Pozdní dárek
Autobus se prudce rozjel a já, Anna Machová, jsem se pevně chytila madla oběma rukama. Pod prsty jsem cítila jeho drsný, trochu pružící plast. Taška s nákupem mi narazila o kolena, jablka v ní tiše poskočila. Stála jsem u dveří a odpočítávala zastávky, které ještě zbývaly.
V uchu mi šuměla sluchátka. Vnučka Terezka mě prosila, abych je vypnula jen ve vyloženě nutném případě: Babi, kdybych volala, víš? Mobil ležel v postranní kapse kabelky, připadal těžký jako kámen. Přesto jsem zkontrolovala, jestli je zip opravdu pořádně zavřený.
V duchu jsem si představovala, jak otevřu dveře bytu, položím tašku na stoličku v předsíni, zouvám se, sundám kabát a pečlivě složím šálu na polici. Nakoupila jsem, aby bylo co vařit na polévku. Večer přijde syn Pavel pro krabičky má směnu v nemocnici, nemá čas vařit.
V tu chvíli autobus zabrzdil a dveře se rozletěly. Pomalu, s oporou o madlo, jsem sešla po schůdcích a zamířila ke svému domu na sídlišti v Brně-Kohoutovicích. Na dvoře honili kluci míč, holčička na koloběžce kolem mě málem vrazila, ale na poslední chvíli to stočila. Od vchodu se linula směs vůně kočičího žrádla a cigaretového dýmu.
V předsíni jsem položila tašku, vyzula boty a nosem je šikovně zasunula ke stěně. Kabát jsem pověsila na háček, šálu poskládala na poličku. V kuchyni jsem vybalila nákup: mrkev k dalšímu zelenině, kuře do lednice, chleba do chlebníku. Vybrala jsem hrnec, začala napouštět vodu rukou jsem měřila, kdy je dno zakryté.
Telefon se na stole rozvibroval. Utřela jsem si ruce do utěrky a přisunula si přístroj blíž.
Ano, Pavle? zeptala jsem se a naklonila se k telefonu, jako by bylo možné syna slyšet lépe.
Čau mami. Jak je? Synův hlas byl uspěchaný, v pozadí šuměla cizí slova a ruch.
Jde to. Vařím polévku. Stavíš se?
Jo, za dvě hodiny tam budu. Hele, mami, máme ve školce zase sbírku chtějí peníze na opravu třídy. Mohla bys… jako minule? váhal.
Už jsem sahala do šuplíku pro šedorůžový sešit, kam pečlivě píšu všechny výdaje.
Kolik tentokrát? vyzvídala jsem.
Kdybys mohla, tři tisíce korun. Všichni něco dávají, víš jak to je… Teď je to těžké.
Rozumím, řekla jsem. Dám ti to.
Děkuju, mami. Jsi zlatá. Odpoledne se stavím, vezmu si to. A těším se na tvou polévku.
Položila jsem telefon. Voda v hrnci už vřela. Přihodila jsem do ní kuře, osolila a přihodila bobkový list. Pak jsem si sedla ke stolu a otevřela sešit s výdaji. U položky důchod byla tužkou zapsaná částka. Pod ní: energie, léky, vnoučata, neplánované výdaje.
Zapsala jsem školka a částku. Zůstalo méně, než bych chtěla, ale nebyla to katastrofa. No, nějak to zvládnu, pomyslela jsem si a zavřela sešit.
Na lednici visí magnet s malým kalendářem vespod inzerát: Kulturní dům. Předplatné na sezonu. Klasika, jazz, divadlo. Slevy pro seniory. Magnetka je dárek od sousedky Libuše, když mi přinesla bábovku k narozeninám.
V poslední době se přistihnu, že ten nápis čtu, když čekám, až se dovaří čaj. Dnes mi zrak zase spočinul na slově předplatné. Vzpomněla jsem si na doby před svatbou, kdy jsme s kamarádkou chodily do filharmonie. Tehdy to stálo pár korun, stačilo si vystát frontu. Mrzly jsme, smály jsme se, měla jsem dlouhé vlasy stočené v drdolu a nejlepší šaty i jediné boty na podpatku.
Dnes už jsem v koncertním sále dlouho nebyla. Do divadla chodívám s vnoučaty na pohádky, tam je ale hluk, balonky a potlesk. To není ono. Vůbec nevím, jaké koncerty se teď dávají a kdo tam chodí.
Sundala jsem magnet, otočila ho. Na zadní straně byl web a telefonní číslo. Webová adresa mi nic neříkala, ale číslo… Připnula jsem magnet zpět. Myšlenka se mě už nechtěla pustit.
Hlouposti, řekla jsem si. Raději dám stranou peníze na bundu pro Terezku, ta roste, všechno je drahé.
Přitlumila jsem plotýnku, prošla se zpět ke stolu, ale místo sešitu jsem vytáhla ze šuplíku starou obálku, kde si odkládám peníze na horší časy. Uvnitř pár bankovek, spořené z posledních měsíců. Když nebudu moc utrácet, vystačí na drobné opravy doma i na léky.
Prsty jsem přepočítávala peníze, v hlavě mi běžela reklama z magnetu.
Večer se Pavel objevil. Sundal si bundu, pověsil ji na židli, vytáhl plastové krabičky.
Á, boršč, rozjasnil se. Mami, ty vždycky něco vymyslíš. Už jsi jedla?
Jedla, nalož si taky. Peníze máš tady. Podala jsem mu obálku a pečlivě odpočítala tři tisíce korun.
Mami, aspoň si zapiš, kolik ti zbylo, poznamenal, když si bral bankovky. Ať ti nechybí.
Zapisuji, ujistila jsem ho. Všechno mám v pořádku.
Tobě bych dal místo inženýra účetního, mami, smál se. Hele, v sobotu zas pohlídáš děti? S Janou potřebujeme na nákup, nemá je kdo hlídat.
Jasně, co bych dělala, přikývla jsem.
Ještě chvíli probíral práci, šéfa, nové předpisy. Už v předsíni, když si obouval boty, mě napadlo, jakým tónem se zeptá:
Mami, ty si občas něco koupíš pro sebe? Pořád jen vnoučata a my…
Já mám všechno, mávla jsem rukou. Netřeba.
No, jak myslíš. Ozvu se v týdnu.
Jakmile se dveře za ním zavřely, v bytě bylo najednou ticho. Umyla jsem nádobí, utřela stůl a zase pohlédla na magnet. V hlavě mi zněla otázka: Kupuješ vůbec někdy něco sobě?
Ráno jsem dlouho ležela a dívala se do stropu. Vnoučata byla ve školce a škole, syn v práci, nikdo nepřijde do večera. Den vypadal volný, ale stejně byl přeplněný drobnostmi: zalít květiny, vytřít, roztřídit staré noviny.
Protáhla jsem si záda tak, jak mi doporučovala lékařka: pomalu zvednout ruce, protáhnout se, zakroužit krkem. Postavila jsem konvici, nasypala do hrníčku čaj. Během čekání na vodu jsem znovu sundala magnet z lednice.
Kulturní dům. Předplatné
Vzala jsem telefon a vytočila malá čísla. Srdce mi bušilo rychleji. Po pár dlouhých tónech se ozval ženský hlas:
Kulturní dům, pokladna, prosím.
Dobré dopoledne, ozvala jsem se a najednou měla sucho v ústech. Volám kvůli předplatnému.
Na jaký cyklus se ptáte?
Já… vlastně nevím, jaké máte?
Žena trpělivě vyjmenovala: symfonický orchestr, komorní koncerty, večery s písněmi, program pro děti.
Pro důchodce máme slevu, ale celé předplatné je na čtyři koncerty.
A jeden zvlášť? zeptala jsem se.
Můžete i jednotlivé vstupenky, ale to vyjde dráž. Předplatné je výhodnější.
Představovala jsem si částky ve svém sešitě a obálku ve skříni. Opřela jsem se a vyptávala na cenu. Částka mi zazněla v hlavě jako něco těžkého. Dalo by se, ale pak by rezerva byla skoro pryč.
Rozmyslete si to. Ale rychle mizí, doplnila žena.
Poděkovala jsem a položila.
Konvice už pískala. Nalila jsem vodu do šálku, sedla si a přisunula sešit. Na čistou stránku jsem napsala: Předplatné. Vedle částku. Pak připsala: Čtyři koncerty.
Kolik to vychází měsíčně? počítala jsem. Nakonec to nevypadalo hrozivě. Mohla bych přestat kupovat sladkosti, nechodit k holiči, ostříhat se sama.
V mysli mi vyvstaly tváře vnoučat. Nejmladší chtěl nový stavebnici, starší dcerka taneční tenisky. Syn s Janou často mluví o hypotéce. A moje přání se najednou zdálo trapné, téměř zakázané.
Zavřela jsem sešit. Vytřela podlahu, roztřídila prádlo, rozvěsila ho na radiátor. Ale myšlenky na koncert se držely.
Po obědě někdo zazvonil byla to Libuše se sklenicí sterilizovaných okurek.
Dej si, vešla do kuchyně. Už je nemám kam dávat. Jak je?
Žiju, usmála jsem se. Přemýšlím…
Váhala jsem, bylo mi trapné to vyslovit.
O čem? Libuše už rozkládala pletení.
O koncertu. Nabízí předplatná. Dřív jsem do filharmonie chodila. Jenže je to drahý
Libuše zvedla obočí.
Proč se mě ptáš? To si musíš rozhodnout ty sama. Chceš jít, jdi.
Peníze…, namítla jsem.
Peníze, jo. Ale celý život dáváš druhým Pavlovi, vnoučatům dárky, šálu nosíš starou, kabát už by potřeboval nový. Fakt nemůžeš jednou investovat do něčeho, co potěší tebe?
Není to poprvé, vždyť jsem chodila často…
To ale bylo před lety, když stálo zmrzlina dvě koruny, ušklíbla se Libuše. Dnes je jiná doba. A navíc jsou to tvoje peníze.
Stejně mi hned řeknou, že je to hloupost. Měla bych raději šetřit pro vnoučata.
Tak jim to neříkej, pokrčila rameny. Řekneš, že jsi byla u doktora. Ale proč bys to měla maskovat? Nejseš dítě.
To poslední mě zasáhlo. Uvnitř jsem cítila trochu studu a slabou křivdu.
Do polikliniky chodím dost, namítla jsem, ale i tak se bojím. Co když nedojdu, co když tam jsou schody, co srdce…
Mají tam výtah, mávla rukou Libuše. Není to maraton. Minulý měsíc jsem byla v činohře, došla jsem, zážitek na dlouho.
Povídaly jsme si o cenách, zdraví, novinkách. Po jejím odchodu jsem znovu vzala telefon, vytočila číslo pokladny a ještě dřív, než jsem si to mohla rozmyslet, řekla:
Chtěla bych předplatné na večery s písněmi.
Dostala jsem informace je nutné přijít osobně s občankou. Zapsala jsem si adresu a otevírací dobu na papírek a připnula ho na lednici magnetem. Srdce mi bilo rychlostí, jako bych právě doběhla schody.
Večer volala snacha Jana.
Paní Machová, v sobotu platí to hlídání? Musíme do šantovky, mají akci na spotřebiče.
Platí, ujistila jsem ji.
Jste úžasná, děkujeme. Dovezeme vám něco? Čaj, ručníky?
Nic nepotřebuji, usmála jsem se.
Podívala jsem se na papírek na lednici. Pokladna otevírá v šest, musím tedy vyrazit dřív, ať nespěchám.
V noci se mi zdál sál: měkká sedadla, světlo, lidé v tmavém. Seděla jsem ve středu, svírala program a měla strach, abych nerušila ostatní pohybem.
Ráno jsem se probudila s tíhou na hrudi. Nač jsem si to vymyslela, tolik starostí Ale vzkaz na lednici nezmizel. Po snídani jsem vytáhla své nejlepší kabát, oklepala ji, zkontrolovala knoflíky, vybrala teplou šálu a pohodlné boty. Do kabelky občanku, peněženku, brýle, léky na tlak, láhev s vodou.
Před odchodem jsem si na chvíli sedla, poslouchala své tělo hlava se netočila, nohy držely. Zvládnu to, řekla jsem si nahlas a zamkla.
Na zastávku je to kousek, ale šla jsem pomalu, počítala kroky. Autobus přijel brzy, uvnitř bylo plno. Jeden mladík mi uvolnil místo, poděkovala jsem a sedla k oknu, kabelku pevně na klíně.
Kulturní dům byl dvě zastávky od centra Brna. Před vchodem dvě ženy hlučně diskutovaly, uvnitř vonělo po dřevu a v bufetu něco sladkého.
Pokladna byla napravo, za plexisklem milá paní. Podala jsem občanku a řekla, o který cyklus mám zájem.
Na důchodce máme slevu, zopakovala. Máte štěstí, ještě jsou pěkná místa uprostřed sálu.
Ukázala mi plán, ale moc jsem se v tom nevyznala. Kývla jsem.
Když řekla částku, ruka se mi chvěla. Vyndala jsem peníze, na chvíli jsem zatoužila říct, že si to rozmyslím. Ale vzadu už někdo popoháněl, tak jsem mlčky položila bankovky na pult.
Tady máte, podala mi kartičku. První koncert je za dva týdny. Přijďte raději dřív.
Předplatné bylo krásně vyvedené: na obálce fotografie pódia, uvnitř sepsané programy. Schovala jsem ho mezi občanku a zápisník s recepty, co ho nosím všude s sebou.
Venku jsem se posadila na lavičku, napila se vody. Vedle stáli dva puberťáci a nadšeně rozebírali kapelu, o které jsem v životě neslyšela. Chvíli jsem jim naslouchala jako cizímu jazyku.
Tak je to koupené. Není cesty zpět, pomyslela jsem si.
Dva týdny utekly ve znamení obyčejných povinností. Vnoučata byla nemocná, vařila jsem jim kompot, měřila teplotu. Pavel nosil potraviny, bral prázdné krabičky. Několikrát jsem měla chuť mu o předplatném říct, ale vždycky přešla na jiné téma.
V den prvního koncertu jsem vstala brzy. Nervozita v břiše, jako před maturitou. Předvařila jsem vše na večeři, zavolala Pavlovi:
Večer nejsem doma. Kdyby něco, ozvi se předem.
A kam jdeš? podivil se.
Váhala jsem. Nechtělo se mi lhát, říct to bylo těžké.
Do kulturního domu. Na koncert.
Pauza.
Jaký koncert, mami? To potřebuješ? Vždyť tam chodí mladí, ruch, tlačenice.
To není diskotéka, řekla jsem klidně. Večery písní.
A kdo tě vytáhl?
Nikdo. Koupila jsem si předplatné sama.
Zase ticho.
Vážně? Víš, že jsme na tom teď blbě. Ty peníze bys mohla však víš.
Vím, skočila jsem mu do řeči. Ale jsou to moje peníze.
Ta věta zněla neočekávaně pevně i pro mě samu. Dlaně se potily a čekala jsem výbuch.
Fajn. Povzdechl si. Dobře, tvoje peníze. Jen nebrblej, že se něco pokazí. A abys nenastydla. Ve tvém věku…
V mém věku si můžu skočit do sálu, zarazila jsem ho. Nelezu na Sněžku.
Znovu povzdechl, tentokrát smířlivě.
Tak hlavně zavolej, až se vrátíš domů. Abych neměl strach.
Zavolám.
Dlouho jsem si v kuchyni prohlížela předplatné. Ruce se mi třásly. Měla jsem pocit, že jsem provedla něco drzého, skoro neslušného. Ale vzdát se mi nechtělo.
Večer jsem se oblékla do svého nejlepšího šatů tmavě modré, s bílým límečkem, vzala silné punčocháče a nižší boty. Vlasy jsem si česala déle než obvykle.
Venku už byla tma. Ve výlohách se odrážela světla, na zastávce stáli lidé. Pevně jsem svírala kabelku s předplatným, kapesníkem, občankou a léky.
V autobusu bylo těsno. Někdo mi šlápl na nohu, omluvil se. Držela jsem se madla, počítala zastávky, na té své se protlačila ke dveřím.
U vchodu do kulturního domu byla směs starších i mladších, ženy, muži, dokonce i dva studenti. Znejistění mě opustilo nebyla jsem nejstarší.
V šatně jsem odevzdala kabát, převzala lístek a stála chvíli bezradně, než jsem spatřila šipku sál. Chodila jsem opatrně, přidržovala madla.
Uvnitř byl přítmí, mezi řadami svítila jen malá světýlka. U dveří kontrolovala vstupenky pořadatelka.
Řada šest, místo devět. Nahlédla do předplatného a ukázala směr.
Omluvila jsem se několika spolusedícím, abych se dostala ke své sedačce. Usedla jsem, kabelku na klín. Srdce mi bušilo ne už z úzkosti, ale radostného očekávání.
Lidé šuškali, listovali programem, já taky pomalu přejížděla prstem po řádcích. Z jmen interpretek jsem poznala jen jedno kdysi jsem poslouchala její písně v rozhlase.
Když v sále pohasla světla, začala konferenciérka a pak hudba. První tóny mi běhaly po zádech. Hlas pěvkyně byl hluboký, trochu zastřený. Slova o lásce, rozchodech a o cestách se mi najednou dotýkala vlastního života. Vzpomněla jsem si, jak kdysi v jiném městě, v jiném věku, jsem seděla vedle někoho, kdo už dávno není.
Oči se mi zalily slzami, ale neplakala jsem. Jen jsem seděla napjatá, držíc kabelku a vnímala každé slovo a tón. Najednou se mi ulevilo, dech se prohloubil v hudbě přestaly počítat úspory i starosti.
O přestávce mě bolela záda a nohy, protáhla jsem se ve foyeru. Lidé tam povídali o koncertě, někdo pil kolu, jiný čaj z kelímku. Koupila jsem si malou čokoládku, ač bych si ji jindy nedovolila.
Je dobrá, řekla jsem nahlas, když jsem ochutnala kousek.
Vedle stála paní v béžovém kostýmu, kolem šedesátky.
Výborný koncert, že? usmála se na mě.
Moc. Dlouho jsem na žádném nebyla…
Já taky ne. Vždycky něco rodina, chata. A teď jsem si řekla: kdy, když ne teď?
Daly jsme se do řeči. Jakmile zazněl zvonek, společně jsme se vydaly zpět do sálu.
Druhá půle koncertu utekla jako nic. Nepřemýšlela jsem, kolik který program stojí, jen jsem naslouchala. Když koncert skončil, dlouho se tleskalo. Tleskala jsem, až mě bolela dlaň.
Venku byl chladný večerní vzduch. Došla jsem k zastávce s unavenýma nohama a zvláštním vnitřním teplem, snad klidem. Ne euforie, ne štěstí spíš pocit, že jsem udělala pro sebe něco důležitého.
Doma jsem hned volala Pavlovi.
Jsem doma, všechno v pořádku.
A jaký to bylo? Neprochladlas moc?
Ne, bylo to krásné…
Chvíli mlčel, pak se ozvalo: Hlavně že jsi spokojená. Ale ať tě to moc nechytne, ještě musíme šetřit na opravy.
Vím. Ale mám už předplatné. Ještě tři koncerty.
Tři? Dobrá, když už je to zaplacené Chodíš, ale opatrně.
Po rozhovoru jsem pověsila kabát, uklidila kabelku. Uvařila si čaj a rozložila před sebe předplatné, už s trochu pokrčenými rohy. Napsala jsem termíny do svého kalendáře a zakroužkovala.
Když pak Pavel znovu žádal o příspěvek na další školkovou sbírku, otevřela jsem sešit, dlouho koukala na čísla.
Můžu dát jen polovinu, na zbytek potřebuji peníze já.
Na co? podivil se.
Dívala jsem se na něj, na jeho unavenou tvář a vrásky.
Na sebe, řekla jsem klidně. Nechte mě taky mít něco svého.
Chtěl něco namítnout, ale zvedl ruku.
Dobře, jak myslíš.
Když jsem pak zůstala sama, vytáhla jsem ze skříně starý album. Na jedné fotce jsem byla v bílých šatech před filharmonií v Olomouci, stydlivý úsměv a program v ruce.
Dlouho jsem se snažila najít v té mladé dívce sama sebe. Pak jsem album zavřela.
Na lednici vedle magnetu jsem připnula nový papírek: Příští koncert 15. Niž jsem připsala: Odejít včas.
Můj život se nezměnil. Každé ráno vařím, peru, chodím k doktorce, hlídám vnoučata. Syn pořád žádá o pomoc a já pomáhám jak můžu. Ale někde uvnitř zůstalo místo pro čtyři večery v sále a možná i pro něco navíc.
Když jsem šla kolem lednice, někdy jsem se dotkla papírku s datem. Vždycky mě zalilo tiché, ale silné přesvědčení: ještě žiju. Pořád mám právo něco chtít.
Jednou jsem v novinách narazila na oznámení: Kurz angličtiny pro seniory v knihovně, zdarma, nutná registrace. Vytrhla jsem stránku, složila ji a položila k předplatnému. Uvařila jsem si čaj a přemýšlela: není už to moc?
Napřed si ještě užiju ty koncerty. Potom se uvidí.
Zasunula jsem novinový ústřižek do sešitu, ale myšlenka, že se dá naučit ještě něco nového, už ve mně zůstala. Večer, před spaním, jsem poodhrnula záclonu. Na dvoře svítily lampy, mezi paneláky cupitala holka s batůžkem, na hřišti kopal míčem kluk.
Stála jsem a cítila v sobě zvláštní klid. Život běžel dál svým tempem, s povinnostmi a omezeními, ale někde mezi tím se našel prostor pro čtyři večery v sále a možná i pro nová slova v cizím jazyce.
Zhasla jsem v kuchyni, odešla do pokoje, uložila se do peřin. Zítra bude vše jako vždy: obchod, vaření, telefonáty. Ale na kalendáři svítil malý kroužek a to bylo něco, co už mi nikdo nevezme, i když o tom nikdo jiný neví.