V malé vesnici na jihu Čech, kde život plyne pomalu a staré dřevěné domy skrývají rodinná tajemství, panoval stereotyp: matka má obětovat všechno dětem a zapomenout na své vlastní sny. Ale Alena, matka dvou dospělých dcer, tohle pravidlo odmítla. Její rozhodnutí přijít dědictví po sestře jí obrátilo život naruby a vyvolalo vlnu nevole u těch, kdo ji znali jen jako obětavou stín.
Alena se vdala jako mladá dívka plná nadějí. Měla dvě dcery, Janu a Terezu, ale štěstí netrvalo dlouho. Její manžel, který se ukázal jako ničema, zmizel tři roky po narození mladší Terezy a nechal Alenu samotnou s dvěma malými dětmi. Vychovávat je bez pomoci bylo peklo. Alena si všechno odříkala, dřela, aby holky aspoň něco měly. Ale některé věci – třeba vlastní bydlení – prostě nevyřešila.
Žily v malém domku na kraji vesnice se zahrádkou, která je v těžkých časech živila. Dcery vyrostly, vdaly se a odstěhovaly do města, kde si pronajímaly byty. Alena zůstala sama. Zdraví ji zradilo a musela jít předčasně do důchodu. Tehdy její starší sestra Marie vážně onemocněla. Alena bez váhání za ní odjela do Prahy, do velkého bytu v centru. To, co viděla, ji šokovalo.
Marie, která neměla rodinu, žila jen pro sebe. Utrácela peníze za cestování, divadla, drahé oblečení a nestarala se o zítřek. I k sestře se chovala trochu povýšeně: „Když se o mě nebudeš starat, Alenko, najdu si někoho jiného. Ale pak ti ten byt nedám.“ Aleně tenhle sobecký přístup vadil, ale časem začala chápat, proč Marie žila, jak žila. Když sestra zemřela a odkázala jí byt, Alena jako by procitla. Poprvé v životě si řekla: A co kdybych žila i pro sebe?
Zůstala v městském bytě, obklopená hlukem ulic a světly velkoměsta. Poprvé po letech se cítila opravdu živá. Začala chodit na výstavy, procházet se po parcích, dokonce si našla kurz tanců. Jenže její štěstí bylo trnem v oku jejích dcer.
Jana a Tereza byly zvyklé, že matka vždycky dala jejich zájmy na první místo. Jana, která s manželem splácela hypotéku, počítala, že Alena prodá zděděný byt a dá jí část peněz, aby měli lehčí život. Tereza, čekající třetí dítě a bydlící v pronájmu, snila o tom, že si za stejné peníze koupí malý byt. Dcery měly všechno promyšlené – ale nezeptaly se matky. Alena však prodat byt odmítla. Rozhodla se zůstat ve městě a žít život, na který si předtím netroufla ani pomyslet.
„Už jsem se dost obětovala,“ řekla dcerám, když za ní přijely vyčítat. „Teď chci žít i pro sebe, aspoň trochu.“
Dcery byly vzteky bez sebe. Nazvaly ji sobeckou, vyčítaly jí nevděk. „Celý život jsi žila pro nás, a teď nás kvůli svým rozmarům zahazuješ!“ křičela Jana. Tereza si utírala slzy a dodala: „Jak můžeš myslet jen na sebe, když já mám děti a pořád nemáme vlastní byt?“
Alena mlčela, ale srdce jí pukalo. Vzpomínala, jak šetřila na jídle, aby holky mohly jít do školy v nových šatech, jak šila do noci, aby měly aspoň nějaké kapesné. A teď ji obviňovaly ze zrady. Nejhorší bylo, že jí ani nepomohly starat se o Marii. Objevily se až po tetině smrti, když cítily peníze.
„Proč jsi na nás a vnoučata zapomněla? Jak si můžeš užívat život ve městě?“ hodila jí Jana do obličeje, než odešla a práskla dveřmi.
Tereza přestala volat. Dcery matku vymazaly ze svých životů a říkaly jí „sobec“. Alena zůstala sama, ale nelitovala. Poprvé se cítila svobodná. Procházela se po náplavce, pila kávu v příjemných kavárnách, usmívala se na cizí lidi. Její oči, dřív unavené a vyhaslé, teď znovu zářily.
Dala snad Alena svým dcerám málo? Dala jim všechno, co mohla, ale nakonec si vybrala sebe. Dcery, zvyklé na její oběti, nedokázaly přijmout, že má právo na štěstí. Kdo je tady sobec – matka, která chce konečně žít, nebo dcery, co po ní chtějí další oběti? Alena odpověď znala, ale vědomí jí neulevilo. Jen doufala, že jednou dcery pochopí: I matka má právo na vlastní srdce.