Jitka a David se chystali vzít. Jejich svatební veselí právě vrcholilo, když moderátor oznámil: nastal čas předat dary. Jako první blahopřáli rodiče nevěsty. Následně k nim přistoupila Davidova matka, Věra Jaroslavovna. V rukou držela velkou krabici ovázanou jasně modrou mašlí.
„To je teda něco! Co asi může být uvnitř?“ špitla nadšená Jitka Davidovi do ucha.
„Nemám tušení. Máma to před námi tajila,“ zmateně přiznal ženich.
Rozhodli se, že dárky rozbalí až druhý den, až svatební shon trochu utichne. Jitka navrhla začít právě krabicí od tchyně. Rozvázali mašli, sejmuli víko, nahlédli dovnitř… a zůstali němě stát.
Jitka si už dávno všimla Davidovy zvláštní vlastnosti: nikdy si bez dovolení nebral ani sebemenší drobnost.
„Můžu sníst poslední bonbon?“ nesměle se ptal, když zahlédl jedinou zbylou karamelku ve váze.
„Samozřejmě!“ podivovala se Jitka. „Vždyť se ani nemusíš ptát!“
„Já jsem tak zvyklý,“ ušklíbl se David, rychle rozbalil cukroví.
Teprve po pár měsících Jitka pochopila, odkud ten návyk pochází.
Jednoho dne ji David pozval, aby se setkala s jeho rodiči – Věrou Jaroslavovnou a Oldřichem. Zpočátku se tchyně zdála milá, ale první dojem rychle zmizel, když je pozvala ke stolu.
Před hosty postavila dva talíře s dvěma lžícemi brambor a maličkým karbanátkem. David rychle dojedl a tiše poprosil o přídavek.
„To se nemůžeš nasytit? Žereš za čtyři! Tebe neuživíš!“ rozohnila se Věra Jaroslavovna, což Jitku naprosto šokovalo.
Když si přídavek vyžádal Oldřich, tchyně mu s radostí naložila plný talíř. Jitka sotva dojedla, ohromená tím, jak málo tchyně svého syna má ráda.
Při plánování svatby se Věra Jaroslavovna ukázala ještě jasněji. Nelíbilo se jí úplně všechno: prsteny, restaurace, jídelní lístek.
„K čemu ty výdaje? Dalo se to pořídit levněji!“ pronesla s nezakrytým výčitkami.
Jitka to nevydržela.
„My si to zařídíme sami!“ vyjela. „Jsou to naše peníze a naše rozhodnutí!“
Uražená Věra Jaroslavovna přestala volat a dokonce pohrozila, že na svatbu nepřijde.
Dva dny před obřadem přijel Oldřich za mladými sám.
„Davide, pomoz mi s dárkem,“ požádal a zavedl syna k autu.
Ukázalo se, že otec koupil mladým pračku – aby se neřídil podle rozmarů své ženy. Přiznal, že se s Věrou Jaroslavovnou pohádali: ona dokonce i svatební dar pro vlastního syna považovala za příliš drahý.
Na svatbě se Věra Jaroslavovna přece jen objevila – v honosných šatech a taxíkem. Chovala se slušně, odevzdala velkou krabici s modrou mašlí a pak se rozplynula v zábavě.
Druhý den Jitka s Davidem netrpělivě rozbalili krabici. Očekávání vystřídalo zklamání.
„Ručníky?“ zamumlala Jitka nedůvěřivě, vytahujíc první.
„A ponožky,“ těžce povzdechl David, zvedaje dvě páry froté ponožek. „Táta měl pravdu… Máma vzala první věc, která jí přišla pod ruku. Ani se mi nechce věřit, jak lakomá se stala. Raději kdyby nepřišla vůbec.“
Ale tím to neskončilo. O pár dní později Věra Jaroslavovna synovi zavolala, aby… zjistila, kdo a co jim na svatbu daroval.
„No tak, povídej! Co dala tvá tchyně? A strýc Karel? A co darovaly Jitčiny kamarádky?“ dotírala.
Nechtějíce rozebírat cizí dary, David stručně odvětil:
„Mami, to se tě netýká. My s Jitkou jsme spokojeni.“
A zavěsil. Poprvé v životě bez sebemenšího pocitu viny.
Život nás učí jedné věci: laskavost se neměří cenou dárku. Úcta a láska se však ukazují v maličkostech. A těch – bohužel – u Věry Jaroslavovny nezůstalo.