– Čtyřicet let jsme žili pod jednou střechou a v třiašedesáti letech ses najednou rozhodl změnit svůj život?

Čtyřicet let jsme žili pod jednou střechou, a teď, když je ti třiašedesát, chceš najednou změnit svůj život?

Lída seděla v oblíbeném křesle a dívala se z okna, snažila se zapomenout na dnešní události. Ještě před pár hodinami nervózně chystala večeři a čekala na Bohumila, který se vracel z rybaření. Nevrátil se s úlovkem, ale s novinkami, které už dlouho chtěl říct, jen mu chyběla odvaha.

Chci se rozvést a prosím, abys k tomu přistupovala s pochopením, pronesl Bohumil nečekaně a zadíval se kamsi stranou. Děti jsou dospělé, pochopí to, vnoučatům je to jedno, a my to můžeme uzavřít klidně, bez hádek.

Čtyři desetiletí jsme spolu sdíleli jeden byt a teď, na prahu stáří, plánuješ všechno změnit? nechápala Lída. Mám právo vědět, co bude dál.

Ty zůstaneš v našem bytě v Brně, já se odstěhuji na chalupu u Blanska, měl Bohumil vše předem promyšlené. Nemáme co dělit, a stejně všechno jednou zůstane našim dcerám.

Jak se jmenuje? zeptala se rezignovaně Lída.

Bohumil zrudl, začal nervózně sbírat věci a dělal, že otázku neslyšel. Pro Lídu bylo jasné, že v tom má prsty jiná žena. V mládí si takové trable nedovedla představit, nikdy ji nenapadlo, že zestárne sama, zatímco její muž odejde za jinou.

Snad se ještě všechno urovná a bude zase dobře, snažily se Lídu uklidnit její dcery Pavla a Oldřiška. Netrap se kvůli tátově chování.

Už nic nebude, povzdechla si Lída. Nemá smysl něco měnit, dožiju svůj věk a budu se radovat z vašeho štěstí.

Pavla s Oldřiškou odjely na chalupu, aby s tátou promluvily. Vrátily se domů smutné, ale pravdu mámě hned neřekly. Jen změnily tón a začaly ji přesvědčovat, že samota může být lepší, že už nemusí pečovat o někoho dalšího. Lída všechno pochopila, neptala se dál a snažila se žít, jak to šlo. Snadné to nebylo příbuzní i známí se neustále ptali a chtěli o situaci vědět víc.

To je zvláštní, tolik let spolu a on teď, na stáří, uteče za jinou, komentovaly neomalené sousedky. Je mladší než ty, nebo bohatší?

Lída nevěděla, jak odpovědět, sama čím dál víc myslela na tu druhou. Toužila ji vidět, a proto se rozhodla jet na chalupu pro letní marmeládu bez ohlášení, aby ji mohla potkat. A opravdu na ni narazila.

Bohumile, neříkal jsi, že tvoje bývalá sem bude jezdit, nelibě se ozvala výstřední žena s příliš výrazným make-upem. Myslela jsem, že už máte všechno vyřešené a že tu nemá co dělat.

Opravdu jsi mě vyměnil za tohle? ptala se Lída s pohledem upřeným na drzou osobu.

Ty tu budeš stát a necháš mě urážet? křičela žena. Jsem jen o pár let mladší než vy, ale vypadám mnohem líp.

Pokud si v tomhle věku myslí, že výrazný vzhled je největší hodnota, poznamenala Lída, snažila se zachytit Bohumilův rozpačitý pohled.

Cestou na autobus slyšela výkřiky té pestrobarevné stárnoucí Barbíny a snažila se neplakat. Až doma uvolnila své emoce a zavolala sestře, aby přišla na návštěvu.

No tak, uklidni se, vařila mátový čaj Nina. Říkáš sama, že Bohumilova nová nevypadá dobře a asi není moc chytrá.

Možná má pravdu, a já skutečně vypadám jako stařena, pochybovala Lída.

Vypadáš dobře na svůj věk, upřímně řekla Nina. Jen si myslím, že je chyba v sedmdesáti nosit leopardí legíny a minisukni. Žena je krásná v každém věku, když ví, jak se prezentovat a vypadá přiměřeně svému věku.

Lída se prohlížela v zrcadle a uznala, že má Nina pravdu. Fyzicky byla v pořádku, zdraví jí sloužilo. Oblékala se pěkně, kosmetiku měla od dcer. Nikdy nebyla výstřední a nechtěla připomínat papouška, a proto si nedokázala představit, že by byla jako ona, kterou nedávno poznala.

No a co? pokračovala Nina. Teď jsi svobodná žena, můžeš žít pro radost. Dcery jsou samostatné, možností pro rozvoj a kulturní vyžití ve tvém věku je spousta, a já nedovolím, aby ses vzdala.

Nina svůj slib dodržela a začala brát Lídu do divadel, na procházky a koncerty. Brzy se jim vytvořila parta vrstevníků. Mezi nimi byl dokonce muž, který si Lídu oblíbil, jenže ona to rychle ukončila a odmítla další setkání.

Slyšel jsem, že běháš po divadlech, máš nové přátele, možná zase půjdeš do svatby? rýpl si Bohumil při náhodném setkání v obchodě.

Proč nakupuješ tak daleko od chalupy? Nemá tam tvoje nová žena ráda vaření? zeptala se Lída.

Jsou tu obchody, na které jsem zvyklý, a v našem věku se těžko mění zvyky, zamumlal Bohumil.

Lída nechtěla debatu protahovat, vymluvila se na práci a odešla domů. Bohumil měl v té chvíli chuť ji doběhnout a říct, jak moc svého rozvodu lituje. Celý život byl u rodiny, a pak ho okouzlila temperamentní Renáta, která ho vtáhla do víru vášně.

Zpočátku bylo s Renátou všechno vzrušující, ale brzy zjistil, že nesnáší domácí práce, ráda drbe, vyhledává společnost mužů a hlučné večírky.

Bohumil stále častěji toužil vrátit se domů, a po setkání s Lídou ta touha narostla. Lída nedělala scény, nesnažila se o hádky nebo rozbory, jen hrdě žila tak, jak jí situace dovolila. Bohumil si nemyslel, že mu bude chybět právě ten klid a pocit domova, co měl jen u Lídou.

Zase jsi koupil sušené meruňky, chtěla jsem švestky, rozčilovala se Renáta, když prohlížela nákup. Sýr nemá správnou tučnost a majonézu jsi zapomněl.

Dřív nakupovala Lída, nebo jsme chodili společně, teď se všechno snažíš hodit na mě, neudržel se Bohumil.

Už mě unavuješ, pořád mě porovnáváš s bývalou ženou, vyjela Renáta. Ještě řekni, že lituješ, že jsi ji opustil kvůli mně.

Bohumil opravdu litoval, jen chápal, že o tom nemá smysl mluvit. Lída nikdy nic neudělala schválně, žádné intriky, jen zůstala sama sebou, zatímco Bohumil zoufale toužil po odpuštění.

Dobře však věděl, že Lída už nikdy nedůvěřuje a zpět ho nevezme. Několikrát ji chtěl zavolat, po další hádce dokonce přišel ke dveřím jejího bytu.

Potřebuješ si něco vyzvednout? zeptala se Lída a nepustila ho dál.

Můžeme si promluvit, máš čas? špitl Bohumil, vnímal vůni svého oblíbeného švestkového koláče z bytu.

Nemám čas, ani možnost, a ani chuť, odpověděla klidně. Vezmi si, co potřebuješ, čekám návštěvu.

Bohumil neměl co brát, měl chuť spoustu věcí říct, ale slova nenacházel. Vrátil se na chalupu a šel sám vařit večeři, protože Renáta zas běhala po vesnici. Vrátila se vesele, a Bohumil v sobě uzavřel své rozhodnutí, nechal jí čas na sbalení.

Po dalším výstupu Renáty chtěl Lídě zavolat a vše povědět, pak to vzdal a zůstal klidný. S Lídou se znal příliš dobře, než aby věřil v odpuštění a zapomnění.

Možná jednou, časem, by mohl přijít a poprosit o rozhovor. Musel to udělat, jinak nenajde klid. Na odpuštění doufal, ale bez návratu do rodiny Lída by mu zradu nikdy neodpustila, to Bohumil věděl už, když začal s Renátou.

Teď měl existenci na chalupě, Lída žila v městském bytě, stýkala se s dcerami a vnoučaty, chodila na divadla. Na bývalého manžela v jejím životě už dávno nebylo místo.

Rate article
Add a comment