Maruško, jak se máš? A co syn? Už jsi mu vybrala jméno? Nemá žádné jméno. Ať si ho pojmenují noví rodiče, jak budou chtít. Nechám ho tu, mami Nechám Nikdo nás nechce, jsme na tomhle světě úplně samy.
Pani Kuncová, mám vám přivézt dítě na kojení?
Ne, už jsem říkala. Napíšu se, že odmítám.
Sestřička jen zavrtěla hlavou a odešla. Zuzana se otočila ke zdi a rozplakala se. Ostatní maminky v pokoji na sebe koukly a mlčky kojily své drobečky.
Zuzana přijela v noci, všechno šlo rychle. Kluk tři kila pět set, zdravý, pěkný, jen co ho spatřila, rozplakala se ani ne štěstím, spíš beznadějí.
Ale všechno je v pořádku, proč brečíš? Máš pěkného klučíka, chlap jak hora. Ty jsi asi chtěla holčičku, že? Ale nevadí, třeba příště přijdeš pro tu holčičku.
Já ho tu nechám Nechci ho.
Ale no tak, co to je za nápady? Rozmysli si to, vždyť je to tvoje dítě, opravdu ti není líto?
Darina, Zuzanina spolubydlící, seděla s manželem na lavičce na chodbě, povídala, jak se jejich dcera legračně kření, smáli se na celé kolo. Najednou přišla žena s igelitkou a chtěla zavolat Zuzanu.
Darina šla pro Zuzanu do pokoje.
Tak co, Maruško, jak je? A co syn, už jsi mu vybrala jméno?
Nemá žádné. Ať mu nové rodiče dají, jak uznají za vhodné. Já ho tu nechám, mami Nikdo nás nechce, jsme tu samy na světě.
Zuzana si zakryla obličej a rozplakala se. Darině bylo trapně u takové scény, rozloučila se rychle s manželem a zmizela.
Nejseš na světě sama, holka, jsem tu přece já. A ten tvůj Vláďa je lump, co ti budu povídat. To jeho milenka mu nahustila, že dítě není jeho, že sis ho nadělala jinde, proto se naštval. Ale neboj, rozmyslí si to, vrátí se. Tady máš něco na zub, jez, ať máš mlíko. A jestli si kluka necháš, pojmenuj ho třeba Honzík.
Zuzana strčila tašku do nočního stolku a šla na chodbu, kde zněly dětské hlasy.
To není můj?
Je, je tvůj.
Tak ho přineste. Já ho nakrmím.
Sestřička donesla malého. Pimprlík řval na celé oddělení, až se celý zrudnul.
Nebreč, broučku Maminka ti dá najíst.
Zuzana si kluka nesměle přiložila, Darina jí pomohla, malý ztichl a začal sápavě sát. Zuzana se nevěřícně usmála jak je ten mrzoutek legrační, funí, mrská ručičkama.
Od té chvíle vozili Honzíka k mamince na každé krmení. Zuzana si zamilovala jeho malý knoflíčitý nos a zamračené obočí.
Zuzko, byla to tvoje maminka? Sympatická žena.
To byla tchyně. Máma umřela, když jsem byla malá, táta pil a pečovala o mě teta. Pak jsem se vdala a přestěhovala k manželovi. Žili jsme dobře dokud si nenašel milenku.
Odešel k ní, o mě už nestál. A jak jsem to zjistila, spustil se mi porod.
A kam teď půjdeš s dítětem?
Tchyně nabízí, že můžeme bydlet s ní. Je sama, manžel jí zemřel, syn jediný a ten utekl. Je to hodná ženská, vždycky byla ke mně dobrá.
Tak k ní běž, ona se ráda postará o vnuka. A tvůj chlap se třeba srovná a vrátí.
A tak Zuzana šla k paní Horákové. Pomáhala jí ve všem a vnoučka milovala nade vše.
Když bylo Honzíkovi měsíc, objevil se tatínek. Zuzana nebyla doma, byla na nákupu.
Mami, s Katkou jedeme do Německa na práci, nabídli mi flek. Tak jsem přišel aspoň pozdravit a no potřeboval bych trochu peněz, co můžeš.
Peněz?! Ty jsi taková nemehlo Opustil jsi těhotnou manželku, málem nechala dítě v porodnici Kdyby tu byl tvůj táta, už bys dostal na budku. Nedám ti nic. Mám vnoučka, tomu to potřebuju víc. Ty si vydělej sám.
Do toho začal Honzík plakat a paní Horáková k němu hned běžela.
Ani na syna se nepodíváš? Jste jak dvojčata.
Pche, to není můj syn. Zuzka ho má bůhví s kým, na co bych se staral o cizího?
Jsi hlupák, Vláďo. Jdi a žij si po svém.
Paní Horáková šla do penze a místo ní nastoupila Zuzana. Honzík šel do školky, žili ve třech klidně a vesele.
Hele, Hano, ta tvoje snacha pořád neodchází? Kde se vidělo, že tchyně žije se snachou a syna vyhnala!
Pro mě je Zuzana víc než můj syn! A vnoučka miluju celýma plícema. Pro ně tu jsem! No a ty si nech svoje řeči pro sebe, Věro.
Sousedka Věra jen zavrtěla hlavou a šla dál. Upřímně, nikdy to nepochopila u nich by byl chlapeček vždycky na prvním místě. Ale asi osud.
Paní Horáková si všimla, že Zuzana v poslední době víc dbá na vzhled a večer pořád někam mizí.
Zuzko, jak se jmenuje?
Kdo, mami?
No ten, za kým pořád běháš Nevykládej mi, že jsi někde na procházce.
Ale mami To nic není. Je tu na návštěvě u příbuzných, náhodou jsme se seznámili.
A ví o Honzíkovi?
Samozřejmě, všechno ví.
Tak ať přijde na návštěvu. Není co schovávat. Pokud je fajn, proč ne.
Jmenoval se Lukáš. Přinesl košík jahod a koláč od své tety. Honzík dostal autíčko a míč.
Večer utekl vtipy a smíchem, Zuzana i paní Horáková se řehtaly do slz. Když odešel, ptala se Zuzana okamžitě:
Tak co říkáš, mami? Je to člověk, co?
Je! Příjemný, vtipný, vychovaný a hlavně má tě rád. Tak ho nenech utéct, zasloužíš si štěstí!
Za měsíc přišel Lukáš poprosit paní Horákovou o Zuzaninu ruku.
Buďte v klidu, budeme bydlet v Brně, mám tam velký byt. Milujeme Zuzanu, a Honzík je mi jako vlastní. Požehnejte nám.
Paní Horáková Zuzanu s Lukášem a Honzíkem vyprovodila. Odjeli do města a slíbili, že budou jezdit na návštěvy a psát A jak tu teď bude, sama!
Za rok se objevil syn Vláďa. Ušmudlaný, jaksi zanedbaný.
Proboha, na koho ses to, Vláďo, podal? To ti Katka neumí převléct? Vždyť jsi jak z nejhoršího sekáče. Nejlepší obchody v republice a ty vypadáš jak strašák.
Už není žádná Katka Utekla s nějakým boháčem Naše peníze jsme utratili, nemám nic Tak jsem si vzpomněl, že mám mámu a dům.
No to sis vzpomněl včas, že vůbec žiju. Celý roky o mě nezavadíš.
A Katka přiznala, že s tím dítětem lhala, aby mě odtáhla od rodiny, a já jí uvěřil. Takže bych se chtěl se synem seznámit Kde je vlastně?
Ty jsi o štěstí přišel vlastním přičiněním. Zuzana se vdala za prima chlapa, jsou šťastní. Honzík teď není tvůj syn, má zapsaného Lukáše. A já já si balím kufry a jedu za nimi. Zuzanka čeká dceru, chci jí pomoct a poznat vnučku. A ty tu zůstaň, hlídej barák, rozumíš?
Paní Horáková jela vlakem a přemýšlela, jak jsou životní kolečka křivolaká. Kolik štěstí je v tom, když někoho potřebujete a můžete být oporou tak jako ona byla kdysi pro Zuzanu. Nebýt jí, kdo ví, jak by to všechno dopadloVečer, když vlak míjel rozkvetlá pole, paní Horáková zamáčkla slzu do kapesníku a v srdci se jí rozlévalo zvláštní teplo. Věděla, že domov není místem, ale lidmi, kteří na vás čekají s láskou a úsměvem. Představila si malého Honzíka, jak běží naproti babičce, a Zuzanu s Lukášem za ruku, a někde mezi nimi nové maličké klubíčko radosti.
U dveří bytu se vonělo bábovkou i zavařeninou. Honzík otevřel a zakřičel: Babi! Konečně jsi tady! Paní Horáková ho objala, a když jí Zuzana podala v peřince vnučku, srdce jí poskočilo štěstím.
Ještě tu noc, když už děti spaly a tichý byt naplnil klid, seděla s dcerou u hrnku čaje. Z kuchyně bylo slyšet Lukášův smích a v pokojíku drobné dětské oddechování. Paní Horáková se pousmála: Věděla jsem, že to dokážeme. Někdy člověk najde rodinu na těch nejpřekvapivějších místech.
A tak zavřela oči a poprvé po mnoha letech spala klidně věděla, že už nikdo z nich nebude nikdy sám.