Dceruško, jak se máš? A jak je na tom tvůj syn? Už sis pro něj vymyslela jméno?
Žádné jméno nemá. Ať ho noví rodiče pojmenují, jak chtějí. Nechám ho tu, mami… Nechám… Nikdo nás nepotřebuje, jsme na tomhle světě samy…
Zuzano, mám ti přinést dítě na kojení?
Ne, vždyť jsem říkala. Napíšu se, že se ho vzdávám.
Sestra jen smutně zakroutila hlavou a odešla. Zuzana se otočila ke zdi a rozplakala se. Ostatní maminky v pokoji si vyměnily pohledy a dál tiše kojily své maličké.
Zuzana přijela do porodnice uprostřed noci, šlo to všechno rychle. Chlapec, tři kila pět set, zdravý, krásný. Jen co na něj pohlédla, rozplakala se, jen to nebyly slzy štěstí.
Ale no tak, proč pláčeš? Máš pěkného kluka, pěkně silného. Ty jsi chtěla holčičku, že? Nevadí, přijdeš příště a budeš mít holčičku.
Já ho tu nechám Nepůjdu s ním domů.
Ale co tě to napadlo! Je to tvoje dítě. Máš čas si to rozmyslet, přece ti nebude lhostejný…
Darina, Zuzanina spolupacientka, seděla na lavičce s manželem na návštěvní chodbě. Vyprávěla o tom, jak jejich holčička hezky krčí nosánek, oba se smáli. Najednou přišla paní s taškou a poprosila Darinu, aby zavolala Zuzanu.
Darina ji přivedla.
Dceruško, jak se máš? A jak je na tom tvůj syn? Má už jméno?
Ještě ne. Nechám to na těch nových rodičích. Nechám ho tady, mami… Nikomu nejsme potřeba, jsme úplně samy…
Zuzana si zakryla tvář rukama a rozplakala se. Daryně bylo trapně být u té scény, rychle se rozloučila a odešla.
Nejste samy, vždyť mě máš. A Pavel? Je to mizera, co ti mám povídat. To mu jeho milenka nakecala, že dítě ani není jeho, a on tomu uvěřil… Uklidní se a vrátí. Tady jsem ti něco přinesla, najíš se, budeš mít lepší mléko. A chlapce pojmenuj třeba Honzík.
Zuzana se vrátila do pokoje a tašku strčila do skříňky. Na chodbě bylo slyšet dětské hlásky. Zuzana vyšla ven.
To není můj?
Je, právě tvůj…
Tak ho mi dejte, nakrmím ho.
Sestřička přinesla maličkého. Plakal, tvářičku měl celou červenou.
No tak, neplakej Maminka tě nakrmí.
Zuzana si s dítětem lámala hlavu, pomohla jí Darina. Dítě se uklidnilo, začalo pít. Zuzanin obličej rozzářil úsměv, byl ten klučík legrační, tak se snažil sát.
Od té chvíle nosili každé krmení Honzíka mamince. Zuzana si oblíbila jeho malý nosík, zamračené obočí.
Zuzano, byla to tvoje máma, co tu za tebou byla? Příjemná žena.
Ne, to byla tchyně. Moje maminka umřela, když jsem byla malá. Táta pletkařil, vychovala mě teta. Pak jsem se vdala a odstěhovala k pavlovi. Žilo se nám hezky, dokud si nenabral tu ženskou…
Od té doby o nás nechce vědět. Dostala jsem z toho nervy, pak přišel porod.
A kam teď půjdeš s dítětem?
Tchyně mě zve k sobě. Je sama, manžela nemá, Pavel je jediný syn a ten utekl. Je hodná, vždy mi pomáhala.
Tak jdi k ní, s vnoučkem si pohraje a pomůže ti. A muž se třeba jednou vrátí.
Zuzana to tak udělala. Helena Novotná jí ve všem pomáhala, vnoučka zbožňovala.
Když bylo Honzíkovi měsíc, objevil se otec. Zuzana byla zrovna v obchodě.
Mami, jedu s Kačenkou pracovat, máme nabídku v Německu. Stavili jsme se rozloučit… a… mohl bych si půjčit nějaké peníze?
Nedám ti nic. Opustil jsi těhotnou ženu, už málem dítě v porodnici zůstalo… Hamba ti, Pavle. Peníze potřebuje moje vnouče, ne ty.
V tom Honzík zaplakal, Helena se vrhla k postýlce.
Ani na syna se nepodíváš? Je ti podobný.
To není můj kluk… Zuzana si někoho našla…
Ty jsi… no, už běž, žij si dál po svém.
Helena šla do důchodu, Zuzana místo ní začala dělat v místní školce. Honzík do ní brzy také nastoupil, žili spolu trojice v dobré náladě.
Heleno, jak to, že tvá snacha se nechystá odjet? Bydlet s tchyní, to se jen tak nevidí, a syn doma není…
Zuzana je mi dražší než vlastní syn, a Honzík je moje radost. Pro ně žiju, Věro, a ty si laskavě hlídej svůj jazyk.
Sousedka Věra zakroutila hlavou a šla dál. Dlouho nemohla pochopit Helenino chování. U ní byl syn vždyci prvním.
Pozorovala Helena, že se Zuzana začíná krášlit, večer někam odbíhá.
Zuzano, jakpak se jmenuje?
Kdo, mami?
No ten, za kým chodíš Vyprávěj, jsem zvědavá.
Ale, jenom procházíme Přijel na návštěvu k příbuzným, potkali jsme se náhodou.
A ví o Honzíkovi?
Ví o všem.
Tak přijďte na návštěvu, schovávat ho nemusíš. Když je dobrý člověk, tím lépe.
Aleš, tak se jmenoval, přinesl košík ostružin a koláč, který pekla jeho teta. Honzík dostal hračkářskou tatru a míč.
Večer byl samý smích, Aleš vyprávěl veselé historky, Zuzana se smála a i Helena slzela smíchem. Když host odešel, Zuzana se ptala:
Tak co, líbil se vám? Je hodný, co myslíte, mami?
Je, dcero… Zdvořilý, vtipný, pracovitý, hlavně tě má rád. Nezmeškej své štěstí!
Za měsíc Aleš přišel požádat Helenu o ruku Zuzany.
Buďte klidná. Budeme žít v Brně, mám tam veliký dům. Milujeme se a Honzík je pro mě jako vlastní. Dejte nám své požehnání.
Helena Novotná vyprovodila Zuzanu s Alešem a Honzíkem. Odjeli do města, slíbili psát a jezdit na návštěvu… Jak tu teď bude sama.
Za rok se objevil syn, Pavel. Úplně zanedbaný.
Pane bože, kdo by to do tebe řekl, Pavle. A kde máš Kačku, neuměla ti ani prádlo vyprat?
Už není Kačka… Odejít k bohatému, utratila jsme všechno… Vzpomněl jsem si, že mám mámu a dům.
To sis vzpomněl pozdě, tolik let jsem o tobě neslyšela.
I o synovi mi řekla, že mě oklamala… Prý, abych odešel, a já jí věřil. Tak kde mám Honzíka?
Prošvihls své štěstí. Zuzana se vdala za dobrého člověka, Honzík nese jeho příjmení, už to není tvůj. A já já si balím a jedu za nimi. Zuzana má holčičku, chci pomoci a vidět vnučku. Ty tu zůstaň a hleď si domu, rozumíš?
Helena jela vlakem a v hlavě jí běželo, jak zvláštně se život vyvine. A jaké je to štěstí, když člověk někomu chybí, když může pomoci a být oporou, jak tehdy byla Zuzaně. Kdo ví, jak by se jim všem život vyvinul, kdyby jí tehdy nepomohla…