Dagmar se jednoho podzimního večera vrátila domů dřív, s taškami plnými dobrot od rodičů. Chtěla udělat manželovi překvapení, ale místo vřelého přivítání jí Jaromír jen poslal do obchodu. Co se pak stalo, by nikdo nečekal.
Těžká kabela tahala Dagmar za rameno tak, že jí unikl tichý výkřik bolesti. Bolívala ji záda poslední dva měsíce to byl už její stálý společník. Opatrně položila tašky na popraskaný chodník u autobusové zastávky.
Hluboce si oddechla a miminko v břiše se nespokojeně zavrtělo. Šestý měsíc těhotenství není legrace, zvlášť když se rozhodnete manželovi připravit překvapení a přijedete od rodičů o tři dny dřív, než jste se domluvili. Tak se jí po něm stýskalo, že posledních sto kilometrů v autobuse počítala sloupy u cesty.
Zajímalo ji, co asi teď Jaromír dělá? Určitě nemá tušení, že je už téměř doma jen deset minut pěšky. Cesta k jejich činžáku se zdála nekonečná. Tašky byly natřískané dárky z venkova sklenice meruňkové marmelády, domácí sádlo, těžká jablka všechno se zdálo vážit tunu.
Po padesáti metrech Dagmar pochopila, že to nedonese. Záda už to nevydrží.
Vytáhla mobil a zavolala manžela.
Jardo, ahoj, zašeptala do telefonu, když to konečně zvedl.
Dášo? Cože? Stalo se něco? zareagoval vyděšeně.
Ne, nic se nestalo, pousmála se smutně. Přijela jsem! Jsem na zastávce u našeho domu. Můžeš vyjít naproti? Tašky jsou hrozné, maminka toho napakovala…
Telefon na okamžik ztichl a Dagmar zkontrolovala displej, jestli nespadl hovor.
Ty jsi na zastávce? Teď? Proč jsi se neozvala? Měli jsme smluvený čtvrtek!
Chtěla jsem tě překvapit, zamračila se Dagmar. Jardo, nejsi rád? Jsem tak unavená. Pojď už!
Počkej! zvolal najednou. Nechoď ještě domů. Tedy, přijď, ale Dášo, doma nemáme vůbec nic, včera jsem všechno snědl. Udělej mi radost: skoč do obchodu, toho nonstopu za rohem. Kup prosím kus hovězího, ať můžu udělat pořádný oběd na zítřek. Vzal jsem si volno, chtěl jsem tě přivítat jak se sluší.
Jaké maso, Jardo? Dagmar nechápavě zamrkala. Já jsem těhotná, šestý měsíc, stojím na ulici s obrovskými taškami! Bolí mě záda! V lednici je brambor, vejce. Přijď už pro mě, mám hlad a potřebuju lehnout.
Jenže to nechápeš, Dášo! začal drmolící. Já chci, aby všechno bylo dokonalé. Je to hned, obchod je kousek. Kup hovězí, brambory, ta naše už jsou gumové. Popros někoho, ať ti pomůže, nebo to vezmi po kouskách Vždyť to děláš pro nás. Já tu všechno připravím.
Dagmar pohlédla na své zarudlé dlaně. Hořká slza jí vhrkla do očí.
Jsi normální, Jardo? třásl se jí hlas. Mám jít se svým stavem a taškami do obchodu pro maso? Opravdu nemůžeš sejít dolů a pomoct mi?
Už jsem začal přípravu! Když teď půjdu, všechno pokazím. Dášenko, kvůli mně, prosím! Koupíš osm set gramů hovězího, malou síťku brambor. Počkám na tebe!
A než stihla něco říct, zavěsil.
Dagmar stála a zírala na tmavnoucí displej. Nechápala to. Chtělo se jí brečet přímo tam, pod chladným světlem lamp. Místo obětí a teplé postele ji čekala nákupní taška do uzenin. Možná opravdu chystá něco výjimečného, blesklo jí hlavou. Zhluboka se nadechla, popadla tašky a kulhavě vyrazila k prodejně.
Dagmar tlačila vozík mezi uličkami, všímajíc si soucitného pohledu ospalé pokladní.
Hovězí bylo těžké, brambory v pytlíku téměř nedostupné. Po návratu už neměla v rukou cit. Prsty se úplně prokrvily.
Telefon opět zazvonil.
Koupilas to? ptal se vesele Jaromír.
Koupila, zasyčela Dagmar. Už jsem u vchodu. Otevři mi.
Počkej! znělo opět úzkostně. Nechoď nahoru! Sedni si na lavičku, dáš mi deset minut.
To je vtip, ne? spustila hlasitě, ignorujíc pár kolemjdoucích. Jardo, jakých deset minut? Noha mi napuchla, sotva stojím!
S překvapením ještě nejsem hotov! Zadrž! Pět minut, Dášo, opravdu! Ještě chvilku, – a zavěsil.
Sedla si těžce na lavičku u vchodu. Tašky spadly s rachotem vedle ní. Nejradši by vhodila pytel masa přímo oknem až do třetího patra.
Uběhlo deset minut. Pak dvacet. Čekala a uvnitř jí to vřelo. Představovala si, co ji čeká moře květin, snídaně při svíčkách, houslista v rohu? Nic z toho by nestálo za to, kdyby ji donutil čekat v tomhle stavu u lavičky po tak dlouhé cestě.
Když minula pětatřicátá minuta, dveře vchodu zaskřípaly. Jaromír vyběhl v obráceném tričku, na čele pot, vlasy rozježené.
Tak sedíš! usmál se nepřirozeně a chytil za tašky. Proč jsi tak naštvaná? Vždyť je hezky no, dobře. Jdeme!
Proč jsi celý mokrý? přivřela oči Dagmar, těžce se zvedala, opřená o zábradlí. A proč smrdíš jako drogérie?
Uvidíš! radostí nedočkavě poskočil u výtahu.
Vystoupali nahoru. Jaromír se slavnostně postavil ve dveřích a čekal na potlesk. Dagmar vešla do předsíně a ucítila štiplavý zápach Sava a levného osvěžovače mořský vánek.
Prošla do pokoje, pak do kuchyně. Nahlédla do koupelny. Byt byl umytý spíš až znepokojivě prázdný. Věci obvykle povalující se na židlích zmizely. Koberec, kde tam dosud ještě zůstaly mokré stopy, byl vysátý. Prach utřený z polic a její keramické figurky stály seřazené v koutě.
Tak co? Jarda zářil jako nová koruna. Překvapení!
Dagmar se pomalu k němu obrátila.
A to je všechno? hlesla tiše.
Co myslíš, že je to všechno? užasle si přisedl. Dagmar, podívej se! Tři hodiny jsem tu makal! Podlahy všude vytřené, i pod gaučem! Nádobí umyté, záchod jen září! Chtěl jsem, abys přijela do čistoty, abys už nic nemusela dělat. Jenom jsem tě potřeboval zdržet, než to dodělám!
Dagmar cítila v krku knedlík.
A kvůli tomu… zarazila se, snažíc se nevzlyknout. Kvůli čisté podlaze jsi mě donutil táhnout se do obchodu? Nepřišel jsi mi naproti i když jsem tě prosila, protože jsi … drhnul podlahu?
No ano! Jarda rozhodil rukama. Myslel jsem to dobře! Pořád si stěžuješ, že doma nic nedělám, tak jsem chtěl ukázat, že na to mám. Přijela jsi dřív a já to nestíhal. Musel jsem tě nějak zdržet. A místo děkuju stojíš, jakoby jsem ti plivl do čočky!
Jsi normální, Jardo? Dagmar ztrácela trpělivost, hlas jí přeskočil do křiku. Na podlaze mi nezáleží! Bolí mě záda, táhla jsem těžké tašky, čekáme dítě, Jardo! Já potřebovala, abys mě vzal za ruku a přivedl domů, ne vysmýčený byt!
Jarda rudnul a hodil houbou do dřezu.
Tak to začíná! zakřičel. Tobě se člověk nikdy nezavděčí! Od rána tady lezu po čtyřech, chystám překvapení, a ty místo toho na mě křičíš! Viděla jsi ten lesk? Takhle čistě neměli ani na naši svatbu!
K čemu mi taková čistota, když mě stojí půl hodiny na lavičce a bolavé nohy? zadýchala se Dagmar. Táhla jsem maso, brambory, skoro jsem nemohla jít! To není překvapení, Jardo, to je trest!
Trest? pobíhal nervózně po kuchyni. Tak promiň, že nejsem dokonalý! Jiná by byla ráda doma čisto, chlap chce vařit. Ale tobě je všechno jedno, jen abys si postěžovala. Možná jsem taky unavený! Nespal jsem, čekal jsem tě, vymýšlel překvapení!
Dagmar zakryla obličej rukama.
Ty vůbec nechápeš… špitla do dlaní. Nic nechápeš. Vyměnil jsi mé zdraví za lesklé lišty.
O čem to mluvíš! znovu se rozkřičel Jarda. Přijela jsi dřív! Zkazila jsi překvapení! Kdybys dodržela čtvrtek, všechno by bylo podle plánu. Takhle jsi mě předehnala a ještě mě děláš špatným! Ty jsi prostě nevděčná, Dášo.
Odešel do ložnice a zabouchl dveře.
V břiše ji dítě znovu koplo. Dagmar se pomalu posadila ke stolu a dívala na pytlík masa, který Jarda pořád neschoval do lednice. Bylo jí na omdlení.
Za deset minut vešel znovu do kuchyně.
Tak chceš to maso dělat, nebo nebudeš jíst jen aby sis na mě zasedla?
Nechci, a nech mě, chci spát, řekla Dagmar tiše, aniž by na něj pohlédla.
Tak jak chceš! práskl dveřmi a byl pryč.
Dagmar se zvedla a došla do koupelny. V zrcadle viděla bledý obličej, kruhy pod očima, rozcuchané vlasy.
Vzpomněla si, jak v autobuse snila o tom, že ji Jarda obejme, políbí: Díky bohu, jsi doma. Jistě, obětí se dočkala… Když se vrátila do kuchyně, hádka pokračovala. Pohádali se ještě kvůli nějaké maličkosti.
Tehdy Dagmar odešla v tom, v čem přišla ani se nestihla převléct a vrátila se k rodičům.
S rozvodem ji všichni odrazovali tchán, švagrová, dávní známí. I Jarda volal, prosil, sliboval, že všechno pochopil. Ale Dagmar měla už jasno: takového manžela nechce, rozvod musí být. Proč by měl být muž, který dává lesk podlahám přednost před zdravím jejich nenarozeného dítěte?