Omlouvám se, ale takovou dovolenou nechci!
„Mám skvělou zprávu!“ oznámil z prahu Petr, když vstoupil do bytu. „Jedeme na dovolenou!“
Zuzana však tuto zprávu přijala bez odpovídajícího nadšení. To ji samotnou překvapilo. Petr už dlouho mluvil o společné dovolené někde na břehu teplého moře, kam si velmi přála se dostat z chladného a vlhkého velkoměsta… A teď to vypadalo, že plány konečně směřují k realitě. Kde jsou tedy ty dlouho očekávané emoce?
Zdálo se, že i Petr si všiml manželčina nevesele laděného postoje. Zamračil se:
„Zuzo, co se děje? Už jsi to přehodnotila?“
„Ne, ne,“ povzdychla si Zuzana, snažíc se pochopit, v čem je problém. „Jen… Dobře, kam chceš jet?“
Petr ihned začal barvitě popisovat svou představu společné dovolené. Indonésie, tropický ráj, chráněné ostrovy, komodští draci…
„Komodští draci, představ si to!“ říkal nadšeně manžel. „Celý život jsem snil o tom, že je uvidím!“
Zuzana si to nedovedla představit. Viděla tyhle draky jen na obrázcích na internetu, kde jí přišli děsiví a nebezpeční. Neměla nejmenší chuť ty obří ještěry sledovat.
„Petře…“ váhavě přerušila, „a co takhle Turecko? No, klasika – all inclusive, hotel, pláž, animátoři… Švédský stůl, co? Jedeme přeci odpočívat, ne riskovat život.“
„Jak to myslíš?“ okamžitě se znovu zamračil Petr. „Jaké riziko? Na výletech je zkušený průvodce, nic takového se nestane.“
Zuzana jen mávla rukou. Nic „takového“, možná, ale pro ni by to rozhodně nebyl odpočinek. Chtěla by ležet na pláži, opalovat se a pít limču, ne běhat s fotoaparátem za draky. Ale leví podíl rozpočtu každé cesty zajišťoval Petr, takže se musela přizpůsobit. A souhlasit.
Manžel ještě dlouho něco vyprávěl – o tom, jak bude skvělé žít v rákosové chatce na břehu moře, jaká jídla místní kuchyně by měli ochutnat, kam vyrazit…
Zuzana poslouchala jedním uchem. Petr, jako obvykle, už všechno rozhodl. Její hlas tady neměl smysl.
Ve skutečnosti to tak bylo vždy. Petr všechno rozhodoval sám – jaké spotřebiče koupit, do které školky dát Honzíka, jakou barvu tapet vybrat. Ano, byl rozumný a uměl dobře volit. Ale i když jí byla barva tapet vcelku lhostejná, u věcí, které se týkaly jejich společného času, to tak snadno přejít nemohla.
Ale až donedávna ve všem souhlasila s manželem. Jezdila červeným autem, přestože nenáviděla červenou barvu. Dovolenou trávila na šílených místech jako Elbrus a Kamčatka, i když by sama raději byla na pláži někde v Soči. Chodila do aquaparku, ne do botanické zahrady. A tak dál.
Zpočátku se Zuzana snažila přesvědčit, že to tak má být. Že se jí manžel snaží rozšířit obzory, vyvést ji z komfortní zóny a podobně.
Petr byl skutečně velmi aktivní – vždy, co ho znala. Otevřený novým trendům, módě a koníčkům. Zatímco Zuzana byla spíše konzervativní. Ale její rodiče byli stále ohromeni tím, kolik nových a skvělých věcí Petr umí. A tuto trojici Zuzana nikdy nedokázala přehlasovat.
Časem vůbec přestala odporovat. Snažila se přijmout jí vnucený způsob života. Začala jezdit na lyžích pod manželovým dohledem. Málem si zlomila nohu, ale ani den v nemocnici Petra nepřesvědčil, že jeho žena není sportovkyně. Začala chodit do bazénu, přestože vodu od dětství neměla ráda.
Podobných příkladů byla spousta. A pokud zpočátku opravdu nové aktivity přinášely do Zuzanina života něco neobvyklého, postupně novota ustoupila nudě.
Zuzana nechápala, co se s ní děje. Petr byl stále aktivní a nadšený, oplýval novými šílenými nápady. Nacházel způsoby, jak uskutečnit své sny. A Zuzana ho prostě následovala jako přivázaná.
Někdy měla opravdu pocit, že je přivázaná. Že už není samostatnou osobností, ale jakýmsi přívažkem, který má myslet jako Petr, milovat to, co Petr miluje, atd.
„Dobře,“ nakonec unaveně vydechla. „Už jsi všechno rozhodl a naplánoval. A mě se nezeptáš?“
Petr jen mávl rukou. Snažím se přeci pro tvoje dobro a ty to neoceníš!
„No, kdybych se ptal, co by to změnilo?“ řekl manžel. „Zase bys mě táhla do té své nudné Antalye!“
„Zase?!“ zvolala Zuzana. „Jak to myslíš ‚zase‘? Byli jsme tam vůbec někdy?“
Petr otevřel ústa, aby odpověděl, ale nestihl to. Zuzana začala:
„Někdy ses mě zeptal, kde chci odpočívat, jak žít, jaké auto řídit?! Ne! Všechno sám rozhodl! Zuzana tohle, Zuzana tamto, dělej takto, zajímej se tímhle, ale proč? Aby to bylo pohodlné pro tebe? Aby ses před přáteli chlubil, koukejte, jakou mám ženu-moudrou sportovkyni, a jak se ve všem shodujeme? Nebo aby sis splnil své sny? A o mé sny ses zeptal? Promiň, ale na takovou dovolenou nechci!“
Zuzana se zastavila. V krku jí stál knedlík a do očí se jí draly slzy.
„Zuzo, já tě ale miluju…“ Petr byl očividně zaskočen a zklamán tím nečekaným výpadem své vždy tiché a pokorné manželky.
„Ne!“ ostře odpověděla Zuzana. „Když člověk miluje, tak se takhle nechová! Když miluje, ptá se, co by ten druhý chtěl. O čem sní. A neškrábe svou ješitnost na jeho úkor!“
Cítila, že slzy jí každou chvílí vytrysknou z očí, a tak vyrazila z místnosti.
„Tak dost! Ať si sám fotí své švábi a ještěrky, když jsou mu důležitější než žena!“
***
Zuzana seděla v kuchyni a tiše koukala z okna. Skoro se uklidnila, alespoň přestala plakat. V hlavě si promítala mnoho zlého o manželovi, zlobila se, plakala a znovu se zlobila. Zjevně se uklidnila, ale někde v srdci stejně zůstala ukrytá hořkost a bolest.
Zabouchly se dveře a po chvíli se na prahu kuchyně objevil Petr. Tiše položil na stůl dokumenty.
„Co je to?“ Zuzana zvedla pohled na manžela, mrkajíc překvapením.
„Nové letenky,“ klidně řekl Petr. „Vyměnil jsem je. Letíme do Antalye.“
„Opravdu?“ usmála se Zuzana a v duchu si říkala, že zbytečně tolik let trpěla a mlčela.
Zuzana zamrkala a s vděčností se na něj podívala, zatímco ji Petr objal a políbil na temeno.
„Odpusť mi, hlupáku. Miluju tě, Zuzinko.“
