Dárek tchýnĕ, který zničil naši první радост
Jakub a Adéla měli velkolepou svatbu. Oslavu uspořádali v restauraci se šedesáti hosty. Všechno šlo jako po másle: šťastné tváře, veselé přípitky, hudba, která lákala k tanci. Zdálo se, že před nimi leží jen samé štěstí. A právě uprostřed veselí přišel čas na předávání dárků.
Jako první šli Jakubovi rodiče. Marie Václavovna, jeho matka, se ujala mikrofonu a pronesla slavnostní řeč:
„Protože máme syna, muže, který by měl sám zajistit rodině bydlení, rozhodli jsme se pomoci a darovat mladým byt! Tady jsou klíče! Žijte šťastně!“
Sál zaplavil potlesk. Všichni byli ohromeni štědrostí ženichových rodičů. Marie Václavovna hrdě předala synovi klíče s přívěskem, na kterém byl vyrytý адрес nového bytu.
Jakub vzal klíče, podíval se na přívěšek – a údivem mu zřídla ústa.
Všechno vypadalo dokonale. Peníze na svatbu byly našetřené, šaty vybrané, oblek koupený, restaurace zarezervovaná. Rodiče obou stran se dobře snášeli, tchýně na první pohled vypadala jako milá žena a tchán jako skromný a laskavý člověk.
Ale radost ze svatebního daru vyvanula v okamžiku, kdy zjistili jednu drobnost: byt, který dostali, byl doslova za zdí od bytu Jakubových rodičů. Spojoval je společný vstup a bálkony, oddělené jen tenkou přepážkou.
Marie Václavovna zářila štěstím:
„Jakmile jsem zjistila, že sousedi prodávají byt, hned jsem se rozhodla ho koupit! Je to přece praktické – vždyť jsme blízko, a přitom jakoby každý svůj prostor. Jako jedna velká rodina!“
Adéla, když to uslyšela, cítila, jak jí něco studeného svírá srdce. Radost z nového bydlení se rozplynula v úžasu.
Všechno začalo hned po svatební cestě. Brzy ráno k nim do bytu bez zaklepání vstoupila tchýně a přinesla talíř lívanců.
„Vstávejte, snídaně je hotová!“ oznámila energicky a nahlédla přímo do ložnice.
„Maminko, spíme, máme ještě volno. Jak jste se sem dostala?“
„Dveře neby zbaumerované. Máme společný zámek na vstupu, to přece stačí.“
Jakub zaspal celou situaci, ale Adéla cítila, jak v ní narůstá odvba. Tchýně se stala častým a dotěrným hostem: chodila několikrát denně bez pozvání a ani neklepala.
„Lívance studí!“ připomínala. „Přinesla jsem vám polívku! Válíte se tu celý den…“
Pokaždé se Adéla snažila vysvětlit, že si poradí sami, ale Marie Václavovna jako by neslyšela.
Při třetí návštěvě toho rána Adéla už nevydržela: přibouchala za tchýní dveře a nasadila řetízek.
Marie Václavovna se z druhé strany pokoušela vysvětlit:
„Proč jste dali řetízek? Vždyť jsme rodina, rodinní lidé!“
Adéla si v mysli řekla: „Rodina neznamená žít bez hranic.“
Když se večer s Jakubem vrátili z obchodu, našli tchýni ve své kuchyni.
„Jen se dívám, co jste koupili,“ prohlásila prakticky. „Tenhle čaj není dobrý. A sušenky jsou nějaké suché…“
Jakub sevřel pěsti:
„Mami, dost. Jsme dospělí, zvládneme to sami.