Dědictví u moře — když se rodina vzdaluje

Dobré zprávy

Dědění u moře — když příbuzní najednou zůstanou cizí

„Věrko, volal mi bratr Jan,“ řekl Jakub, když vešel do kuchyně. „Chce s Lenkou v sobotu za námi zajet. Jen jako pár, bez manželů. Prý se potřebuje vážně pobavit.“

„To mě zajímá, o čem je tak vážné, že nemůžou přijet i s rodinami?“ podivila se Věra. „Ale ne, nehádej. Už vím. Dědicství. Už jsou dva měsíce po smrti tety — a oni se konečně rozhodli.“

Jakub mlčky přikývl. Sám to tušil od chvíle, kdy teta Božena přepsala na něj, Věru a jejich dceru Alenu byt v centru a chalupu na Šumavě. Čtyři roky se o tetu starali, když jí bylo hůř. Zato ostatní příbuzní — ti přijížděli jen v létě na chatu, a když je stará paní prosila, aby ji tam vzali, byli všichni „zaseknutí v práci“.

V sobotu přesně ve čtyři stáli Jan s Lenkou ve dveřích. Bez okolků se usadili v obýváku.

„Přišli jsme si promluvit o té chatě,“ začal rovnou Jan. „Byt budiž, ať je váš. Ale chata… To my jsme se o ni celou dobu starali.“

„Ne,“ odpověděla Věra chladně. „Nestarali. Vy jste tam odpočívali. Užívali si, ale nepomáhali. A mimochodem, když teta volala, nikdy jste nepřijeli.“

„A kdo by se s ní tahal? Máme děti, vnoučata, práci!“ vybuchla Lenka.

„Ale dědické nároky najednou máte,“ poznamenal Jakub. „Zvláštní, že?“

„Vůbec jste ji na tu chatu brali?“ ušklíbla se Lenka.

„Neměli jsme chatu, ale dvakrát jsme jí zaplatili lázně,“ řekla Věra klidně. „A my jsme v závěti. Je to společný majetek. Prodáme to.“

„Vážně?“ zašklebil se Jan. „Kvůli pár metrům v rozpadlé chalupě se hádáte s rodinou?“

„Jestli je to takový šrot, proč se o to tolik perete?“ opáčil Jakub.

Druhý den zazvonil telefon.

„Jakube, co to má znamenat?! Přijeli jsme s Lukášem pro naše věci na chatu — a tam jsou nové zámky!“

„Ano. Na dveřích i na bráně. Měli jste volat dřív. V sobotu tam jedeme s Věrou — můžete přijet. Vezmete si své věci. Ale ne dřív.“

Jakub zavěsil a otočil se k ženě.

„Jak jsi věděla, že tam hned pojedou?“

„Copak je neznáš? Kdybys nezamkl, odnesli by i poslední hřebík.“

Chatu prodali. Spolu se svým starým bytem koupili třípokojový v novém domě u moře v Chorvatsku. Na pláž to měli autem deset minut.

Dcera Alena zůstala v bytě po tetě, studovala druhý ročník. Jakub našel práci v přístavu, Věra začala učit v nedaleké škole. Zdálo se, že začínají klidný nový život. Ale ouha.

Od března se jim telefony rozdrnčely. Příbuzní, kteří léta mlčeli, si náhle vzpomněli na „nejbližší“. Jako první volala Lenka:

„Připravili jste nás o chatu, nemáme kam jezdit. Takže v červenci k vám. Celá naše rodina, i Janova vnučka s námi.“

„Lenko, my nikoho nezvali. Tady bydlíme, nevedeme hotel. Chcete-li na dovolenou, pronajměte si něco.“

„Viděla jsi ceny ubytování v Chorvatsku?!“

„Neviděla. Ale když jsou pro vás drahé, jezděte tam, kde je to levnější. K nám ne. Hosty tu neubytováváme.“

„Takže manželovi rodiče mohli, ale vlastní sestra ne?!“

„To byli Věřini rodiče. Kdyby žili naši, taky bychom je vzali. Ale pět dospělých a děti na dva týdny — to dík, ne.“

„Však uvidíte! Zůstanete sami — a nikdo na vás ani nevzpomene!“

„Neboj. Od stěhování nás najednou „příbuzných“ tolik, že by nestačily ani dva domy. Všichni si nás pamatují od května do září. Pak je ticho.“

Ticho, které pro ně najednou bylo tím nejcennějším na světě.

Rate article
Add a comment