Čtyřicet let jsme žili pod jednou střechou, a v třiašedesáti letech ses najednou rozhodl změnit svůj život?
Jarmila sedávala ve svém oblíbeném křesle u okna, ztracená ve vzpomínkách na dávné dny. Ještě před pár hodinami v kuchyni spěchala s večeří a čekala na návrat Bohumila z rybolovu. Když konečně přišel domů, místo úlovku přinesl nečekané zprávy, na které se dlouho odhodlával.
Chci se rozvést a prosím tě, abys to přijala s pochopením, pronesl najednou Bohumil, oči sklopené k zemi. Děti už jsou dospělé a jistě to pochopí, vnoučat se to netýká, a my můžeme klidně vše uzavřít bez hádek.
Čtyřicet let jsme spolu, a teď, když máme přes šedesát, chceš najednou všechno měnit? divila se Jarmila. Mám právo vědět, co bude dál.
Zůstaneš v našem bytě v Praze, já se odstěhuju na chalupu. Nemáme co rozdělovat, a stejně všechno jednou připadne našim dcerám, rozhodně pravil Bohumil, jakoby měl vše už dávno promyšlené.
Jak se jmenuje? zeptala se Jarmila smířeně.
Bohumil zrudl, začal neklidně sbírat věci a dělal, že otázku neslyšel. Po takové reakci už Jarmila nepochybovala, že v jeho životě je další žena. Za mlada ji nic takového ani nenapadlo, nikdy netušila, že zůstane sama na stará kolena, zatímco manžel odejde k jiné.
Snad se to všechno urovná, utěšovaly později Jarmilu jejich dcery Lada a Květoslava. Nemá cenu řešit tátovo chování.
Už nic nebude, povzdychla Jarmila. Jen nemá smysl nic měnit, budu jen žít svůj zbytek života a radovat se z vašeho štěstí.
Lada s Květoslavou vyrazily na chalupu, aby si promluvily s otcem. Vrátily se smutné, pravdu matce neřekly a jen změnily tón: začaly ji přesvědčovat, že samota může být lepší, že už není třeba se o nikoho starat navíc. Jarmila vše pochopila, ale nevyptávala se, pokoušela se prostě žít dál. Nebylo to snadné, protože všichni příbuzní a sousedky rády kladly všetečné otázky.
To dá rozum, tolik let spolu a na stará kolena ti muž utekl k jiné, komentovaly netaktní sousedky v domě. Je mladší než ty, nebo bohatší?
Jarmila nevěděla, co odpovědět, ale často přemýšlela, jaká ta druhá vlastně je a chtěla ji spatřit. Kvůli tomu zajela i na chalupu, jakože si jde pro letní kompoty, aby s rozlučnicí narazila tváří v tvář.
Bohumile, neříkal jsi, že tvoje bývalá bude jezdit sem k nám, vytýkala extravagantní žena s příliš výrazným líčením. Myslela jsem, že jste si všechno vyřešili a ona už tu nemá co dělat.
Opravdu jsi mě vyměnil za TOHLE? zeptala se Jarmila, když si prohlížela drzou osobu.
Tak budeš jen stát, nebráníš, aby mě tahle ponižovala? křičela ta žena. Je mi jen o pár let méně než vám, a vypadám mnohem lépe.
Jestli je v tomhle věku přesvědčená, že vzhled je nejdůležitější hodnotou, poznamenala Jarmila a pokusila se zachytit zahanbený pohled bývalého muže.
Celou cestu na autobusovou zastávku slyšela, jak ta nápadná, stárnoucí Barbína za ní pokřikuje, a snažila se nebrečet. Až doma si dala volnost citům a zavolala sestře, s prosbou, aby přišla na návštěvu.
Už toho nech, vařila mátový čaj Nina. Sama říkáš, že Bohumilova nová je nevkusná a asi ani moc chytrá.
Co když má pravdu a já vypadám jako stará bába, pochybovala Jarmila.
Vypadáš dobře na svůj věk, řekla Nina upřímně. Jen považuju za hloupost oblékat se v sedmdesáti do leopardích legín nebo nosit mini. Žena je krásná v každém věku, když umí být důstojná a vypadá přiměřeně svým létům.
Jarmila se podívala do zrcadla a musela sestře dát za pravdu. Pořád byla v dobré kondici, na zdraví si nestěžovala, slušně se oblékala a kosmetiku jí dcery často darovaly. Nikdy nebývala hrubá nebo nápadná a nechtěla vypadat jako papoušek, vůbec jí nenapadlo chovat se jako Bohumilova nová partnerka.
No a co, pokračovala Nina. Teď jsi svobodná žena, můžeš si užívat. Dcery jsou samostatné, v našem věku je spousta možností, koncerty, divadla, kultura. Nepřipustím, aby ses utápěla.
Nina své slovo dodržela a začala Jarmilu brát do divadel, na procházky a koncerty. Brzy si našly partu vrstevníků, a v ní se našel i pán, který Jarmile začal dvakrát lichotit ona však hned dala jasně najevo, že o samostatné schůzky nestojí.
Slyšel jsem, že teď běháš do divadla, máš nové přátele, že se možná znovu vdáš? ozval se Bohumil při nečekaném setkání v obchodě.
A že si zajel až sem pro nákup, nemáš bližší obchod u chalupy, nebo ti nová žena nevaří? ptala se Jarmila.
Tady jsem vždycky nakupoval, jsem zvyklý, a v našem věku se těžko mění zvyky, bručel Bohumil.
Jarmila už téma nezvedala a s odkazem na práci odešla domů. Bohumil měl tehdy zvláštní chuť ji dohonit a říct, jak moc lituje rozvodu. Byl celý život při rodině, a pak ho okouzlila energická Tereza, která ho vtáhla do víru vášně.
Zpočátku se mu zdálo, že život s Terezou je vzrušující, ale brzy zjistil, že Tereza nerada dělá domácí práce, spíš baví drby, motá se kolem mužů a nejradši tráví čas na bouřlivých sešlostech.
Bohumilovi se poslední dobou čím dál víc chtělo vrátit domů, a po setkání s Jarmilou se to ještě prohloubilo. Jarmila nedělala scény, neseřvala ho, jen důstojně přežívala v daných podmínkách. Bohumil nikdy nemyslel, že mu bude chybět právě ten klid a útulno, který měl jen u Jarmily.
Zase jsi koupil meruňky, a já chtěla švestky, rozčilovala se Tereza nad nákupy. Sýr není dost tučný a majolku jsi úplně zapomněl.
Dřív nakupovala Jarmila, nebo jsme to dělali spolu, a ty chceš všechno nechávat na mě, nevydržel Bohumil.
Už mě nebaví, jak mě srovnáváš s bývalou, křičela Tereza. Ještě řekni, že lituješ, že jsi ji kvůli mně opustil?
Bohumil skutečně litoval, ale věděl, že nemá smysl to říkat. Jarmila nikdy o návratu neusilovala, prostě zůstala sama sebou, a on beznadějně litoval svého rozhodnutí, snil o tom, že jí jednou odpustí.
Dobře si ale uvědomoval, že bývalá žena už nikdy neuvěří a nevrátí ho zpět. Několikrát se snažil jí zavolat, a po další hádce s Terezou dokonce sebral odvahu zaklepat na dveře svého bývalého bytu.
Potřebuješ něco vyzvednout? zeptala se Jarmila, ani ho nepustila dál.
Chtěl bych si promluvit, máš chvilku? zamumlal Bohumil, cítil vůni svého oblíbeného švestkového koláče.
Nemám čas, ani možnost, ani chuť, odpověděla klidně. Vezmi si, co potřebuješ, čekám návštěvu.
Bohumil neměl co vyzvednout, chtěl toho říct hodně, ale nenašel správná slova. Odešel zpět na chalupu a šel si připravit jednoduchou večeři, Tereza znovu pobíhala po vesnici. Vrátila se vesele a Bohumil se definitivně rozhodl, že jí dá čas na sbalení věcí.
Po roztržce s Terezou měl zase pokušení zavolat Jarmile a vše jí povědět, ale rozmyslel si to a uklidnil se. Bývalou ženu znal dobře, chápal, že naděje na odpuštění nemá smysl.
Snad jednou, později, mohl přijít s pokáním a v klidu si popovídat. Potřeboval to, jinak by nenašel klid. Na odpuštění sice doufal, ale obnovení rodiny nečekal, Jarmila by mu už nikdy nevěřila, a to věděl, když začal s Terezou.
Teď mu zůstalo žít na chalupě, zatímco Jarmila měla byt ve městě, dcery, vnoučata a kulturní život. Pro bývalého manžela už v jejím životě nebylo místo.