Dárek – Příběh Viktora, Poliny a malého Andreyho o spravedlnosti, přátelství a dětském smutku v před…

Dobré zprávy

DÁREK

Tak povídej, synku, jak ses dneska měl, jaký byl den?
Tatínek Václav se vrátil z práce, posadil si pětiletého Ondru vedle sebe na gauč a prohrábl mu jemné, plavé vlasy. Zatímco maminka Jitka chystala večeři, táta se bavil se svým milovaným a zatím jediným synem. Byt zahřívala útulnost a teplo, v obýváku mezi pobrukujícím televizorem a knihovničkou stála slavnostně ozdobená, barevně blikající, nižší česká jedlička. Do Silvestra zbýval přesně den.

Měl jsem se dobře! vyhlašoval Ondra pyšně. Ale můj kamarád Honzík se měl špatně.
Co se mu stalo? zeptal se překvapený Václav. Honza, ten ze sousedního vchodu, že?
Ondra přikývl.
Na školním vánočním dopoledni ve školce nedostal dárek, ozvala se Jitka z kuchyně, obklopená vůní pečeného kuřete. Chudák kluk… Tak pojďte kluci, umýt ruce a ke stolu, večeře je hotová.

Jak to, že nedostal? Všem je dáváte, ale právě Honzovi ne? divil se Václav, když vstával.
No, všem dali, jen jemu ne, smutně potvrdil Ondra a slézal z gauče. Anděl a Ježíšek všem rozdávali dárky, ale na Honzíka zapomněli. Čekal a čekal.
To je co za anděla s Ježíškem, že kluka zarmoutí? rozčilil se Václav a přisunul si židli ke stolu.
Ale co mají dělat? pokrčila rameny Jitka. Asi Honzíkova máma zapomněla zaplatit peníze na společný dárek, nebo prostě peníze neměla. Stává se. Ondro, máš umyté ruce?
Ano, byl se mnou v koupelně, odpověděl Václav a začal porcovat kuře a rozdávat porce.
Tak dobře, když peníze nebyly složené, ale jak mohla paní vedoucí… jak ona vlastně…?
Paní Anna Novotná, pomohla Jitka.
Jak paní Novotná mohla dovolit takové ponížení, že všichni před očima Honzy dostali dárek?
Paní Novotná byla andělem, prozradil Ondra. A Ježíšek byl pan školník.
O to horší! Nemohli sehnat jeden dárek navíc pro toho kluka? Později by se to vyřešilo. Kde je lidskost?
Asi nemohli, povzdechla Jitka. Já bych určitě něco vymyslela.
A rodiče Honzy? Jak mohli dovolit, aby jejich dítě odcházelo bez dárku? neustával Václav. Ach, synku doufám, že ses s dárkem podělil?
Ondra otci věnoval zamračený pohled.
Ano, chtěl jsem. I Lucka, Petr, Marek, ještě někdo. Ale Honza nechtěl od nikoho nic vzít.
To má hrdou povahu! podivil se Václav. Řekni mi, ani nebrečel, že nedostal?
Nevím… neviděl jsem, popravdě pravil Ondra.
To je chlapík! uznale řekl Václav. Nedělali k němu spravedlivě.
Je mi Honzy líto, řekla smutně Jitka. Muselo ho to moc mrzet.
Navrhuji spravedlnost napravit! rozhodl se Václav. Už měl něco v hlavě, protože mu zčervenaly tváře a v očích svítily jiskřišky.
Jak? zeptala se Jitka, utírajíc si ústa ubrouskem. Ondra vzhlédl a čekal odpověď.
Tak… tajemně pravil Václav. Kdo ví, kde bydlí Honza? Ondro?
Nevím, vrtěl hlavou Ondra. Nikdy jsem u něj nebyl. Kamarádíme hlavně na hřišti a ve školce.
Já to asi zjistím, řekla po chvíli Jitka. Kamarádka od nás zná skoro všechny v domě. Zavolám jí. Ale proč?
Zavolej hned, požádal Václav naléhavě.
Dobře, souhlasila Jitka. Vy si uklidíte ze stolu a umyjete nádobí!

Bydlí v pětatřicítce, příjmení Šrámkovi, oznámila po chvíli Jitka. Maminka se jmenuje Valentýna. Tatínek tam není. Byl, ale odešel. Těžko říct, jestli odešel sám nebo ho Valentýna vyhodila. Asi měl důvod. Žijí jen oni dva.
Jak tohle vše víš? zasmál se Václav.
Kamarádka Alice všechno ví! Je ve výboru domu, má přehled, usmívala se Jitka.
Tak teď je jasno, přikývl Václav. Ondro, snědl jsi už celý svůj dárek?
Ještě ne, smutně vzdychl Ondra. Maminka říkala, že moc sladkého škodí.
Právem, pochválil ho tatínek. Máš tedy celý obal od dárku?
Jo, kývl Ondra. Otevřel jsem ho opatrně.
Skvěle, znovu prohrábl jeho vlasy Václav. Můžeš dát zbylé sladkosti do jiného sáčku, ten původní mi půjč?
Na co? zeptal se ostražitě Ondra, ale odešel do pokoje, odkud se vrátil s barevným pytlíkem, v němž už moc sladkostí nebylo. Vysypal je na stůl: bonbonky, sušenky v barevných obalech.
Maminka pozorovala zmatek a nakonec pronesla:
Chcete, chlapi moji, Honzu tedy ještě potěšit? Kdy? A kdo mu to donese?
Nejlépe dneska! rozhodl Václav. Co myslíš, Ondro?
Jasně, dneska! Dám mu i něco svých bonbonů? zapálil se syn.
Jestli ti to nevadí, jen do toho, pochválil ho Václav.
Půjdeme tam spolu? zjišťoval Ondra, skládaje zpět část sladkostí.
Nabízel jsi mu to dnes, a nechtěl. Je hrdý. Ale můžeme to vyřešit jinak…
Odešel do pokoje, za chvíli se objevil Ježíšek! Opravdový v bílých kozačkách, červeném plášti lemovaném bílým kožechem, čepici, s bílou bradou, hůlkou v ruce, druhou držel červený pytel vyšívaný zlatými hvězdami. Pravda, pytel byl prázdný.
Ondra na něj koukal překvapeně, pak řekl:
Teď už vím, že jsi byl Ježíšek i vloni? A předtím?
Ano, přiznal Václav. Promiň, že jsem ti to neřekl dřív. Na Silvestra mě kdysi požádali v práci, zda zahraju Ježíška pro děti. Mělo to úspěch, takže už třetím rokem u nás doma je Ježíšek. I vás s mamkou překvapuju. Líbilo se ti to vloni?
Moc! ocenil Ondra. Jsem rád, že máme vlastního Ježíška! Přiběhl k tátovi a objal ho.
Jitka přidala bonbóny, převázala barevnou stuhou vstup sáčku, Václav ho vložil do pytle.
Tak co, můžu navštívit zarmouceného Honzu?
Ano! zvolali mamka i Ondra.
Chlapec poprosil:
Můžu jít jako zajíc s tebou?
Místo anděla? usmál se Václav.
Jako zajíc! zakvičel Ondra a utíkal do pokoje. Rodiče se shovívavě zasmáli. Ondra se objevil v bílém zaječím overalu s odvážnými ušima a bambulkovým ocáskem, s kartonovou maskou s fousem pod knoflíkovým čumáčkem.
Tak pojď, snad tě Honza nepozná. Ale na ven si vezmi bundu je zima!
Táta se synem zamířili ke dveřím. Jitka se smála pohledu, jak vedle vysokého Ježíška cupitá malý zajíc v bundě a s pytlem, který vleče za sebou.

Po deseti minutách se domů vrátil Václav s rozpačitým výrazem.
Kde je Ondra? lekla se Jitka.
Je v pořádku, zůstal u Honzy a hrají si. Přijdu pro něj za půl hodiny, otíral tvář bradou.
Posadil se v ježíškovském kostýmu na gauč a mumlal:
To jsou věci!
Vyprávěl Jitce, co se dělo: ten večer byli už šestí, kteří Honzovi donesli vánoční dárek! Zřejmě ne poslední. A před nimi byla sama vedoucí školky, paní Novotná. Už ne jako anděl.
To se omlouvala Honzovi i jeho mamince, líto jí to bylo, když odcházela, vyprávěl, skládaje plášť a bradu. Někdo natočil video ze školky a dal je na městský portál, po pár hodinách mělo tisíce shlédnutí a komentářů!
To musím vidět, podivila se Jitka.
Hlavní ale je, pokračoval Václav, že maminka Honzy zaplatila až po termínu. Nakonec vedoucí bez výjimky syna škrtnula ze seznamu a chlapec přišel o dárek.
Svým způsobem je maminka trochu na vině, přerušila ho Jitka. Ale žije sama, peněz není nazbyt. Ve školce mohli naplánovat jinak.
Vedoucí to neřešili, prostě honem škrtnuli a hotovo. Tak trpěl nevinný kluk.
Ach jo, kdybych byla vedoucí místo Novotné! Takové tvrdé lidi nemají s dětmi pracovat.
Třeba se poučí, nebo ji vymění, souhlasil Václav. Když člověk pracuje s dětmi, musí mít pochopení.
Odmlčel se, pak Jitce řekl:
Přišel i tatínek Honzy! S dárkem a pokornou hlavou, skoro plakal…
Opravdu? zajásala Jitka.
Vtom zazvonil zvonek. Ondra byl zpátky.
Proč jsi šel domů sám? vyděsil se Václav. Měl jsem pro tebe přijít!
Nejsem přece malý, rozčilil se Ondra. A už mě to tam nebavilo.
Proč?
Honza se máma a táta hádali, pak plakali. Šli jsme s Honzou do kuchyně, už se objímali. Pak jsme tam přišli a objímali a plakali všichni tři. Divní! Ani si nevšimli, že jsem odešel…
Václav a Jitka se pousmáli a s úlevou zasmáli.

No tak, pojďte si dát čaj, vyzvala Jitka. Kdo neusne, oslavíme společně Nový rok už zbývá chvilka. Ať je příští rok pro všechny šťastný!
Ať je! souhlasil s úsměvem Ondra.

Večer tak všichni pochopili, že i malý čin může zahřát něčí srdce. Největší radost totiž vzniká, když dělíme štěstí s druhými, zvlášť těmi, kdo to nejvíce potřebují.

Rate article
Add a comment