Dědeček už tu není
Markéta se právě vrátila z další ze svých služebních cest a sotva si sundala kabát a nedala kufr na zem, už jí volala maminka.
Hlas paní Ludmily Novákové byl rozrušený, ale Markéta už sotva vnímala únavou.
Markétko, zlato, už jsi doma? ozvalo se ve sluchátku.
Ahoj, mami. Ano, právě jsem přijela. Zrovna jsem vlezla do bytu. Co se děje, proč voláš?
To je dobře. Jsem ráda, že to máš za sebou.
Markéta hned vycítila, že se maminka něco chystá říct, ale pořád se zdráhá. Nevypadalo to, že neví, jak začít, možná spíš hledala odvahu k tomu, co potřebovala oznámit.
Zase se doslechla všechny drby ze vchodu a musí mi je ihned sdělit, pomyslela si Markéta a vůbec na to neměla náladu. Nejradši by si lehla a pořádně se vyspala. V noci ve vlaku toho moc nenaspala.
V kupé vedle ní totiž jela veselá skupinka čtyř mladíků, kteří od večera vyzpěvovali a hráli na kytaru.
A dokonce zpívali i o ní:
Rozkvetly jabloně, rozkvetly hrušně,
Roztál už mlhy plášť,
Vyšla si na břeh Markétka,
Na ten vysoký sráz
Zpoza stěn to znělo celou noc.
Kdyby Markéta nebyla tak unavená, asi by se zasmála Teď by si raději přála, aby kytara praskla. Ale bohužel, nestalo se.
Mami, já si musím na chvíli odpočinout, dát se do pořádku, a pak ti zavolám, ano?
To, bohužel, asi nepůjde, povzdechla si Ludmila Nováková.
Proč ne? Jak jako nepůjde? až teď Markétě došlo, že máma zní trochu zvláštně.
Nebudeš mít čas si odpočinout.
Proč? Byla jsem na služební cestě, mám na odpočinek nárok. Nepočítám, že by někdo přišel na návštěvu a sama se také nikam nechystám. Nebo mi něco uniká? Doufám, že nepřijdeš neohlášeně.
Markétko Dědeček už tu není
Markétě zbledlo v obličeji a pevně stiskla telefon, pomalu dosedla na pohovku.
Takové zprávy rozhodně nečekala.
Volala mi ráno jeho sousedka paní Marie Pokorná. Přinesla mu mléko, ale pan Václav už byl Ležel na zápraží, držel se za srdce. Celou noc tam asi zůstal. Musíme jet na vesnici, pohřbít dědu. Sousedé pomůžou. Slyšíš mě, Markétko?
Markéta byla natolik v šoku, že jen sotva zašeptala: Hm
Paní Pokorná obvolala i jeho příbuzné, ale ti odmítli přijet. Prý kdyby po něm něco zdědili, tak by ještě zvážili, jestli přijedou. Takhle nemá cenu utrácet peníze a čas. A barák hned tak nikdo chtít nebude, to víš. Já tam stejně jezdit nechci, sama víš, děda mi řekl, že mě už ve svém domě nechce. Ani na pohřeb. A já jsem mu to slíbila, že nepřijdu, ať má klid. Takže jediná naděje jsi ty. Pojedeš, Markétko?
Ludmila Nováková zmlkla. Markéta také. A zadívala se na stůl, kde ležel dědečkův poslední dopis.
Podle poštovního razítka už byl odeslán před měsícem.
Markétě ho poštovní doručovatel donesl až teď, protože byla neustále na cestách. Za poslední půlrok byla na třech služebních cestách za sebou.
Zaměstnavatel otevřel novou pobočku v Plzni a potřebovali vše zařídit. Nikdo jiný nemohl kolegyně měly děti, někoho trápilo zdraví, dalšímu překážela rodina Jedině Markéta byla nezávislá.
Markétko, ozvalo se z telefonu opět, Nechci, aby si sousedé mysleli, že jsme na dědu zapomněli. Byl svérázný, ale člověk to byl. A s tebou měl vždycky hezké vztahy. Tak co, pojedeš?
Ano, určitě pojedu, mami Jen
Markéta vstala, došla ke stolečku, vzala do ruky dědečkův dopis a položila ho zpátky na místo.
Mami, jak se to vůbec mohlo stát? Byl na tom dobře. Když jsem za ním byla na Nový rok, vypadal čiperně, nestěžoval si.
Ale, Markétko, vždyť už měl svůj věk Osmdesátka na krku, víš, kolik mužů se toho ani nedožije. Nechť mu země lehká.
Markéta byla otřesená. S dědečkem Václavem měla opravdu hezký vztah, pravděpodobně byla jediná, kdo ho z rodiny pravidelně navštěvoval.
Ostatní z rodiny Václava Tomana ani maminka se s ním v posledních letech moc nestýkali.
Mezi dědečkem a maminkou panovala dlouholetá vzájemná nevraživost. Děda jí nikdy neodpustil smrt jeho syna Markétina otce.
Je pravda, že Ludmila Nováková svého muže Andreje přesvědčila, aby odešel z učení a jezdil na montáže, kde byly lepší výdělky. Potřebovali peníze na byt, na chalupu, na nové věci. A tak se stalo, že byl doma sotva pár měsíců v roce. Peníze vždycky přivezl, ale zdraví to nevydrželo. Jednoho dne domů už Andrej nepřijel srdce vypovědělo službu.
Václav tehdy na pohřbu opravdu plakal, jako malé dítě. Všichni jej litovali, protože věřili, že rodiče nemají pohřbívat děti.
Od té doby se s Ludmilou přestal stýkat a výslovně si nepřál, aby mu někdy chodila na oči.
No a co! pronesla tehdy Ludmila dotčeně. Stejně za nic nemůžu. Chlap je tu od toho, aby vydělal. A když má sedět doma, kde by vzal peníze na všechno, co potřebujeme?
Kdyby byl Václav v tu chvíli o něco slabší, možná by tehdy do ní hodil poleno, co leželo pod lavicí.
Jediná Markéta si s dědou psala, když už pracovala. Starý pán techniku nesnášel žádný telefon, počítač, prostě nic. Dopisy byly jejich tradice.
Přátelé i příbuzní ho měli za podivína. Kdo by dneska psal dopisy? Když něco potřebuješ, stačí zvednout telefon nebo napsat e-mail. Tak jsou přeci všichni v Praze zvyklí.
Vesnické babky na lavici si povídaly: To už člověk přišel o rozum. Štěstí, že má ještě tu vnučku Vždyť mu nejdřív zemřela žena, pak syn no a zůstal úplně sám.
V posledním měsíci byl Václav k vidění se zvláštním zvykem dlouze mluvil s kocourem. Podobné to nic nenapadlo, kdyby toho kocoura někdo někdy opravdu viděl.
Markéta po hovoru s maminkou seděla na posteli, dívala se do prázdna a tekly jí slzy. Tak ráda by byla dědečka viděla ještě tohle léto Naplánovala si návštěvu, ale pokaždé byla další služební cesta. Vedoucí v práci ji přesvědčoval, že pouze ona je nenahraditelná. Výplata byla opravdu slušná, proto to vždycky nějak přežila.
Nakonec si říkala, že to jednou skončí a vrátí se do svého zaběhaného rytmu. Stejně ji občas mrzelo, jak práce bere člověka až příliš a nezůstává ozvěna pro nic dalšího.
*****
Na hřbitově šlo vše, jak mělo: po poslední modlitbě přibil hrobník poslední hřebík do rakve potažené vínovým suknem, muži pomocí provazů opatrně spustili rakev do čerstvého hrobu.
Zůstalo jen naházet hrst hlíny a pak už vše pomalu zakryje dlaň každodennosti. Věnce, květiny, čerstvá hromada, čerstvá bolest.
Konec? Opravdu na tomhle všechno končí? Nemohla si Markéta v hlavě srovnat, že dědeček už tu není.
Ještě čekala hostina kde se bude připíjet na zesnulého, prohodí se pár vzpomínek a dědeček zůstane nejen v zemi, ale hlavně v paměti sousedů a pár příbuzných.
Když byly prázdné talíře i láhve, sousedé se rozloučili a odešli někdo nakoupit, někdo domů, někdo ještě posedět k potoku.
A když Markéta zůstala sama, bylo jí z toho ještě tížněji. Cítila jen prázdno a stesk.
Nepodařilo se mi to nestihla jsem ho vidět dřív, než odešel
Aby se zbavila tíhy, začala uklízet vyvětrala celý dům, zametla prastaré prkenné podlahy, utřela prach na poličkách, pavučiny zametla starým koštětem, uklidila ze stolu zbytky jídla.
Dýchalo se jí najednou trochu lépe.
Starý venkovský dům dědečka Václava měl pocit útulnosti i když byl skromný a prostý. Z kuchyně bylo vidět na sad, rozkvetlé jabloně, keře rybízu a malin. Záhony na zahradě byly už jen připravené, letos nestihl nic zasadit. Nebo snad už dopředu tušil, že letos nebude potřeba.
Kdo se teď o to všechno postará? povzdechla si Markéta a posadila se do stínu pod jabloň.
Zavolala mámě a oznámila jí, že dědečka doprovodila na jeho poslední cestu.
Jsi statečná, Markétko. Ať byl jaký chtěl byl to přece člověk.
Mami, byl docela normální. Jen v jeho životě bylo až moc smutku. Nezlob se na něj, prosím. Vždyť měl tátu tak rád Nevěděl, co říká.
Ale kdepak, Markétko, nezlobím se. Ať odpočívá v pokoji. Kdy se chystáš zpátky? Dneska? Zítra? Asi bude strašidelný být tam sama, co?
Zatím nepospíchám. Vzala jsem si v práci volno, takže si tu trochu odpočinu. A za těch devět dní si vzpomenu aspoň na lepší časy. Přijedeš za mnou?
To už je daleko, Markétko, a navíc mám teď moc práce na zahradě. Navíc víš, že na otcovu hrobku od té doby taky nebyla… Ale já jsem říkala Václavovi, že měl být pohřeb v Praze, ne uprostřed vesnice. Jenže on si stejně udělal po svém.
Maminka zase jednou našla důvod pro rychlý konec hovoru zrovna začala její oblíbená telenovela. Markéta se jen pousmála vždyť znala její povahu moc dobře.
Vrátila se do domu, uvařila si bylinkový čaj z rybízových a mátových listů, co našla ve sklenicích, a šla spát.
Před spaním ještě sáhla pro dědečkův poslední dopis. Už ho jednou četla, ale pořád jí vrtalo hlavou pár záhad.
Děda psal jen o nějakém kocourovi:
Představ si, Markétko, že Černýš má nejradši mléko. Paní Pokorná říkala, že pro dospělé kočky není mléko dobré, ale ten můj ho vypil skoro celou lahev. Budu ji muset požádat, ať mi dá další litry, jinak se na mě bude mračit. Jinak ho není vidět, pořád se schovává. Hledal jsem ho ve dne i v noci s baterkou. Jen cítím jeho pohled, zaseklý někde na zádech. Moc bych si přál, abys přijela brzo třeba se ti ho povede ulovit, nebo aspoň spolu něco vymyslíme. Myslím, že ho lidé někdy pořádně zklamali, a proto teď vše tají
Jenže žádný kocour v domě ani na dvorku k vidění nebyl. Markéta už dům i zahradu prošla křížem krážem.
I tak dnes párkrát ucítila zvláštní, pálivý pohled na zádech přesně, jak děda popisoval ale nikoho nezahlédla.
Zítra se musím na Černýše zeptat paní Pokorné
*****
Ráno ji vzbudily první vlaštovky, co se pustily do švitoření za oknem, a kohouti ze sousedních dvorů vedli svoje ranní pře.
Markéta otevřela okno dokořán, zavřela oči a vdechovala typicky venkovské zvuky. Zavzpomínala na dětství, kdy k dědovi jezdila na prázdniny a kupovali spolu krmítka pro sýkory.
Vzpomněla si, proč vlastně chtěla k sousedce chtěla vyzvědět, odkud se vzal ten slavný kocour.
Jaký kocour? podivila se paní Pokorná.
Nevím přesně Děda mi o Černýšovi psal. Před měsícem mi ještě o žádném zvířeti nepsal, ale teď poslední dopis byl plný příběhů o kocourovi.
Aha! ťukla se paní Pokorná do čela. Před tím měsícem se to začalo lámat. Viděla jsem dědu, jak na dvoře mluví na nějakého kocoura. Nikde nikdo, jen on dával mléko na misku a přemlouval kočku, ať vyleze. A příští dny znovu a pak už skoro pořád mluvil s nějakým neviditelným parťákem. Vyprávěl mu o babičce, o svém synovi Vždycky říkal, že to je Černýš. I další lidé to slyšeli, když šli kolem, ale kocoura nikdy nikdo nespatřil. A u nás ve vesnici teď navíc žádný černý kocour neschází.
Markéta přikývla a vrátila se na zahradu. Uklízela a hlavou jí vířily myšlenky kdo byl tajemný kocour? A pokud opravdu žil na dvoře, kam zmizel?
Zatímco Markéta zametala dvorek, zpoza staré kůlny ji pozoroval skutečný černý kocour.
Už několik dní sledoval nové dění a právě k dívce, která teď zahradu uklízela, ho to táhlo nejvíc. Něco na ní bylo možná připomínka dědečkova hlasu, možná přívětivost v očích.
Ale do náruče se měl Černýš zatím daleko. Zkušenost ho naučila schovávat se lidi měli rádi kamením nebo holí za to, že byl černý Pomalu putoval z jedné vesnice do druhé, až našel dům, kde ho starý pán pohladil po hlavě a dal napít mléka.
Bál se, ale oči dědečka byly nejmilejší, jaké kdy u lidí zažil.
Tolik rád by se mu byl přiblížil, ale starý životní strach byl silnější. Když pak v jeden den dědeček nevyšel ven, cítil v nose ten zvláštní pach konce seděl před dveřmi a zůstal až do rána. Když jej ráno našli lidé, už byla jeho šance propásnutá.
Teď pozoroval Markétu a něco v ní mu bylo blízké. Ale zjevně si ještě potřeboval udržet distanc.
A opravdu na devátý den, kdy se Markéta už chystala k odjezdu, zavadila pohledem o hustý keř rybízu.
Tak ty jsi Černýš! rozzářila se, Děda nekecal. Tak pojď, pojď ke mně.
Ale než se stačila přiblížit, zmizel jak stín. Markéta se pousmála.
Neboj se, kocourku, já nekoušu. Zítra jedu domů a nevím, kdy se ještě vrátím. Pojď, seznámíme se.
Zrovna to uslyšela paní Pokorná, která nesla Markétě tašku s buchtami.
Spěchala zpět domů poněkud vyděšená: Prvně děda teď i ona mluví s neviditelným kocourem! Že by to bylo nakažlivé?
Po obědě už stahovaly kraj slévavé mraky, slepice pobíhaly a vzduchem zavlála úzkost.
Půjde bouřka, zamračila se Markéta.
A opravdu mělo přijít nejen hřmění, ale přímo letní vichřice. Sotva to stačila domyslet, první velké kapky jí spadly na rameno.
Šla do domu a zvala kocoura, ale byl k nenalezení.
V tu chvíli se kocour v ukrytu chvěl, přitisknutý k zemi. Nepamatuje se na větší strach, než z bouřky. Ještě horší byly blesky než lidé.
*****
Déšť bubnoval na střechu celou noc a Markéta, pokoušející se usnout, se neúspěšně převalovala v posteli.
A potom rána! Okna ozářené bleskem, záclony vlály proudem větru.
Když se v další záři podívala na okno, zahlédla dvě zářící oči v pootevřené ventilačce.
Proboha! vyjekla Markéta a couvla ke stěně.
Něco černého přelétlo místností, schovalo se pod postelí a zamňoukalo. Černýš!
Nebyla to jednoduchá práce, vyprošťovat vystrašeného kocoura zpod postele, ale nakonec se jí to povedlo. Utřela ho ručníkem a vzala s sebou pod peřinu. A tam zatímco venku bičoval dům déšť a dunila bouře se zahřívali navzájem.
Postupně už jim venku nebylo tak hrozivě.
*****
Ráno ji probudilo škrábání. Černýš už seděl na parapetu, škrábal tlapkou na okno.
Kam se to chystáš, kamaráde? zasmála se Markéta.
Kocour se otočil, podíval se provinile a zamňoukal: Mňau!
Nikam tě bez pořádné snídaně nepustím. A pak se uvidí buď tu zůstaneš, nebo pojedeš se mnou do Prahy. Rozhodnutí ti nechám, ale já bych ti domov nabídla, upřímně.
Nakrmila ho, otevřela mu dvířka a pak se pustila do balení.
Když Markéta vyšla na zápraží s taškou, kocour už seděl u dveří a hned jí začal otírat nohy svými vousky. Rozhodl se pojede s ní do města. Nejen proto, že nekouše, ale hlavně mu s ní bylo tak dobře právě ona ho naučila, že strach se dá překonat.
U paní Pokorné, kde vrátila klíče od domu, se paní sousedka údivem nezmohla na slovo.
To je on? Ten Černýš?
Ano. Takže jak vidíte, můj děda byl úplně při smyslech, jen kocour byl moc plachý. A teď bude mít domov s námi v Praze!
No vida! A já už si myslela No, Markétko, domů jeďte v klidu, o dům se postarám. Snad ještě někdy přijedeš?
Určitě přijedeme i s Černýšem.
A vezmi si do cesty tyhle buchty, máš je na cestu, usmála se paní Pokorná a podala Markétě tašku.
Děkuji, za vše, paní Pokorná.
Když autobus vyjížděl z vesnice a Markéta koukala nahoru, na okamžik jí přišlo, že v jednom oblaku se rýsuje dědečkova tvář. A i Černýš, schoulený jí na kolenou, se zadíval do nebe.
Ta tvář se usmívala a jako by na ně mrkla.
Pak autobus zmizel za zatáčkou a oblak se rozplynul. A i kdyby to byla jen iluze, nebylo na tom nic špatného.
Hlavní je, že Markéta i Černýš věděli, že dědeček nezmizel docela žije dál v jejich vzpomínkách a u jejich srdcí. A tam se žádný člověk neztratí.