Tereza přijíždí nečekaně domů dřív a veze si tašky plné dobrot od rodičů. Touží muži udělat radost, ale místo vřelého přivítání ji Jakub pošle zpátky do obchodu. Následky jsou překvapivé.
Těžká taška jí bolestivě stahuje rameno až Tereza nechtěně zasípá. Poslední dva měsíce ji bolí bedra skoro nepřetržitě. Opírá si svoje přeplněné tašky o rozpraskaný asfalt tramvajové zastávky a na chvíli vydechne. Dítě v břiše nespokojeně kopne šestý měsíc těhotenství, to není jen tak. Obzvlášť když se rozhodnete partnera překvapit a vrátíte se z malého města od rodičů do Prahy o tři dny dřív, než jste se domluvili. Tolik jí bylo po Jakubovi smutno, že posledních sto kilometrů v autobuse téměř počítala každý sloup světla.
Zajímalo by ji, co teď Jakub doma vlastně dělá. Pravděpodobně nemá ani potuchy, že už je za rohem jen deset minut pěšky od jejich bytu. Cesta ke vchodu jí připadá nekonečná. Tašky narvané domácí marmeládou, sklenicemi nakládaných okurek, vekou klobás a voňavými jablky, jsou těžké jako olovo.
Po padesáti metrech si Tereza uvědomuje, že to nezvládne záda ji bolí tak, že dál nemůže.
Vytahuje tedy mobil a volá Jakubovi.
Ahoj Kubo, zašeptá, když konečně zvedne telefon.
Terezko? Co se děje? Je ti něco? ozve se polekaně.
Nic mi není, přijela jsem! Stojím u naší tramvajové zastávky, můžeš mi, prosím, pomoct? Ty tašky jsou hrozné, mamka mi nastrkala snad polovinu špajzu
Na druhém konci je dlouhé ticho a Tereza koukne na displej, jestli nespadl hovor.
Ty jsi u zastávky? Teď? Proč jsi neřekla, že přijedeš? Měli jsme být spolu až ve čtvrtek!
Chtěla jsem tě překvapit, zamračí se Tereza. Ty nejsi rád? Jsem úplně vyřízená, pojď už ke mně.
Počkej, nechoď! Nebo vlastně pojď, ale Terezo, doma máme prázdno, všechno jsem včera snědl. Prosím tě, zaskočíš do toho nonstopu na rohu? Kup nějaké maso, kvalitní hovězí, a brambory naše jsou už hotové. Dneska jsem si vzal volno, chci ti teď po ránu připravit pořádný oběd, aby sis to tady užila.
Jakub! Slyšíš mě? Jsem v šestém měsíci těhotenství, mám dvě šíleně těžké tašky! Bolí mě záda! A ty mě ženeš do obchodu pro maso? Doma máme brambory i vajíčka. Vezmi mě domů, umírám hlady a potřebuji si lehnout.
Nech to, Terezo, potřebuju, aby to bylo perfektní! Ten obchod je hned za rohem, kup ocho kilo hovězího a síťku brambor, popros někoho o pomoc, nebo to vezmi po částech Prosím tě! Moc to pro nás oba znamená. Já mezitím všechno připravím.
Tereza zírá na své zarudlé dlaně. V srdci jí stoupá hořký vztek.
Jakube, jsi normální? Ty chceš, abych s těmi taškami ještě běžela do obchodu, protože chceš vařit oběd? Nemůžeš se sebrat a přijít dolů?
Ale já už jsem začal s přípravou! Když teď odejdu, zkazím to. Prosím tě, Terezko, kup ty věci. Já tě pak na rukou odnesu nahoru!
Hovor končí a Tereza na temné obrazovce nechápe co se stalo. Představa, že místo objetí a vyhřáté postele půjde tápat mezi regály masa, se jí chce rozbrečet. Možná vážně chystá něco úžasného? pomyslí si. S povzdechem sbírá znovu tašky a kulhá směrem k potravinám.
S vozíkem míjí prázdné uličky a unavená pokladní na ni shovívavě kouká. Hovězí je těžké a síťka brambor ještě víc. Když se Tereza vyplouží z prodejny, ruce už téměř necítí a prsty má zkroucené jako háčky.
Telefon znovu zvoní.
Tak co, nakoupilas? ozve se vesele Jakub.
Jo, zasyčí Tereza mezi zuby, už jsem u vchodu. Pojď mi otevřít.
Stůj! Nechoď ještě! Počkej na lavičce před domem ještě deset minut.
To myslíš vážně?! Jakých deset minut?! Já těžko stojím, nohy mám oteklé!
Snídaně, ehm, překvapení není připravené! Prosím, sedni si ven, za pět minut je to hotové, opravdu! Bulharská přísaha!
Tereza se s námahou sesune na dřevěnou lavičku před domem. Tašky se svalí vedle ní a ona má chuť s tím proklatým masem švihnout do okna ve třetím patře.
Deset minut. Dvacet. Nakonec už Tereza ani necítí emoce, v břiše to jen bublá. Snaží se představit, co ji čeká: hromada květin? Snídaně při svíčkách? Houslista ve stínu? Nic z toho by nestálo za to, co teď musí zažívat.
Po pětatřiceti minutách vrznou dveře a Jakub vybíhá na ulici. Je upocený, tričko má naruby a vlasy rozcuchané.
Super, sedíš! Proč se mračíš? Je pěkně no, vlastně Tak pojď!
Tereza se namáhavě zvedá za pomoci zábradlí.
Proč jsi celý mokrý? A proč je od tebe cítit savo a koupelnový sprej na kilometr daleko?
To uvidíš! Těš se! Jakub se natáhne pro tašky a svižně se hrne k výtahu.
Ve chvíli, kdy vstoupí do bytu, Jakub teatrálně otevře dveře a čeká, až bude ohromená. Tereza vdechne štiplavý zápach chloru smíchaný s levnou vůní do bytu s nápisem Mořský vánek.
Prochází chodbou, do pokoje, do kuchyně, nahlíží do koupelny. Všude je uklizeno, až nezvykle prázdno. Věci, co většinou zůstávaly na židlích, zmizely. Koberce jsou vysáté, místy ještě mokré. Poličky utřené, její sošky namačkané do kouta.
Tak co? Líbí? Překvapení!
Tereza se k němu otáčí.
To jako je všechno? zašeptá.
Jak jako všechno? Terezko, podívej na to! Tři hodiny jsem drhnul podlahu, i pod sofa! Nádobí všechno umyté, záchod září. Chtěl jsem, abys přišla do krásného, čistého bytu abys nemusela vůbec nic dělat. Od rána jen uklízím, zatímco ty jsi byla v krámu.
Tereze vhrknou slzy do očí.
Tak kvůli tomuhle kvůli mytí podlahy jsi mě poslal tahat maso a brambory? Nemohl ses aspoň projít ven a vzít mě za ruku, když jsem tě tolik prosila?
Jakub mává rukama: No, chtěl jsem ti udělat radost! Ty si pořád stěžuješ, že doma nic nedělám. Tak tentokrát jsem to vzal zodpovědně. Přijela jsi moc brzo, nestíhal jsem! Musel jsem tě něčím zdržet. A ty místo děkuji děláš, jakobych ti něco provedl!
Jsi vůbec normální?! Je mi jedno, jak vypadá podlaha! Já mám bolest, těžké tašky Čekáme dítě, Jakube! Nešlo mi o pořádek, ale o tebe. Potřebovala jsem, abys mi pomohl, a ne, abys tu lítal s mopem!
Jakub zrudne, plácne hadr do dřezu a křičí: To je pořád dokola! Dřu tu od svítání, chci být nejlepší manžel, překvapení a ty mě za to jen seřveš! Všimla sis vůbec, jak je tu čisto? Ani na svatbě jsme to tak neměli!
Co mi je po tom?! Kvůli tvému pořádkumilovnému fanatismu jsem promrzla na lavičce, musela do obchodu, zatímco jsem malém padala únavou! Tohle není překvapení, to je výsměch!
Aha, výsměch? No, promiň, že nejsem dokonalý! Jiná by byla šťastná manžel uklidil, vařit chtěl. Ty myslíš jen na sebe! A já? Já jsem taky unavený! Nespal jsem a celou noc jsem se na tebe těšil, snažil se!
Tereza si zakrývá obličej.
Ty to nechápeš vůbec nic nechápeš. Místo abys na mě myslel, uklízel jsi lišty.
Hlavně že jsi přijela dřív! Zkazilas překvapení! Kdybys přijela až ve čtvrtek, měl bych všechno hotové a ty bys byla spokojená. Takže tys to pokazila! Jsi nevděčná, Terezo!
Jakub zabouchne dveře do ložnice.
Dítě v břiše se ozývá kopáním. Tereza si sedá, hledí na tašku masa, které Jakub ani nedal do lednice. Je jí špatně, dělá se jí mdlo.
Za deset minut se dveře opět pootevřou.
Tak budeš chtít to maso k obědu, nebo se mnou teď budeš i trucovat? zamumlá Jakub.
Nechci nic, prosím, nech mě jen být. Chci si lehnout, odpoví tiše Tereza.
No tak jak chceš! zabouchne dveře znovu.
Tereza se šourá do koupelny, v zrcadle vidí bledý obličej s kruhy pod očima a zmuchlané vlasy. Vzpomene si na cestu v autobuse a jak si představovala, že ji Jakub obejme a řekne Jsem tak rád, že jsi doma.” Jistě, takové přivítání dostala.
Když se vrátila z koupelny, byl Jakub opět protivný kvůli nějaké maličkosti. Nakonec odešla tak, jak přišla ani se nepřevlékla, sedla do tramvaje a jela zpátky k rodičům.
Rozvod Tereze rozmlouvali snad všichni rodiče, tchyně i sestřenice. I Jakub ji často volal, prosil a sliboval, že vše pochopil. Tereza už ale měla jasno: takového muže nechce, rozvod je jistý. Proč by měla zůstat s někým, kdo uklizený byt staví výš než zdraví jejich dítěte?