle jsme to přelepili páskou a novým jménem dopsali fixou zeptala jsem se babičky:
Babi, vážně ses dnes vdala za chlapa, s kterým jsi před dvěma hodinami nemluvila?
Jen zářila.
V devětasedmdesáti už nemám čas na dvoření. Má dobré způsoby, solidní důchod a žlučník má ještě svůj vlastní. Myslíš, že bych to pustila?
Ale babi, je o dvacet let mladší!
No právě. Přežije mě někdo přece musí krmit moje kočky.
Uběhly tři týdny. Muž, který ji nechal u oltáře, se pokusil zavolat s omluvou. Ale nový manžel mu to položil.
Zjistilo se, že Václav vaří líp než babička (což ona nikdy nepřizná), krásně tančí a vozí ji na kontroly k lékaři ve své staré, ale nablýskané škodovce.
Včera jsem je potkala v parku. Václav tlačil babičku na vozíčku, ona jen peskovala:
Pomaleji! Tohle není Velká Pardubická!
Jistě, má královno!
Od bývalého nápadníka dorazil ke svatbě mixér. Babička ho věnovala do tomboly na pondělním loutkovém bingu.
Tak povězte, jaká babička se vdává za pětašedesátiletého syna muže, který ji kdysi nechal u oltáře… a jaký syn přijme navrhnutý sňatek od ženy, která ještě před pěti minutami měla být jeho macechou?