Děťátko, ne mysli si špatně! Nejsem bezdomovec. Jmenuju se Milan Novák. Přijel jsem k dceři. Je to těžké vysvětlit
Do Nového roku zbylo jen pár hodin. Všichni zaměstnanci už dávno odešli domů, ale Janu nikdo nečekal
Aby se 1. ledna nemusela vracet do práce, rozhodla se udělat vše dopředu.
Domů stihne dřív, v lednici už jsou připravené dva saláty, ovoce a šumivé víno všechno připravené předem.
Nemá pro koho se oblékat. Chtěla by sundat podpatky a obléct si měkký pyžamový kostým.
Tak se stalo, že s Ondřejem se rozešla už před několika měsíci a rozchod byl tak bolestivý, že Jana netrápila s novými vztahy.
Teď jí bylo pohodlně být sama
Ondřej se snažil ji získat zpátky, několikrát volal, ale Jana nechtěla začínat znovu, nic dobrého z toho nevzejde, jsou to příliš komplikované.
Ani si nepřála na něj myslet, je to minulost, proč by si kazila svá svátky.
Jana vystoupila z mikrobusu. Ještě pár kroků a je doma.
U vchodu na lavičce si všimla starého muže. Vedle něj stála malá jedle.
Asi k někomu na návštěvu! pomyslela si.
Pozdravila ho a ten jen pokývl hlavou, aniž by oči vyhýbal.
Jana si všimla, že v jeho očích se mihotají slzy nebo jen odlesk světel, ale věnovala tomu málo pozornosti a vběhla do domu.
Večer chladnul a Jana se zachvěla.
Po sprše si oblékla oblíbené huňaté pyžamo, nalila si kávu a přistoupila k oknu.
Podivně, ale muž stále seděl na lavičce.
Už to jde přes hodinu, co je Jana doma, do Nového roku jsou dvě hodiny, kdyby přišel na návštěvu, proč sedí venku? Ten lesk v očích! přemýšlela.
Jana prostřela stůl, zapnula osvětlení na své malé jedle, ale myšlenky se neustále vracely k osamělému staříkovi.
Po půl hodině vyhlédla z okna, muž tam pořád seděl, nehybný.
Možná mu není dobře? řekla si. Tak může i zmrznout.
Rychle si přehodila kabát a vyšla ven.
Když došla k lavičce, posadila se vedle něj.
Ten se na Janu podíval a pak se otočil.
Promiňte, máte všechno v pořádku? Jen jsem si všimla, že tu sedíte sám. Venku je zima. Můžu nějak pomoci?
Starý povzdechl:
Nic, dítě! Všechno je v pohodě, jen chvilku posadím a půjdu.
Kam?
Na nádraží. Domů pojedu.
To není problém. Nechci, aby vás ráno čekal na téhle lavičce. Vstaňte, prosím! Poďte ke mně, zahřejte se, a pak pojedete, kam potřebujete.
Ale
Žádná ale! Poďme!
Jana věděla, že kdyby ji teď viděla její kamarádka Světlana, udělala by velké oči a Ale Světlana tady není, a Jana nemohla starého muže nechat samotného.
Dědeček vstal, vzal si jedli.
Mohu ji vzít?
Klidně, proč ne.
Vstoupil do bytu, skromně postavil jedli do chodby a svlékl se. Každý krok byl těžký, bylo vidět, že trochu mrzne.
Usedl do kuchyně, Jana mu nalila čaj a on dlouho zahříval ruce u šálku. Udělal pár doušků a zvedl hlavu.
Děťátko, ne mysli si špatně! Nejsem bezdomovec. Jmenuju se Milan Novák. Přijel jsem k dceři. Je to těžké
Po mé matce jsme se už dlouho rozejšli, jsem vinen, potkal jsem jinou ženu.
Zamiloval jsem se jako mládě, nic neviděl
Nejprve jsem se schovával, pak moje manželka Lada zjistila, že mám dceru Aničku, a doma začaly hádky. Jednoho dne jsem rozbil dveře a odešel k té, ke které jsem byl zamilovaný
Dceři tehdy bylo pět.
Zpočátku jsem chodil, snažil se pomáhat, ale Lada, moje bývalá manželka, byla velmi hrdá, nechtěla nic ode mě, ani výživné nechtěla. Rozhodla se, že výchovu dcery zvládne sama.
Snažil jsem se pomáhat přes své rodiče, přes ni, ale nepřijímala nic! A tak!
Začala dceru obracet proti mně.
Jednou, když jsem přišel do školky, chtěl jsem Aničce přinést hračky, ale utečela, nechtěla se mnou mluvit a řekla, že jsem jí nic.
Tak jsem se stáhl, už se neukazoval.
Já a Lada jsme odešli z města. Zkusil jsem Ládě posílat peníze na Aničku, ale peníze se vracely zpátky.
Přestal jsem posílat, protože jsem pochopil, že Lada už ode mě nic nechtějí.
Přibližně před deseti lety jsme s Ládou vrátili do Prahy. Moji rodiče už nebyli, a nastěhovali jsme se do jejich bytu.
Pak jsme byt prodali, koupili chalupu u vesnice nedaleko města a tam jsme žili.
S dětmi se nám to nepodařilo
Před dvěma lety Ladu přišla smrt a já jsem zůstal sám.
Nevím proč, dnes jsem šel k dceři Nepočítal jsem na odpuštění.
Dlouho jsem ji neviděl. Byla ve stejném bytě, kde jsme bydleli.
Koupil jsem jedli, přišel k dceři a ona mi nepovolila vstoupit.
Rozumím
Proč jsem přišel? Co jsem chtěl vidět? Jsem pro ni cizinec. Co jsem očekával?
Nemám nic, co bych potřeboval dům mám, důchod je slušný, mohu dceři pomáhat, je to jediná osoba, která mi leží na srdci!
Všechno by bylo jinak, kdyby Lada dovolila, abych se setkával s dcerou a podílel se na jejím životě!
Vyšel jsem z jejího bytu a bloudil dál, sám nevěděl kam. Nakonec jsem skončil tady, posadil se na lavičku a zdálo se, že už se nehnu. Možná bych tu zůstal
Osud ale rozhodl jinak! Třeba jsem tu ještě pro něco potřebný Děkuji, Aničko, už jsem se zahřál, půjdu, počkám na autobus a pojedu domů.
Kam půjdete v noci! Autobus jede jen ráno, a za půl hodiny už bude Nový rok. Zůstaňte, připravím vám postel na pohovce a ráno pojedete.
Milan se podíval na Janu.
Je mi moc nepříjemně, děťátko! Teď by málokdo pustil cizího člověka takhle dovnitř. Upřímně, vůbec nechci zůstat sám, pokud dovolíš, zůstanu. Ráno pojedu.
Dohodnuto.
Ráno Milan sbalil věci.
Díky, Janičko, za všechno. Jsi jako anděl, zachránila jsi mě před špatným rozhodnutím, protože jsem vlastně chtěl zůstat na té lavičce.
A víš co, přijď ke mně na návštěvu! Není daleko, mám spoustu místa, malou včelínku, pět úlů za domem, v létě je tam krása.
Lada milovala zahradu Jablka, hrušky, co jen chybí! Zima tu taky bývá fajn, přijď, odpočineš si, řeka je blízko. Máme to dobré!
Dobře, Milane! Určitě přijdu!
Tak to je fajn! Já jedu, ještě jednou ti děkuju
Jana koukala z okna, dokud Milan neodjel za rohem.
Tak to chodí! Blízcí někdy nechtějí být známí, ale cizí se někdy stanou rodinou!
Jana už v mládí ztratila rodiče a po poslechnutí smutného příběhu starého muže se rozhodla, že ho určitě navštíví
Líbí se vám to? Dejte like a napište svůj názor do komentářů!
Kámoši, pokud chcete číst další naše příběhy, pište komentáře a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál!