Děda už není
Jana se právě vrátila z další služební cesty. Ještě si nestačila ani sundat kabát, nevybalila kufr, když jí zazvonil telefon. Na displeji svítilo Máma. Hlas paní Ludmily byl rozechvělý a hlas se jí chvěl, ale Jana kvůli únavě tomu nevěnovala pozornost.
Janinko, jsi už doma?
Ahoj, mami. Jo, dojela jsem. Právě jsem vešla do bytu. Proč voláš takhle hned? Něco se stalo?
To je dobře. Dobře, že jsi doma.
Jana zavětřila, že její máma něco důležitého ukrývá v rukávu, ale nechce to říct přímo. Otřela si únavou těžké čelo. V myšlenkách už stála u postele chtěla jedinou věc na světě: natáhnout se a prospat půl dne, protože ve vlaku se jí v noci neusnulo.
V sousedním kupé putovala skupinka čtyř mladíků, kteří už od večera zapíjeli dlouhou cestu. Krátce po půlnoci se chopili kytary a začali zpívat. Kvetly třešně, kvetly hrušně, mlhy šly dolů k Ohři. Vycházela Jana z chráněného břehu, na vysoký sráz do výše. Zpívali dokonce i o Janě samotné, a nebýt tak vyčerpaná, nejspíš by se tomu i zasmála. Teď ale snila o tom, ať se všem kytarám přetrhají struny. Nepřetrhly.
Mami, já si teď na chvíli lehnu, oklepu cestu, trochu se dám dohromady a pak ti zavolám. Mluvíme potom, platí?
Já nevím, jestli ti to tak vyjde, povzdechla si Ludmila.
Cože? Proč bych neměla?
Jana už cítila, že s hlasem její mámy není něco v pořádku.
Nepočítej moc s tím volným časem
To už proč? Hele, vždyť jsem byla na služebce, mám na to nárok, ne? Nikoho tu nečekám, sama se taky nechystám nikam. Nechystáš se snad na mě bez ohlášení? Jestli jo, tak mě předem varuj!
Janinko děda už není.
Jana zbledla, opřela hlavu o telefon a pomalu se sesunula na pohovku. Takovou zprávu rozhodně nečekala.
Ráno mi volala jeho sousedka, paní Marie Fialová. Chtěla mu donést mléko, a on tam ležel ve dveřích, držel se za srdce a vůbec nedýchal. Asi tam ležel celou noc. Budeme muset jet na vesnici, pohřbít dědečka. Sousedé, kdyžtak, pomůžou Slyšíš mě, Jano?
Jana byla tak zaskočená, že nedokázala nic říct, krom sotva slyšitelného Hm.
Paní Marie hned volala příbuzným. Odmítli přijet. Prý že pokud by jim něco odkázal, možná by to zvážili. Ale dům po dědečkovi komu dnes stojí o starou chalupu? Ludmila se odmlčela a pak pokračovala:
Popravdě, mě se tam taky jezdit nechce. Děda mi posledně říkal, ať už do jeho domu nikdy nevkročím. Ani na pohřeb. A já mu to slíbila. Takže je vše na tobě, Janinko. Dokážeš tam jet a rozloučit se s dědou?
Ludmila zmlkla. Jana mlčela také a dlouze hleděla na stolek, na kterém ležel dopis od dědy, poslední, s razítkem z minulého měsíce. Nestihla si jej vzít právě byla na cestách. Za posledních půl roku už třetí služební cesta a bůhví, jestli poslední. Firma otevřela pobočku v Brně a ona všechny nitky tahala sama, protože ostatní v práci měli pořád nějaké omluvy: děti, zdraví, rodina…
Jano, mámin hlas ji vytáhl zpátky. Nechci, aby sousedé říkali, že jsme na dědečka úplně zapomněly. Sice byl protivný, ale byl to člověk. A vám dvěma to, myslím, spolu docela šlo. Řeknu Marie, že přijedeš?
Jo, mami. Přijedu. Ale…
Jana přešla ke stolku, srovnala dědovo psaní a vrátila ho na své místo.
Jak se to mohlo stát? Děda byl zdravý, když jsem byla naposledy na Vánoce, vypadalo všechno v pořádku…
Janinko, kdo ví zabručela máma. Už toho měl hodně za sebou. Dnes muži často ani důchodu nedožijí, a dědeček už slavil osmdesátku. Pořádný věk. Ať mu země lehká je.
Jana zůstala otřesená. Dědu měla upřímně ráda a byla poslední, kdo s ním doopravdy udržoval slovo. Ostatní příbuzní i matka na něj časem zanevřeli.
Ono se to dalo pochopit. Mezi jejím dědou, Josefem Svobodou, a matkou panovala dlouholetá nevraživost. Zlobu nikdy nepřekonali. Josef nikdy mámě neodpustil smrt syna Janina otce. Vinil ji, že byla ta, kdo Andreje uhnal do hrobu přesně, jak to máma vždycky říkala, že takoví muži důchodu nedožívají.
A měla na tom svůj podíl. Donutila otce odejít ze školy, kde učil, a začal jezdit na turnusy, opravovat byty, střádat na chalupu, prostě vydělávat na lepší život. Měsíce doma nebyl, ale pak se vracel s dárky a slušnými penězi. Jednou se už nevrátil.
Srdce to nevydrželo a najednou bylo po všem. Dědeček na pohřbu doslova vyprostil žal z útrob a vřískal jako raněný vlk. Od pohřbu s nevěstou nepromluvil, do domku jí zakázal chodit.
No tak ať! řekla tehdy Ludmila. A já na ničem vinu nenesu. Chlap má živit rodinu. Kdyby si stýskal na srdce, řekl by mi!
Děda se tehdy málem neudržel, aby nehodil po ní poleno.
Od té doby zůstal ve spojení jen s vnučkou. Janě psal dopisy, ona jemu také. Moderním věcem jako smartphony, tablety nebo počítače se jenom poškleboval. Prý kdo je normální, píše dnes ručně? Všichni čekali hovor nebo e-mail jen Josef trval na dopisech. Tak si sousedky špitaly: Svobodovi popletený na stará kolena… Nejprve mu zemře žena, pak syn. Kdo by to přežil?”
V posledním měsíci se dohadovali, že se Josefovi už plete rozum. I Marie Fialová, co jej bránila, už pochybovala. Děda totiž začal hlasitě mluvit ale nikoliv se sousedy, dokonce ani k sobě. Ke kocourovi kterého nikdy nikdo v životě nezahlédl.
Možná by to jinak Jana přešla. Po hovoru s mámou položila mobil a dlouze koukala do kouta, načež se rozplakala. V létě ho chtěla navštívit, ale neměla šanci. Práci střídaly výjezdy a doma ji držela jen tvrdá realita firemní politiky.
Šéf jí vždycky jen řekl: Paní Janová, právo mám a když se vám nelíbí, můžete odejít. Takovou mzdu jinde stejně nenajdete. Měla opravdu krásný plat. Proto zatínala zuby a snila, že brzy bude klid a běžný život se vrátí.
*****
Na hřbitově šlo vše v mlhavém rytmu: po minutě ticha zabouchali do víka rakve poslední hřebík, muži s provazy ji spustili dolů, naházeli hrst hnědé hlíny, zbylou zeminu zahrnuli.
Nové květy, růže a věnce. Čerstvý hrob. Tady to má končit? nemohl pochopit mozek Jany. Děda byl a najednou není. Snad až na pohřební hostinu, kde se bude pít slivovice, pronášet proslovy a vzpomínky. Jenom tím, dost možná, bude Josef Svoboda ještě nějakou dobu žít ne pozemsky, ale v paměti těch, kdo jej znali.
Když došla slivovice a jídlo, vesničané vyjádřili soustrast a rozcházeli se. Domů, nebo do sámošky.
Netrvalo dlouho a Jana zůstala sama, obklopena poloprázdnými místnostmi chalupy. Znovu a znovu ji štkalo v hrudi: Už jsem nestihla. Nepřijela jsem včas…
Aby se zaměstnala, otevřela okna dokořán, umyla hájemní prkna, otřela prach z nábytku, smetla pavučiny od trámů, jídlo schovala do lednice.
Dům byl prostý, ale útulný. Když pohlédla z okna, zjistila, že už se stmívá. Vyšla na zápraží a zhluboka se nadechla vonícího vzduchu.
Na dvoře vše stálo v podivném napětí záhonky připravené, zemina prázdná. Děda tento rok už nic nezasadil, snad už tušil, že odejde… Ale v sadu opravdu kvetly jabloně, keře rybízu a maliny. Vždycky říkal, že zem nenechá ladem.
Kdo se teď o zahradu postará? zamyslela se Jana.
Na lavičce pod jabloní zvedla telefon a zavolala mámě, aby řekla, že dědečka vyprovodila.
Užila jsi si to dobře, Janinko. Ať byl jakýkoli, byl to člověk.
On byl úplně normální, mami. Jen měl v životě až moc bolesti. Nenos na něj vinu tátu těžko mohl milovat víc.
Bůh s tebou, Janinko… Vinu k srdci nenosím. Hele, kdy se vracíš? Zítra, nebo ještě dnes? Není ti tam strašně samotné?
Zítra zatím ne, zůstanu pár dnů. V práci mám volno, chci odpočívat na venkově a vydržím tu aspoň do devátého dne. Pokud chceš, přijeď.
Kam bych jela takovou dálku, času nemám vůbec. Je sezóna na chatě.
Tak dobře, jak chceš. Jen bych připomněla, že tu leží i tátův hrob. Ty jsi za ním ještě nebyla od pohřbu.
Říkala jsem Josefovi, že měl tátu pohřbít ve městě, ale on mě neposlouchal. Teď začíná seriál, musím letět, měj se, volej, pokud něco bude.
Jana se usmála. Věděla, že když máma nechce mluvit, vždycky spěchá za nějakou povinností.
Doma si uvařila čaj z dědových bylin rybíz, máta, meduňka a šla spát.
Před usnutím sáhla po dědově dopise. Už si jej přečetla, jakmile se vrátila z Brna, ale stále v ní budil zvláštní pocity. Normálně psával o sobě, tentokrát však celá stránka patřila jakémusi kocourovi.
Ale jakému? Děda nikdy neměl žádného mazlíčka a ke zvířatům měl spíš odstup.
Dopis přečetla znovu, v tichu noci:
Představ si, vnučko, Černíček má rád mléko. Slyšel jsem, že kočkám by se nemělo, ale Černíček včera vypil skoro půl litru. Budu muset ráno požádat sousedku, ať zase donese. Zajímá ji, proč mi teď rychle mizí zásoby, když dřív mi jedna láhev vydržela celý týden. Ale hlavně, Černíček se mi pořád schovává. Viděl jsem ho jen koutkem oka mihne se černé něco ke stodole a nic. Hledal jsem ho ve dne, hledal v noci s baterkou nic! Jen cítím ten jeho pohled zezadu, pořád, kočičí zrak. Moc chci, abys přijela, vnučko, možná ho lapíš. Nebo aspoň s tebou se mi to povede. Myslím, že mu lidé ublížili, proto je plašší…
Ať četla, jak četla, žádného kocoura doma neměla. V domě ani dvorku, a byla tam už několik dní. Je zvláštní, že by ho celý ten čas přehlédla?
Ten zvláštní pohled do zad, o němž děda psal, však dnes opravdu pocítila. Dokonce se párkrát ohlédla, ale nikoho nenašla.
Musím se zítra zeptat paní Marie na toho Černíčka…
*****
Probudilo ji časné svítání. Do zatažených oken vstupovaly první paprsky, venku zpívali vrabci, z vedlejších dvorů kokrhali kohouti celé ráno vonělo venkovem.
Otevřela okno dokořán, zavřela oči a poslouchala cizí, neznámé zvuky. Vzpomněla si na dětství, na výrobu budek pro ptáky s dědou, a na to, že chtěla ještě mluvit se sousedkou.
Jaký kocour? podivila se Marie Fialová.
Vůbec nevím. Černíček… Před měsícem o něm nebyla v dopisech zmínka, teď je to pořád on.
Á, už vím! Potom začal děda mluvit s kocourem. Šla jsem kolem plotu, slyšela jsem, jak ho zve, aby ukázal hlavu. Ale nikoho jsem tehdy neviděla, na druhý den zase. Pak už každý den vykládal neviditelnému kamarádovi své životní příběhy, o ženě, synovi (budiž jim země lehká). A určitě mu říkal Černíčku, to nebylo jen moje ucho. Ale kocoura nikdo nikdy neviděl ani doma, ani na dvoře. Vždyť jsem tam chodila často mléko, koláče, nebo na čaj. Ptala jsem se ho, jen se smál: až ho lapí, ukáže mi ho. Myslím, Janinko, že mu na stará kolena přeskočilo. Nebo by ho někdo spatřil, ne?”
Asi jo Ale zdá se mi, že s hlavou měl děda v pořádku. Asi nám něco uniklo, nebo se ten kočičák tak dobře schovává. Ztratil se tu někdy nějaký kocour?
Právěže ne! A černého tu nikdo nechová…
Jana se vrátila do dvora a při práci stále přemýšlela o kocourovi, o kterém byl dopis. To je opravdu zvláštní. Kdyby tu byl, musela bych si ho všimnout…
Ve chvíli, kdy shrabovala větve pod jabloní, zpoza starého dřevníku ji tiše pozoroval onen černý kocour. Už pár dnů v ní vycítil něco blízkého nebylo jasné, co, snad vůni domova, pohlazení v hlase… Všichni ostatní mu byli cizí, jen k Janě jej to poutalo.
Na oči se neukazoval, sledoval ji z bezpečné vzdálenosti. Bál se lidí hodně, ti mu v mládí ublížili a i když hledal nový domov po vsích, k lidem už nevěřil.
Potkal dědu, co byl jiný oči měl laskavé, hlas teplý, Černíček by ho poslouchal pořád, když si spolu vyprávěli pod jabloní. Ale když už byl připraven přijít blíž, děda náhle odešel…
Jakmile ucítil v domě zápach smrti, marně se dobýval ke dveřím, k oknu, vše zavřené, nebyl uvnitř slyšet žádný hlas. Do rána seděl na zápraží a slabě naříkal.
Teď sledoval Janu, která přišla z města, a zase v ní cítil to dobré, co znal kdysi od dědy. Ale ukázat svůj kožich se ještě neodvážil zkušenost říkala, že první dojem může klamat.
Jenomže na devátý den po pohřbu Janě přece jen podlehl zapomněl se na dvoře ohlédnout a ona si ho všimla.
Á, tak to jsi ty, Černíčku! vykřikla Jana radostně. Tak děda to všechno psal pravdivě. No tak, pojď si zalovit, poznáme se!
Jakmile udělala krok, kocour se ztratil mezi keři a více se neukázal.
Co se bojíš, Černíčku? usmívala se na něj, když nakoukla za plůtek. Zítra už musím domů a ty tady pořád schovkaříš. Neboj, já nekoušu a ráda bych tě poznala.
Právě v té chvíli šla kolem Marie Fialová s taškou koláčů pro Janu na cestu. Zase slyšela, jak si povídá. Došla k plotu, postavila se na špičky a pozorovala. Janu uviděla, ale kocoura ne.
No tohle, pomyslela si rozrušená Marie, spěchala domů a zapomněla tam tašku s koláči nejdřív dědeček, teď vnučka, oba k zbláznění, přenáší se to snad vzduchem?
Odpoledne ztmavlo nebe, černé mraky pohltily krajinu. Všechno oněmělo, jen z Maruščina dvora chvílemi vyhrklo zděšené kvokání slepic a z dálky zavrčel hrom.
Jana vzhlédla k nebi.
Jde bouřka, asi pěkná meluzína, zamumlala.
A skutečně: vichřice a liják se přiřítily jako šedý sloup, a než stačila zareagovat, první kapky jí stékaly po vlasech.
Hned několikrát volala kocoura, zvala ho dovnitř, ale ten se neukázal
Zatím se Černíček tísnil ve svém úkrytu, přilehl k zemi a třásl se při každém třesknutí hromu. Bouřky se bál možná ještě víc než lidí.
*****
Déšť vytrvale bušil na střechu, chvílemi zeslábl, pak zas sílil. Krátce po setmění ležela Jana v posteli a nemohla usnout. Pak udeřilo!
Vyskočila, s hrůzou zírala z okna. Nikdy neslyšela, že by v bouřce mohlo tak hřmět. Záblesky bledě bílých blesků ozařovaly pokoj, záclony lítaly v průvanech. Právě se chystala okna přibouchnout, když světlo blýsklo a v otvoru zahlédla dvoje planoucí oči.
Pane Bože! vykřikla a ucouvla na posteli.
Za okamžik dovnitř vběhlo cosi černého, mokrého. Mrsklo se kolem jejího těla, proběhlo skříňkou a schovalo se pod postel.
To je Černíček! pochopila Jana.
Zklidnila jeho strach, vytáhla ho ven, utřela ručníkem a vzala k sobě do postele. A zatímco za oknem zuřila bouřka, kocour s dívkou se navzájem hřáli. Hrom a blesky už jim nebyly tak strašné.
*****
Probudilo ji šramotění u okna. Samozřejmě, Černíček.
Skrz zatažené záclony prosvítalo ranní světlo bouřka skončila.
Kam pak máš namířeno, kamaráde? poznamenala s úsměvem kocourovi na parapetu.
Zůstal stát, pak otočil hlavu v očích omluvu za noční slabost.
Mňáú, zatahal packou za okno, opravdu prosil, aby mohl ven.
Ale kdepak, bez snídaně tě nepustím. Pak… Pak je to na tobě. Můžeš tu zůstat, nebo jet se mnou do města. Myslím, že děda by si to přál. A já vlastně taky. Ale volba je jen tvoje.
Krmila Černíčka a nakonec ho pustila ven. Sama začala balit. Do odjezdu autobusu zbývalo několik hodin.
Když se s taškou objevila ve dveřích, na prahu už seděl Černíček.
Kocour vstal, podíval se jí do očí a mazlil se jí kolem nohou. Vybral si pojede s ní do města. První důvod byl jasný: opravdu ho neuhryzne ani ho nestraší. Druhý bylo mu s ní dobře. Díky ní strach z lidí i bouřky překonal. A hlavně byl unavený z věčného schovávání. Toužil být jen tak doma, obyčejný kocour.
Tak to je správné, usmála se Jana. Tušila jsem, že se takhle rozhodneš.
Když viděla Marie Fialová Janu s kocourem v náručí (přišla jí předat klíče od domu, aby tu měl kdo dohlížet), byla v šoku:
To… To je ten… Ten kocour?
Přesně tak, kývla Jana. Takže jste dědu nespravedlivě pomlouvali. Hlava v pořádku, jen kocour je vyplašený. Lidi se bál, ale bouřky ještě víc. Teď už to bude dobré.
No vida! Já si už myslela, že se zbláznil. Ale ono je to jinak. Neboj, na domek dohlédnu. Přijedeš zase někdy?
Určitě, já i Černíček tu ještě budem. Kdy, to nevím, ale rozhodně přijedeme.
Dobře. Ať se cestou najíš, vezmi si s sebou koláče, podávala jí Marie tašku.
Děkuji moc, paní Marie, za vše.
Když seděla v autobuse a sledovala mraky, na okamžik měla pocit, že v jednom z nich spatřila dědečkovu tvář. Dokonce i Černíček u ní na klíně se zahleděl z okna do nebe.
Tvář v oblaku se na ně něžně usmívala možná dokonce mrkla.
A pak autobus cukl a mrak zmizel. Možná si to oba jen namlouvali. Ale na tom už nezáleželo. Hlavní bylo: děda nezmizel jen tak. Zůstává v jejich hlavách a srdcích.
A kdekoliv je teď Josef Svoboda, určitě má radost, že jeho vnučka a jeho záhadný chlupatý kamarád nakonec našli jeden druhého.