Dnes už děda není
Vrátila jsem se právě ze služební cesty, ještě jsem ani nestihla sundat kabát, natož vybalit kufr, když mi zazvonila máma.
V jejím hlase byl slyšet neklid. Ale nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. Asi kvůli únavě.
Kačenko, už jsi doma?
Ahoj mami. Jo, právě jsem přijela. Sotva jsem vešla do bytu. Proč voláš? Něco se stalo?
To je dobře. Jen, že jsi doma
Ihned jsem vycítila, že mi něco chce říct, ale z nějakého důvodu to odkládá. Neví, jak začít? Nebo prostě jen hledá odvahu?
Určitě zase nasbírala drby z celého dvora a nemůže se dočkat, až mi je všechny odvykládá problesklo mi hlavou. Ale dneska jsem na to neměla chuť.
Nejvíc jsem teď toužila jen spadnout rovnou do postele a pořádně se vyspat. Protože v nočním vlaku jsem oka nezamhouřila.
Ve vedlejším kupé jela parta čtyř kluků, kteří byli od večera v náladě.
A po půlnoci rozjeli koncert řvali písničky s kytarou.
A samozřejmě: jednu i o Katušce. Rozkvetly jabloně, a hrušně taky, nad řekou se valí noc… Katuška šla na břeh strmý…
Kdybych měla lepší náladu, asi bych se zasmála. Ale v tu noc jsem si v duchu přála, ať jim praskne struna na kytaře. Nestalo se.
Mami, mě nech chvíli vydechnout, dám se dokupy, pak ti zavolám a můžeme si všechno říct, ano?
Nebude to, Kačenko, tak snadné povzdechla si máma.
Co nebude? až teď mi došlo, že její hlas je jiný než obvykle.
Nevydechneš si… dnes ne.
Ale proč bych nemohla? Vždyť jsem byla na služebce! To mám snad právo odpočívat. A nikdo ke mně nejde, já nejdu k nikomu nebo snad o něčem nevím? Doufám, že nejsi před bytem
Káťo, děda už není…
Zbledla jsem a křečovitě tiskla telefon k uchu, pomalu se sesouvala na pohovku.
Tohle jsem vážně nečekala.
Ráno mi volala jeho sousedka, paní Marie Fišerová. Šla mu donést mléko, ale pan Jan Svoboda už Ležel za dveřmi, s rukou na srdci, ani nedýchal. Asi tam ležel celou noc. Musíš teď do vesnice, pohřeb zařídit. Sousedé pomůžou. Slyšíš mě, Kačko?
Ta zpráva mě úplně ochromila, zmohla jsem se jen na tiché Hm
Paní Fišerová obvolala příbuzné, ti ale odmítli přijet. Prý kdyby jim něco odkázal, přijeli by, ale takhle Dům už léta nikoho nezajímá. Já, upřímně, do té vesnice taky nechci. Sám mi řekl, že už mě u něj nechce vidět. Ani na pohřbu. A pamatuješ, že jsem mu to slíbila. Takže jedině ty. Pojedeš, že ano, Kačko? Vyprovodíš dědu?
Nastalo ticho. Já zírala na stolek, kde ležel dědův poslední dopis. Podle razítka poslaný před měsícem.
Neotevřela jsem ho včas, protože jsem byla pryč. Je to už třetí služební cesta za poslední půlrok a možná ještě ne poslední. Firma otevřela pobočku v jiném městě a musí se tam vše zavést a posílají pořád mě, protože ostatní mají malé děti, nebo zdravotní trable, nebo jiné rodinné pořádky Jen já jsem taková volná.
Káťo, znovu v telefonu máma, nechci, ať si sousedé myslí, že jsme dědu opustili. Sice byl tvrdohlavý, ale člověk. A s tebou vycházel dobře. Co řeknu paní Fišerové? Pojedeš tam?
Pojedu, mami. Jasně Jen
Vstala jsem, vzala do ruky dědův dopis, zase položila.
Mami, jak se to vůbec stalo? Vždyť na Nový rok vypadal zdravě
Víš, Kačenko, byl už ve věku Dneska chlapi leckdy ani důchodu nedožijí, děda měl skoro osmdesát. Měj klid duši
Byla jsem úplně bez sebe. Dědu jsem měla opravdu ráda a byla asi jediná, kdo s ním držel kontakt. Ani jeho příbuzní, ani máma se s ním nestýkali.
Máma to je jasné. Měli se v nelibosti celé roky.
Děda mámě nemohl odpustit smrt mého táty a dával jí za vinu, že mu zavařila jediného syna, mého otce, který umřel předčasně z těch chlapů, o kterých mluvila.
Ano máma opravdu přemluvila tátu, aby odešel z učitelského místa a jezdil za penězi na dlouhé směny. Musel rekonstruovat byt, koupit chalupu, prostě chtěla hezčí život.
Táta jezdil, posílal domů dárky a výplatu ale domů se jednou nevrátil. Srdce to nevydrželo.
Na pohřbu děda plakal tak, že to bralo dech. Všichni plakali, protože Rodič nemá pohřbívat děti.
Od té doby s mámou přerušil kontakt a přikázal jí, aby se v jeho domě už nikdy neukazovala.
Jen ať si teda! řekla tehdy máma. Já za nic nemůžu. Chlap má vydělávat peníze. A když měl nemocné srdce, nikdy nezmínil, že mu není dobře!
Děda se málem neovládl a jen tak tak po ní nehodil špalek.
A všechny roky tak zbyly dědovi jen dopisy s vnučkou. Já jsem jezdila na prázdniny, pak, když jsem dospěla a začala pracovat, jsme si psali.
Ano, psali. On neměl rád žádné mobily, počítače, nic z těch moderních věcí. I proto s ním zbytek rodiny ani nemluvil kdo dneska v 21. století píše dopisy? Děda byl pro vesnici trochu svérázný.
Ujel mu vlak špitaly důchodkyně. Zbláznil se nejdřív manželka, pak syn. To by porazilo každého.
A poslední týdny života i ta paní Fišerová už nevěděla, co si myslet. Poslední dny začal mluvit s někým ne ale se sousedy, ale s kocourem. Jenže nikdo toho kocoura nikdy neviděl.
No jak člověka nenapadne, co se děje?
Když jsem po hovoru s mámou odložila mobil, zírala jsem do prázdna a rozplakala se.
Chtěla jsem dědu tohle léto navštívit, ale nestihla jsem to. Na jaře jsem plánovala přijít, ale přišla další a další služebka
Šéf už mi jen suše říkal: Kateřino, máte smlouvu, můžete klidně podat výpověď, podobnou práci s tím platem nenajdete nikde.
A je pravda plat je fajn, proto neprotestuju.
Snad jednou už bude klid a vrátím se do normálního života.
I když v hloubi duše je to líto. Na lidi by se mělo myslet jako na lidi, ne jako na otroky. Každý má právo na vlastní život a taky je normální být unavený.
*****
Na hřbitově šlo všechno svým tempem. Minuta ticha. Když muži přibili poslední hřebík do víka truhly obložené bordó látkou, snížili rakev po provazech do hrobu.
Zbylo jen naházet pár hrudí hlíny, pak už mužští domluví, přikryjí zbytek.
Čerstvé květiny, věnce, nová hrobka. Tím to všechno končí? Byl děda, není děda nemohla jsem to v hlavě pochopit.
Zbyl ještě smuteční oběd spousta slivovice, opakování na staré časy.
Ale právě díky těm vzpomínkám bude Jan Svoboda žít dál. Sice už ne v těle, ale v paměti těch, co ho znali.
Alkohol a jídlo zmizelo a lidé se rozcházeli.
Někdo domů, někdo na pivo.
Po chvíli jsem zůstala sama. Bylo mi úzko, smutno.
Nestihla jsem nestihla jsem dědu vidět naposledy, těžko jsem vydechla.
Abych zahnat břímě, pustila jsem se do práce.
Celý dům jsem vyvětrala, znovu umyla staré prkenné podlahy, setřela prach, zametla pavučiny pod stropem, všechno uklidila.
Lépe se dýchalo.
Stavení nebylo sice nové, ale vlastní atmosféru nikdy neztratilo.
Z okna jsem viděla, že už je podvečer. Venku jsem si protáhla záda, nadechla se čerstvého venkovského vzduchu.
A prohlédla si zahradu. Záhony ležely prázdné děda letos nic nesázel. Možná cítil, že už nemá smysl. Nebo neměl sílu.
Jabloně a keře rybízu i malin kvetly. Děda nic nenechal ladem a staral se, jak mohl.
Kdo se teď o to vše postará? povzdychla jsem.
Sedla jsem si pod jabloň a zavolala mámě, že jsem se s dědou rozloučila.
Hodná holka, Kačenko. Ať byl jakýkoliv, byl to člověk.
Byl normální, mami. Jen v životě zažil příliš smutku. Tak nebuď na něj zlá. Mého tátu miloval víc než cokoliv
No jo, Kačenko… A kdy se vrátíš domů? Zítra, nebo dneska? Není ti tam samotné smutno?
Ne, já hned nepojedu. Vzala jsem si v práci volno a chci tu ještě chvíli pobýt. Potřebuji klid, ticho venkova. A devět dnů od pohřbu chceš přijet?
Ale kdepak, do takové dálky! A taky mám starosti s chatou, začal sezóna. Ty už jsi zapomněla?
Dobře. Jen připomínám, že i tátův hrob je tady. Ještě jsi tu od pohřbu nebyla.
Říkala jsem Janovi, že by se měl pochovat v Praze, ne na dědině. Ale neposlechl mě. Ach, začíná mi oblíbený pořad musím běžet, volej, kdyby cokoli.
Musela jsem se usmát.
Moje máma, jako vždy, když neví, co říct, vymyslí si povinnost.
Doma jsem si uvařila čaj z dědových zásob sušené listy rybízu, máty, meduňky, vypila ho, uložila se ke spánku.
Večer jsem z kabelky znovu vytáhla dědův poslední dopis. Četla jsem už ten den, kdy jsem se vrátila.
Ale vyvolal ve mně divný pocit.
Obvykle psal o sobě. Tentokrát hlavně o nějakém kocourovi.
Jakém? Děda nikdy žádného neměl. Zvířata ho nikdy nenadchla.
Proto jsem si přečetla dopis znovu, v klidu.
Stejně ničemu nerozumím.
Děda píše o nějakém Černém, o jeho Černíkovi. Odkud se vzal?
Představ si, vnučko, Černík má rád mléko. Slyšel jsem, že dospělí kocouři mléko nesmí, ale včera skoro půllitr vypil. Budu muset znova poprosit sousedku o mléko. Ale aspoň ona má peníze ode mě. Jenže Černík je hladový a pořád se schovává. Skoro jsem ho neviděl. Jen na okamžik, černý stín a je pryč. Hledal jsem ho i večer s baterkou, nikde. Jen cítím, že mě někdo sleduje Doufám, že až přijedeš, pomůžeš mi, nebo ho spolu chytíme. Možná mu někdo ublížil. Proto lidem nevěří.
To byla jen malá část o kočce. Jenže žádný kocour tu není. Ani v domě.
Jsem tady už několik dní. Kdyby tu byl, přece by se ukázal?
I když ten pocit, že mě někdo sleduje, co děda popisoval, jsem dnes zažila taky. Několikrát jsem se ohlídla a nic.
Zítra musím paní Fišerové povyprávět o tom kocouru
*****
Probudila jsem se s úsvitem.
Přes zatažené záclony se do pokoje dralo ranní slunce, venku pípali vrabci, sousedovic kohout těžce soutěžil, kdo je nejhlasitější.
Prostě opravdu české vesnické ráno.
Otevřela jsem okna dokořán a zaposlouchala se do zvuků.
Vzpomněla jsem si na dětství na prázdninách u dědy, společné kutění ptačích budek. A že se chci poptat sousedky na kocoura…
Jaký kocour? podivila se paní Marie.
Já nevím Černík. V dubnu mi o něm ještě nepsal, ale poslední dopis psal skoro jen o tom.
Aha, plácla se do čela. Už vím. Asi měsíc před smrtí si děda pořád s někým povídal. Jednou jsem zaslechla, jak ho přemlouvá, aby se ukázal. Když jsem koukla přes plot, nikoho jsem neviděla. Další dny pořád stejně. Mluvil s tím svým neviditelným kamarádem o životě, o ženě, o synovi, pořád ho oslovoval Černíku. A nejen já to slyšela, víc lidí. Jenže nikdy nikdo kocoura neviděl. Ani já, co jsem k němu chodila na čaj, na buchty, s mlékem A když jsem se zeptala jen se smál: až ho chytím, tak ti ho ukážu. Podle mě už měl trochu popletenou hlavu na stará kolena. Kdyby tu byl, někdo by ho musel vidět, ne?
No jo, možná měl pravdu, možná se ten kocour fakt skvěle schovává. Nezmizeli tu někomu černí kocouři?
Právě že ne. A nikdo tu černého kocoura nemá.
Vrátila jsem se na dvůr. Potřebovala jsem se zaměstnat a hlavou mi běžely myšlenky o dědovi, kocourovi a tajemství.
Divná věc. Pokud tu byl kam zmizel?
Mezitím mě zpoza kůlny pozoroval právě ten černý kocour.
Od začátku mě sledoval mezi všemi, kdo tu po pohřbu byli, právě já mu přišla nejbližší. Něco z dědy jsem asi podědila.
Vůbec, byl mi čím dál bližší. Děda ho poslední týdny krmil mlékem, salámem, řízky, nebo čím bylo.
Vyhýbal se pohledům, ale pořád mě sledoval z dálky.
A děda měl pravdu kocour měl z lidí pořádný strach. Jako kotěti mu ubližovali, házeli po něm klacky, kamínky. Život bez domova, pořád na útěku.
Tak putoval až do naší dědiny, kde potkal člověka s dobrýma očima.
A naslouchal, když si děda pod jabloní, nebo při práci, postěžoval světu. Kocourovi ho bylo líto.
Ale starý strach z lidí byl pořád silný. Teď ho mrzelo, že se s dědou nesblížili víc. Už se pomalu odhodlával ale jednoho dne děda nebyl.
Poznal smrt podle vůně v domě. Chtěl otevřít dveře, byly zamčené. Skočil k oknu zavřené. Celou noc seděl na zápraží a tence naříkal.
A teď pozoroval dívku z města a cítil, že má dobré srdce.
Jako děda. Také má duši citlivou.
Ještě se ale nechtěl ukazovat. Zkušenost ho učila být opatrný.
Až devátý den jsem ho náhodou zahlédla.
Ten den tu bylo lidí dost, ale kocour se držel v úkrytu.
Když všichni odešli, přestal být opatrný a já ho zahlédla u plotu.
No nazdar, Černíku! překvapeně jsem zvolala. Tak děda nekecal!
Jakmile jsem se pohnula jeho směrem, byl pryč.
Tak co je s tebou, Černíku? Neboj, já nekoušu Odjíždím zítra, pojď aspoň na rozloučenou
V tu chvíli přišla paní Marie s taškou buchet, abych si měla co vzít na cestu. Zastavila se, že slyší, jak si povídám s kocourem.
Přistoupila k plotu, koukla a
mě vidí, kocoura ne.
No tedy lekla se paní Marie, nejdřív děda, teď ona. To vážně člověku hrábne na stáří?
Odpoledne zatáhlo, obloha potemněla, bylo cítit bouřku. Slepice na souhlas hlučely, hřmělo v dálce.
Půjde bouřka, zamračila jsem se, to zase bude tanec.
A měla jsem pravdu. Přehnal se prudký liják.
Ještě jsem párkrát zavolala na kocoura, lákala ho domů, ale neukázal se
Černík v tu chvíli ležel někde pod kůlnou, tiskl se k zemi, napjatě poslouchal dunění bouřky. Bál se Bál se bouřky víc než lidí.
*****
Déšť bušil do střechy, chvílemi zesiloval, pak slábl. Venku už byla tma, převalovala jsem se v posteli a nemohla usnout.
A najednou:
Obrovská rána!
Okamžitě jsem se posadila, oknem zablesklo, až záclony zatřásly. A v tom jsem uviděla ve větračce dvojí žhnoucí oči.
Ježíši! vykřikla jsem a couvala až ke stěně.
Následně doletělo do pokoje něco černého a mokrého. Proběhlo mi pod nohama, vletělo do skříně, a pak zalehlo pod postel.
To je Černík! došlo mi hned.
S vypětím sil jsem ho nakonec vylákala.
Osušila ho ručníkem, vzala k sobě do postele a když za oknem burácela bouřka, my dva dívka a kocour jsme se zahřívali navzájem.
Všechno to blýskání a rachot už nebyl tak hrozný.
*****
Probudila jsem se, jak mi někdo škrábe do větračky v okně. Kdo jiný Černík.
Slunce vykukovalo skrz záclony, bouřka už dozněla.
A kam to chceš, kamaráde? usmála jsem se.
Zastavil se, zadíval se na mě zvláštním pohledem, jako by se omlouval za včerejší slabost.
Mňau, zamňoukal kocour, ťapkal po okně. Prosil, ať ho pustím ven.
Počkej, bez snídaně tě ven nepustím. A pak Pak se rozhodni buď tu zůstaneš, nebo pojedeš se mnou do Prahy. Myslím, že by si to děda přál. Já rozhodně ano. Ale volba je na tobě. Doufám, že si vybereš dobře.
Nakrmila jsem ho, pustila ven, vzala kufr, do odjezdu zbývalo pár hodin.
Když jsem přišla ke dveřím s taškou, čekal už na zápraží.
Zvedl se, rozhlédl se, protáhl se a otřel mi o nohy.
Rozhodnutí bylo jasné pojede do Prahy se mnou. Protože vidí, že se ho nebojím, a že je mi s ním dobře. Díky mně přemohl strach z lidí, z bouřky A po letech bloudění se chce stát obyčejným domácím kocourem.
To je dobře, usmála jsem se. Já to tušila.
Když mě paní Marie uviděla přicházet jí vrátit klíče s kocourem v náručí, nevěřila svým očím.
Prosím vás, to je ten kocour?
Ano, to je ten pravý, kývla jsem. Takže na dědu jste zbytečně házeli, že mu hrabe. S hlavou měl vše v pořádku, jen kocour byl plachý. Ale hlavně všechno bude dobré.
No jo no Ať už mu je země lehká. Neboj, na dům ti dohlédnu. Přijedeš občas?
Já i Černík určitě ještě dorazíme. Nevím jak často, ale určitě ano.
To ráda slyším. Tady máš na cestu buchty.
Děkuju vám, paní Marie. Za všechno.
Když už jsem seděla v autobusu cestou zpátky do Prahy a dívala se na nebe, na okamžik se v oblaku ukázal dědův obličej.
A i Černík, který mi ležel na klíně, upřeně hleděl stejným směrem, jako by ho viděl taky.
Ta tvář byla dobrá, usmívala se, snad i mrkla.
Autobus se dal do pohybu a mrak zmizel. A i kdyby se nám to jen zdálo, na tom nesejde.
Hlavní je, že vím, že děda nezmizel jen tak. Žije dál v naší paměti a srdcích. A co by dnes Jan Svoboda určitě rád: že jeho Kačenka a tajemný chlupatý přítel nakonec našli cestu k sobě.