Otec bohatých rodičů
Mnozí záviděli Aleně. Říkali, že se narodila se zlatou lžičkou v ústech. Otec – významný podnikatel, matka – dcera bohatých rodičů.
Žili v rezidenční čtvrti, ale ve městě měli také velký útulný byt. Do školy Alenu vozil osobní řidič. Studovala samozřejmě na soukromé škole, ale i podle jejích měřítek byla rodina Aleny velmi bohatá.
Dívka byla oblékána do značkového oblečení a na dovolenou létali minimálně třikrát ročně. Takový život byl jako pohádka.
Jenže pro Alenu to nebyla pohádka. Byl to horor. Ráda by se vyměnila s jakýmkoliv dítětem z chudé, ale šťastné rodiny.
Rodiče Aleny se ne jen neměli rádi, oni se přímo nesnášeli. Ale nemohli se rozejít, protože je spojoval společný podnik.
Otec mámě téměř veřejně zahýbal a Alena několikrát viděla jeho milenky.
Matka pila. Hodně. Od obyčejných alkoholiků se lišila tím, že pila drahý, luxusní alkohol a pojídala ho mořskými plody a exotickým ovocem. Jinak byla jako každá jiná opilá žena. Svůj den začínala sklenkou vína a do večera vypila minimálně dvě láhve.
O Alenu se nikdo nezajímal. Když měla nějaké otázky a problémy, otec jí prostě dal peníze a říkal: „Nemám čas poslouchat.“
Matka byla téměř vždy opilá a Alena k ní nechtěla ani chodit. Buď si stěžovala na život, nebo vůbec nic nevnímala.
Po návratu ze školy se Alena zavírala ve svém pokoji a snila o dni, kdy se dostane z tohoto pekla. Dokonce ji moc nelákaly ani večírky a procházky s přáteli, protože věděla, že kdyby se jí něco stalo, nikdo si toho ani nevšimne.
Alena se samozřejmě dostala na nejlepší univerzitu ve městě. Když řekla otci, že chce bydlet sama, nebyl proti. Řekl, že pošle realitního makléře, který jí najde bydlení.
Tehdy se Alena radovala. Konečně by nemusela poslouchat hádky, neviděla by opilou matku a neslyšela otce volat svým milenkám. Ale všechno nebylo tak jednoduché.
Než koupil dceři byt, pozval si ji otec na rozhovor.
– Až dostuduješ, začnu tě učit rodinnému podnikání. Budeš ho se mnou řídit.
Alena neměla v úmyslu pokračovat v otcově a dědově podnikání. A tak to jasně řekla svému otci. Tento podnik jí znechutil, protože kvůli němu museli její rodiče zůstat spolu a trpět. Alena tím trpěla celé své dětství.
Místo toho si dívka vybrala oblast cestovního ruchu. Chtěla si otevřít vlastní cestovní kancelář a tvořit zajímavé trasy. Naštěstí hodně cestovali, a i když jen na dovolenou, Alena se mohla přepnout na něco jiného. I když spolu rodiče jezdili na dovolené, stále se hádali a matka hodně pila. Jednou v hotelu ubytoval otec v sousedním pokoji svou milenku. Alena večer viděla, jak k ní chodí, když byla matka bezmocná.
A přesto tyto cesty vnášely alespoň trochu života do dívky. Chodila na výlety a trávila spoustu času na pláži, jen aby se vyhnula rodinným dramátům. V dětství s nimi jezdila také Alenina chůva – jediná, kdo se o ni alespoň trochu staral. Později, když dospěla, už se o sebe musela starat sama.
Proto ji turistika tolik lákala. Rodinného podniku se však nechtěla zúčastnit. Pro ni to bylo to, co jí zničilo život.
A pak otec, kterému na dceři nikdy nezáleželo, najednou vydal ultimátum: pokud chce, aby ji dál podporoval, bude dělat to, co řekne on.
Stejně jako její matka, která přijala podmínky dědečka. Jenže matka milovala luxusní život a za to byla ochotná žít s mužem, který ji nemiluje, a kterého ona nemilovala. Jen aby podnik vzkvétal a peníze přicházely na účet. Poslední dobou však matka potřebovala peníze jen na nákup drahého vína.
Alena nechěla opakovat její osud. Věděla, že nestačí jen podnik řídit. Otec jí nedovolí vdát se za toho, koho chce. Nedovolí jí dělat to, co chce. A brzy se bude cítit jako ve zlaté kleci a začne taky snídat vínem.
Alena rozhodně prohlásila, že se nebude podřizovat otci. Ten svůj slib splnil: připravil ji o peníze. Karta byla zablokována, a on jí nařídil opustit jejich dům, protože ti, kdo v tomto domě žijí, se mu musí podřídit.
Chtěl ji tak ovlivnit. Ale když se podívala na svou matku, Alena si slíbila, že nikdy nebude jako ona.
Proto si sbalila věci a odešla nikam. Naštěstí měla trochu hotovosti, která se dříve používala jako kapesné. A teď na tyto peníze potřebovala přežít.
Alena věděla, že otec nebude platit její školné. Pronajala si pokoj (peníze stačily na pár měsíců) a začala pracovat jako servírka. Dívce, která nikdy v životě neumyla ani jeden talíř, to bylo těžké. Ale věděla, jaký má cíl, a tak vytrvala.
Chtěla to vzdát. Chtěla jít k otci a říct, že se vším souhlasí. Jen aby se vyspala, aby se najedla pořádně. Ale pak si vzpomněla na matku a zatnula zuby, pokračovala v práci.
V noci pracovala, ve dne studovala. Tak tak sehnala peníze na příští semestr a nájemné, uvědomujíc si, že bude muset takhle přežít několik let.
Ale měla štěstí. Jejího úsilí si všiml manažer podniku, ve kterém pracovala. Přeci jen se Alena odlišovala od hrubých a někdy hloupých servírek.
Brzy jí udělali vedoucí. Alena měla dobrý projev, pěknou postavu a držení těla. Na tuto pozici se výborně hodila.
Alena začala vydělávat o něco více, a o půl roku později se seznámila s jedním z hostů jejich podniku.
Začali mít románek. Alena nikdy neřekla, kdo je ona vlastně zač. Říkala, že s rodiči nevychází, že matka pije a otec není zrovna věrný člověk. To, že jsou neskutečně bohatí, nezmiňovala. Chápala, že to nijak dobře neskončí.
Brzy se Alena přestěhovala k tomuto muži. Viktor měl vlastní byt a Alena už nemusela platit za nájem. Změnila telefonní číslo, aby ji rodiče nehledali.
Alena zvládla vystudovat univerzitu, pak začala pracovat v cestovní kanceláři. A až po svatbě si otevřela vlastní agenturu. Vše, jak si vysnila. Nejvíc ji ale těšilo, že to zvládla i bez rodičovských peněz. A vdala se za toho, koho milovala, i když neměl miliony.
Narodila se jim dcera Anička a Alena jí dávala tolik lásky, kolik by chtěla dostat od svých rodičů.
Anička už oslavila čtvrté narozeniny. Jednoho dne byli doma s rodinou, když se rozezněl zvonek u dveří.
– Otevřu, – řekl manžel.
Vrátil se lehce zneklidněný.
– Aleno, říkali, že to je tvůj otec.
Žena se okamžitě cítila špatně. Šla do předsíně a uviděla svého otce.
Zestárnul. Vrásky se mu táhly kolem očí a na čele. Ale byl to stále její otec, stejně přísný, bez známky úsměvu.
– Ahoj, Aleno.
– Ahoj, – odpověděla nervózně.
– Jak se máš?
– Jak vidíš, – Alena ukázala rukou na jejich malou předsíň, – mám se skvěle.
– Naposledy jsme si moc dobře nepromluvili a já doufal, že si to rozmyslíš.
– Chtěl jsi říct, že jsi doufal, že to nezvládnu, – zahořkle se usmála.
– Možná. Ale jsi silnější než tvoje matka.
– Jak se má ona? – zeptala se Alena, uvědomujíc si, že o své rodině pořádně nic neví.
– Pořád stejně. Možná hůře. Konečně chci s tebou znovu mluvit. Dozvěděl jsem se, že mám vnučku. Můžu jí hodně dát, zařídit ji v soukromé školce. A tobě… Není tohle vhodné místo, kde žít.
Alena mlčky pokrčila hlavou. Ani se s ní nechtěl setkat. Jak obvykle, chtěl to vyřešit penězi.
– Není třeba, tati. Žijeme perfektně.
– Nebuď směšná, – odfrkl si. – Jaký je tohle život?
– Ten, který jsem neměla. Šťastný. Kde se rodina navzájem miluje, nikdo nikomu nezahýbá, kde se problémy pomáhají řešit a ne řešit penězi. Ale to ty nepochopíš.
– Asi ne, – přiznal. – Dobře, kdyby bylo něco potřeba, zavolej.
Alena přikývla a zavřela za ním dveře. Aniž by to čekala, zjistila, že pláče. Rodičům vlastně ani nechyběla, otec jen chtěl znovu kontrolu. A možná z vnučky vychovat to, co z ní neudělal. Ale Alena to nedovolí.
– V pořádku? – zeptal se Viktor, když viděl svou ženu v slzách.
– Ano, mám se skvěle, – usmála se a objala ho. – Všechno je moc a moc dobré. Jsem tak ráda, že vás mám.
A opravdu, měla se skvěle. Ať kdokoliv říká cokoliv, štěstí není v penězích. Alena má s čím porovnávat.
