„Děkuji, vílo, že mám tatínka“: Jak moje neteř našla rodinu po letech odloučení
„Maminko, kdy mi víla přinese tatínka?“ zeptala se jednoho dne moje dcera, upírajíc na mě své velké oči plné naděje, kterou jsem sotva unesla. Často jsme si spolu hrály na kouzla, malovaly a vymýšlely příběhy. Ten den vytáhla z krabice obrázek, na kterém byla holčička, jak si povídá s malinkou postavičkou. Pak našla další – tam se ta samá holčička protahovala a smála se.
„Takhle budu cvičit, a pak se osvěžím vodou, maminko!“ radostně prohlásila a po chvilce hraní klidně usnula.
Od té doby jsem si ještě víc uvědomila, jak dokáže být život nepředvídatelný. Ale vezměme to popořádku.
Kdysi jsem nastoupila na pedagogickou fakultu se svou nejlepší kamarádkou Janou. Byly jsme nerozlučné: přednášky, studentské noci, plány do budoucna. Po škole jsme obě začaly učit. Jana navíc ilustrovala dětské knížky – měla zlaté ruce a nekonečnou fantazii. Její práce upoutala zahraniční vydavatele, a tak jednoho dne dostala nabídku na spolupráci v Rakousku. Odjela – na celé tři roky. Psaly jsme si, volaly, stýskalo se nám.
Když se Jana vrátila do rodné Plzně, nebyla sama. Měla s sebou malou holčičku – svou dcerku. O otci nemluvila. Její rodiče už nežili. Bydlela sama a zvládala to, jak se dalo, zatímco já jsem se snažila být jí oporou. Andulka byla sluníčkové dítě. Jana ve volných chvílích kreslila – nejčastěji svoji dcerku v různých etapách života: jako školačku, teenagerku, dospělou. Fascinovalo mě, jak přesně dokázala zachytit její budoucnost.
„Jak víš, jaká bude?“ ptala jsem se.
„Uvidíme,“ jen se usmála.
Ale radost netrvala dlouho. Když Andulce byly dva roky, Janino srdce to vzdalo. V Rakousku se jí zhoršily zdravotní problémy, a jednoho dne prostě odešla.
Okamžitě jsem začala shromažďovat dokumenty k adopci. Bála jsem se jen jediného – že by si holčičku mohli vzít cizí lidé. Strach, že nestihnu, že skončí jinde. Naštěstí jsem to zvládla. Od té doby jsem pro Andulku byla maminkou. Věděla, že její skutečná maminka bydlí na nebi. Spolu jsme prohlížely Janiny kresby, hlavně před spaním – ty obrázky ji uklidňovaly, jako by tu máma vAndulka teď ví, že láska nezná hranic, a někdy i pohádková přání se plní, když je srdce otevřené.