Denisa dorazila domů o tři dny dřív, obtěžkaná taškami plnými dobrot od rodičů. Chtěla Ondřejovi udělat překvapení, ale místo vřelého objetí ji vyrazil s nákupním seznamem do obchodu. Následky byly no, rozhodně netradiční.
Jedna z tašek byla tak těžká, že Denise přejela po rameni ostrá bolest a neubránila se tlumenému au. Záda ji zlobila už pár měsíců neustálá společnice na šestém měsíci těhotenství. Tiše složila nákup na popraskaný chodník autobusové zastávky.
Hluboce vydechla. Miminko se v břiše neklidně zavrtělo. Šestý měsíc opravdu není žádná sranda, obzvlášť když člověk chce předvést úžasné překvapení a přiběhne domů z Brna o tři dny dřív, než bylo v plánu. Tolik se jí stýskalo, že posledních sto kilometrů v autobusu snad odpočítávala sloupy u silnice.
Co asi teď Ondra dělá? blesklo jí hlavou. Nejspíš ani netuší, že stojí sotva deset minut pěšky od domu v pražských Modřanech. Cesta od zastávky připomínala nekonečný pochod. Tašky plné domácích dobrot sklenice marmelády, moravská slanina, jablka velká jak pěst vážily snad metrák.
Po padesáti metrech jí došlo, že dál to fakt nedá. Záda protestovala, jako kdyby v nich vržel hmoždíř.
Z mobilu vytáčela Ondřeje.
Ondro, ahoj, zašeptala do telefonu, když to konečně zvedl.
Deniso? Co se děje? Jsi v pořádku? odpověděl vyděšeně.
Nic se neděje, jen jsem přijela! Jsem na zastávce před barákem. Přijď prosím dolů, ty tašky jsou snad z olova, mamka mě zas zásobila na půl roku
V telefonu lehké dusno. Denisa se koukla na displej, jestli se nevybil.
Ty jsi na zastávce? Teď? Proč jsi nezavolala dřív? Vždyť jsme domluvení až na čtvrtek!
Chtěla jsem ti udělat radost, Ondro. No ty mě nepostrádáš? Já už fakt nemůžu, vylez ven.
Počkej! Hlavně nikam nechoď. Teda… můžeš jít, ale… hele, doma není vůbec nic k jídlu, včera jsem dokončil i poslední rohlík. Udělej tohle skoč do večerky za rohem, kup, prosím tě, trochu masa. Nejlépe nějaké dobré hovězí. Vzal jsem si dneska volno chci pro tebe uvařit pořádný oběd. Fakt.
Denisa nevěřícně zamrká.
Ondro! Vždyť čekám dítě, mám dvě děsně těžké tašky a pobolívá mě záda, slyšíš? Ty chceš, abych teď tahala tašky do obchodu pro hovězí? Jídlo doma nějaké je brambory, vajíčka. Přijď dolů, umírám hlady.
Ondřej sklouzl do argumentačního sprintu: Já chci, aby všechno bylo dokonalý! Ten obchod je doslova za rohem. Kup prosím i nové brambory, naše už vzaly roha. Případně někoho popros, aby ti pomohli, nebo to vem natřikrát Pro mě, prosím! Já zatím připravím zbytek.
Denisa koukla na svoje rukama od igelitek zrudlé dlaně. Prohnala se jí vlna hořkosti.
Ondro, ty jsi naprosto mimo? Tys mi fakt teď řekl, ať v šestém měsíci táhnu tašky do večerky pro hovězí? Fakt nemůžeš sejít dolů ty?
Já už začal totiž… přípravy! Když teď uteču, všechno zhatím! Deni, pro mě, prosím. Osm set gramů. A pytlík brambor v síťce. Čekám!
Tipický muž zlatá trpělivost, řekla si Denisa a šla.
V obchodě tlačila vozík s takovým nasazením, že jí usínající prodavačka házela soucitné pohledy. Hovězí vypadalo, že má zakódované v ceně kilogram závaží a ta bramborová síťka? Výsměch mateřství.
Když vylezla z krámu, měla prsty jako háčky na řeznický pytel.
Zvonil telefon.
Máš to? halekal Ondřej radostně.
Mám. Jsem už před barákem. Pojď mě otevřít.
Stůj! Nechoď nahoru! Chvilku počkej na lavičce, dej mi deset minutek.
Denisa začala ztrácet nervy a decibely.
To není možné, Ondro! Jakých deset minut?! Přece mě tu nenecháš čekat vždyť už nemůžu stát!
Slibuju, za chvilku to bude! SEDNI SI a užívej si čerstvý vzduch. Pět minut! Jinak to nemá cenu. Zavírám, jdu makat!
S hekáním se zhroutila na lavičku u vchodu, tašky zahučely na zem. Měla chuť hodit igelitový pytlík masa přímo kamsi do třetího patra.
Uběhlo deset, pak dvacet minut. Denisa přemítala: na co se až tak chystá? Květiny, svíčky, houslista, nebo snad oslavný chorál? Ani jedno nestojí za to, abych tu v noci sedimentovala na lavičce jako zmoklý pes.
Po pětatřiceti minutách se domovní dveře rozlítly a Ondřej vyběhl ven, tričko naruby, čelo orosené, vlasy jak po rande s mixérem.
Ty ještě sedíš? No, to je počasí, co? Zabavil jí tašky, falešně vesele.
Ondro, proč jsi celej mokrej a smrdíš jak drogerka? zúžila Denisa oči a zvedala se s pomocí zábradlí.
Uvidíš! To bude překvápko! poskakoval cestou do výtahu jako Jánošík před popravou.
Vešli do bytu a Ondřej slavnostně rozrazil dveře. Ve vzduchu visel chemický zápach směs sava a levného osvěžovače s vůní “Jizerský potok”.
Denisa koukla do pokoje, v kuchyni a v koupelně to samé: neobvykle čisto a prázdno. Věci, co normálně okupují židle, byly fuč. Koberec vyluxovaný (tady a tam stopa od mopu), police utřené, její porcelánové sošky smutnily v koutě.
Tak co? To je bom, Ondřej zářil jak čerstvý dvacetikorunák.
Denisa se otočila, oči jí těkaly po bytečku:
A to je všechno? zeptala se ztěžka.
Všechno?! Deni, tři hodiny tu lítám! Všude vytřeno, dokonce i pod sedačkou! Nádobí už bliká v kredenci, záchod je čistější než v Grandhotelu Pupp! Chtěl jsem, abys přijela do uklizeného, a ty se tváříš jak žabařka, že jsem ti napustil polívku ponožkou!
Měla chuť se rozbrečet.
Tak ty jsi riskoval mé zdraví, abys měl čistou podlahu? Nešel jsi pro mě na zastávku, protože jsi tady mastil s mopem?!
No jasně! Chtěl jsem být za hrdinu, pořád říkáš, že nedělám nic doma. Ale tys přijela neplánovaně, potřeboval jsem víc času. Zadržel jsem tě v obchodě a během toho jsem srovnal i ten krámek pod postelí. Ale díky? Nic. Za chvíli si na mě budeš stěžovat na internetu!
Denisa měla v krku knedlík jak knedlo-vepřo, ale radostí fakt ne.
Mě nezajímají tvoje podlahy, rozumíš? Kluka čekáme! Já potřebuju pomoc, ne zrcadlo v záchodě!
Ondřej přehodil hadr do dřezu a rozčílil se: Tobě se člověk nezavděčí! Od rána hopkám třepotajícím mopem jak baletka a místo vděku doma třaská blond hrom! V den svatby jsme to tu neměli takhle vybílený!
Na co mi je tahle čistota, když mě necháš hodinu venku mrznout, abys dodrhl plintus? Mám ledové nohy, v rukou cítím kila brambor! Tohle není překvapení, ale trest!
Trest? No dovol! Kdejaká holka by skákala metr vysoko, kdyby jí muž uklidil! Ale ty? Ty žiješ jen svojí bolestí. A já? Já nespal celou noc, přemýšlel jenom, jak tě potěšit!
Ty nic nechápeš, utřela si Denisa nos do rukávu. Pro tebe je hlavní, ať se leskne splachovadlo, ale já chci domů, kde na mě někdo čeká, ne na robotickou hospodyňku
Jenže vždyť přijet dřív byla tvoje vina! Kdyby ses vrátila, jak jsme byli domluveni, prošla bys rovnou do voňavého domova a byla spokojená. Otočil se na podpatku, s finální ranou dveřmi do ložnice.
Miminko v břiše škublo jak kapr na prutu. Denisa sedla těžce na židli, vedle masa netknutého jako vzpomínka na zpackaný večer. Bylo jí šoufl, hnusně.
Za deset minut Ondřej přilezl zpět do kuchyně.
Tak co, mám to hovězí hodit na plotnu? Nebudeš teď třeba trucovat s dietou, že ne?
Nech to být, Ondro. Jen mě nech být. Chci spát.
Ondřej pokrčil rameny a znovu bouchl dveřmi. Denisa se odšourala do koupelny. V zrcadle bledá, kruhy pod očima, vlas napůl na rozcuch.
Vzpomněla si na cestu autobusem, jak si malovala, že Ondřej otevře dveře, obejme ji a řekne: Naštěstí jsi doma. Jasně… Obejmout. To by bylo.
Večer skončil další hádkou. Ráno Denisa prostě sbalila nejnutnější a vrátila se k rodičům.
Rozvod jí vymlouvali všichni: tchán, tchyně, dokonce i teta z Klatov, a Ondřej volal jak na drátě. Ale Denisa už měla jasno: takového člověka v životě nechce. Raději bude sama s dítětem, než žít v bytě, kde čistý záchod znamená víc než zdraví a radost čekání na malou rodinu.
