Dědictví u moře – když se rodina stává cizinci

Dobré zprávy

Dědictví u moře — když se rodina stane cizí

„Aničko, volal můj bratr Jakub,“ řekl Petr, když vešel do kuchyně. „Chce s Maruškou v sobotu zajet k nám. Jenom ve dvou, bez manželek. Řekl, že potřebuje vážně promluvit.“

„Zajímavé, o čem to bude tak vážného, že ani manželky ani děti?“ zeptala se Anna s podezíravým pohledem. „Vlastně ne, nehádej. Už vím. O tom dědictví. Už jsou dva měsíce, a tak dozráli.“

Petr mlčky přikývl. Sám to tušil od chvíle, kdy teta Boženka přepsala na něj, Annu a jejich dceru Markétu byt v centru a chatu na venkově. Po čtyři roky se o tetu starali, když onemocněla. Zatímco ostatní příbuzní jen přijížděli na chatu v létě, a když je stará paní prosila, aby ji vzali ven na vzduch, všichni byli „zaseknutí“.

V sobotu přesně ve čtyři Jakub s Maruškou stáli ve dveřích. Bez zbytečného úvodu se posadili v obýváku.

„Chceme si promluvit o té chatě,“ začal Jakub bez okolků. „Byt necháme být, ať je váš. Ale chata… Vždycky jsme se o ni starali my.“

„Ne,“ odpověděla Anna chladně. „Nestarali. Rekreovali jste se tam. Užívali, ale nepomáhali. A když vás teta volala, nikdy jste nepřijeli.“

„A kdo by se s ní patlal? Máme děti, vnoučata, práci!“ rozčílila se Maruška.

„Ale nároky máte teď,“ řekl Petr. „Zvláštní, ne?“

„Vy jste ji aspoň na chatu vzali?“ ušklíbla se Maruška.

„My chat neměli, ale dvakrát jsme jí koupili lístky do lázní,“ klidně odpověděla Anna. „A my jsme v závěti. Je to společný majetek. Prodáme.“

„Vážně?“ ušklíbl se Jakub. „Kvůli pár metrům v rozpadajícím se domě se hádáte s rodinou?“

„Jestli je to ruina, proč se o ni tak perete?“ mírným tónem opáčil Petr.

Další den zazvonil telefon.

„Petře, co to má znamenat?! Přijeli jsme s Vojtěchem pro naše věci na chatu – a zámky vyměněné!“

„Ano. Na bráně i v domě. Měli jste volat. V sobotu jedeme s Aničkou – stavte se. Vezmete si své věci. Ale ne dřív.“

Když zavěsil, otočil se k ženě.

„Jak jsi věděla, že se tam poženou?“

„Copak neznáš svou rodinu? Kdybych zámky nevyměnili, odnesli by všechno až po poslední hřebík.“

Chatu prodali. Po prodeji starého bytu koupili třípokojový v novém domě u moře v Terstu. Na pláž to bylo autem deset minut.

Markéta zůstala bydlet v tetině bytě v centru, studovala druhý ročník. Petr začal pracovat v přístavu, Anna učila v nedaleké škole. Zdálo se, že začíná klidný nový život. Ale ouha.

Od března se jim telefony rozzvonily. Rodina, která na ně léta nemyslela, si najednou vzpomněla na „ty nejbližší“. Jako první volala Maruška:

„Vzali jste nám chatu, nemáme kam jezdit. Takže v červenci k vám. Celá naše rodina a Jakubova vnučka s námi.“

„Maruško, nikoho jsme nezvali. My tady bydlíme, neprovozujeme penzion. Chcete odpočívat, rezervujte si ubytování včas.“

„A viděla jsi ceny hotelů v Terstu?!“

„Neviděla. Ale jestli jsou pro vás drahé, odpočívejte levněji. Sem ne. Není tu místo.“

„Takže svoji tchýni jsi přijala, ale vlastní sestru ne?!“

„To byli Annini rodiče. Kdyby naši rodiče žili, i jim bychom neodmítli. Ale pět dospělých a děti na dva týdny – ne, děkuji.“

„Uvidíš! Zůstanete sami – a nikdo si na vás nevzpomene!“

„Neboj. Od stěhování máme tolik ‚příbuzných‘, že by se vešli do dvou domů. Všichni si nás vybaví jen od května do září. Jinak ticho.“

Ticho, které se pro ně stalo tou nejcennější částí života.

Rate article
Add a comment