Dědictví, které nelze rozdělit: Příběh příbuzenských návštěv

Dobré zprávy

Když příbuzní klepou na dveře: příběh o dědictví, které se nedělí na tři

Václav vešel do pokoje, kde jeho žena Alžběta právě sledovala seriál, a tiše oznámil:

„Volal mi bratr. Řekl, že s Jitkou chtějí v sobotu přijet. Prý potřebují mluvit.“

„Skvělé! Vždyť víš, že hosty vítám ráda,“ usmála se Alžběta.

„Jenže dodal, že to bude vážný rozhovor,“ pokračoval Václav a podezřívavě pohlédl na ženu. „Jen my dva, bez manželek.“

„Nemáš tušení, o čem to bude?“ Alžběta se napjala.

Václav na chvíli zaváhal, sklopil oči… a vtom mu to došlo. Všechno se točí kolem dědictví.

Před dvěma měsíci on a Alžběta převzali oficiálně dědictví. Teta Božena, nejstarší sestra jejich matky, nikdy neměla děti a celý život žila samostatně jako silná žena. Když ji začalo zrazovat zdraví, požádala o pomoc synovce a neteř. Jen Václav s Alžbětou se o ni starali – vozili ji k lékařům, nakupovali jí, platili ošetřovatelku, zajistili pobyt v lázních. Ostatní příbuzní – ti jen občas poslali pohlednici na svátky.

Není divu, že teta Božena odkázala všechno jim: dvoupokojový byt v centru Prahy i útulnou chatu na okraji města.

Sobota. Jitka a Karel přijeli přesně včas. Bez úsměvů, bez zbytečných slov. Usadili se v obýváku a hned začali:

„Dobrá, teta vám nechala byt. Ale chata – to už je moc,“ začal Karel.

„My jsme se o ni starali!“ dodala Jitka. „Sekali jsme trávu, zalévali květiny. Jezdili jsme tam s dětmi celé léto.“

„A tetu jste aspoň jednou vzali s sebou?“ klidně se zeptala Alžběta. „Splnili jste aspoň jedinou její prosbu? Vždyť vás prosila, abyste ji vzali na chatu, aby si odpočinula…“

„No, my máme své starosti. Děti, práce…“ zamumlala Jitka.

„Přesně proto se teta rozhodla po svém,“ tiše řekl Václav.

„Vy jste ji jen obalamutili!“ vybuchl Karel. „Ty vůbec nejsi chlap, když se nedokážeš podělit s rodinou!“

„A ty jsi chlap, když se hádáš o rozpadlou chatu?“ odsekl bratr klidně, ale ostře.

Hosté odešli rozzuření. Ale ráno zazvonil telefon.

„Václave, ty jsi vyměnil zámky na chatě?“ rozčileně křičel Karel. „Já s Tomášem jsme přijeli pro naše věci, a nemůžeme dovnitř!“

„Vyměnil. Protože jste nás nevarovali. Přijeďte příští sobotu – budeme tam uklízet. Vezmete si, co je vaše,“ odpověděl Václav a zavěsil.

„Ty jsi to věděla?“ otočil se překvapeně k ženě.

„Ty své příbuzné neznáš? Kdybys nezamkl, odnesli by i nábytek. O tom nepochybuj.“

Za měsíc prodali jak chatu, tak svůj třípokojový byt. Koupili si prostorný byt u moře – v Terstu. Příjemná čtvrť, škola za rohem, práce se našla rychle: Václav nastoupil do přístavu, Alžběta do základní školy.

A dcera – Anežka – zůstala bydlet v tetině bytě a studovala univerzitu.

Zdálo se, že život se uspořádal. Ale od března začaly prudké telefonáty.

„Chata už není naše,“ hlásila Jitka po telefonu. „Takže k vám přijedeme všichni. Začátkem července. A vezmeme s sebou i Vaškovu vnučku!“

„Tak si raději rezervujte hotel,“ klidně odpověděl Václav. „My tady žijeme, nejsme na dovolené. A hosty nečekáme.“

„Ale tvoje tchýně s tchánem u vás v září byli!“ rozhořčila se Jitka.

„Protože to jsou rodiče mé ženy. I naše bychom ubytovali, kdyby žili. Ale pro celou vaši bandu tady místo nemáme.“

„Vy sobečtí!“ vyštěkla. „Pamatuj si, bratříčku, třeba i ty jednou budeš potřebovat pomoc. A rodina ti chybět bude!“

„Za tenhle rok se vynořilo tolik příbuzných, jako po dešti hub. A všichni si na nás vzpomínají výhradně od května do září. Takže se neboj, rodiny máme dost,“ pousmál se Václav.

A zavěsil.

Rate article
Add a comment