– Čtyřicet let jsme spolu žili pod jednou střechou, a teď, v třiašedesáti, se najednou rozhodneš změnit celý svůj život?

Čtyřicet let jsme žili pod jednou střechou, a ve třiašedesáti letech tě najednou napadlo změnit život?

Jitka seděla ve svém oblíbeném křesle a koukala z okna, snažila se odsunout dnešní události hluboko do hlavy. Ještě nedávno šťastně šmrdlala večeři a napjatě čekala na Františka, jak se vrátí z rybaření. Vrátil se, ovšem prázdný jak kapr po postní neděli ne s úlovkem, ale se zprávou, kterou už dávno chtěl říct, jen pořád neměl odvahu.

Chci se rozvést a prosím tě, abys to vzala rozumně, vypálil najednou František, aniž by se jí podíval do očí. Děti už jsou dospělé, pochopí to, vnoučatům je to fuk a my můžeme to ukončit v klidu, bez hádek.

Čtyřicet let jsme spolu, a v třiašedesáti tě napadne převrátit všechno naruby? nechápala Jitka. Mám právo vědět, co bude dál!

Zůstaneš v našem pražském bytě, já se přesunu na chatu k Berounce, měl už František vše promyšlené jak v bankovním excelu. Nemáme co dělit, všechno stejně skončí u našich dcer.

Jak se jmenuje? zeptala se Jitka smířeně.

František zrudl, začal si sbírat věci a dělal, že neslyšel. Takové chování Jitce naprosto potvrdilo existenci soupeřky. Kdysi mladší Jitka nikdy podobné situace neznala nemyslela si, že na stará kolena zůstane sama a manžel odejde k jiné.

Možná se to ještě urovná, mami, snažily se utěšit Jitku její dcery, Markéta a Pavla. Táta má prostě krizi, nenech se zlomit!

Už nic nebude, vzdychla Jitka. Ale nemá smysl něco měnit, budu si žít, jak to půjde, a hlavně vám přát štěstí.

Markéta a Pavla vyrazily na chatku k tatínkovi na vážnou debatu. Vrátily se domů zničené, ale pravdu Jitce hned neřekly. Jen změnily rétoriku a začaly ji přesvědčovat, že samota je vlastně výhodná nemusí se o nikoho starat navíc. Jitka pochopila, ale už se nevyptávala a zkoušela prostě žít dál. Nebylo to jednoduché, protože každý příbuzný a známý považoval za nutné projevit nadměrnou zvědavost.

To je ale už Kocourkov, tolik let spolu a na stará kolena ti manžel uteče za jinou, komentovaly sousedky, takt jim zjevně unikala. Je mladší nebo bohatší?

Jitka netušila, co odpovědět, ale sama stále častěji přemýšlela, jak ta soupeřka asi vypadá. Z toho důvodu vyrazila na chatu “na inspekci”, pod záminkou, že si jede vzít domácí okurky ve sklenici. Neavizovala se chtěla soupeřku vidět na vlastní oči. A trefila přesně.

Františku, tys říkal, že tvá bývalá sem jezdit nebude, nespokojeně komentovala situaci extravagantní dáma s make-upem tak výrazným, že by soutěžila s vizážistkou v televizi. Myslela jsem, že už jste všechno vyřešili, a ona tu nemá co dělat.

To si opravdu vybral mě místo TOHOTO? zajímala se Jitka, přihlížejíc té sebevědomé osůbce.

Hodláš tu jen stát a nechat tady tu babku mě urážet? křičela dáma. A mimochodem, jsem jen o pár let mladší, ale vypadám o dvě dekády lépe.

Jestli si v tomhle věku myslí, že hlavní devizou je barevná tvář, pronesla Jitka ironicky, snažíc se zachytit pohled rozpačitého Františka.

Cestou na autobus slyšela kecy téhle vyretušované, stárnoucí Barbie, a snažila se nebrečet. Doma konečně popustila emoce a zavolala sestře Lence, aby přišla na návštěvu.

No tak dost, vařila Lenka mátový čaj. Sama říkáš, že Františkova nová není krásná a jak se zdá ani moc bystrá.

Možná má pravdu, možná vypadám už jako babka v tomhle věku, pochybovala Jitka.

Na svůj věk vypadáš skvěle, byla upřímná Lenka. Jen si myslím, že je chyba v sedmdesáti nosit leopardí legíny a mini. Žena je krásná v každém věku, když ví, jak se prezentovat a obléká se přiměřeně.

Jitka se prohlížela v zrcadle a začala uznávat, že sestra má recht. Nebyla ve špatné formě, zdraví taky drželo. Oblečení měla vkusné, kosmetiku jí dávaly dcery. Nikdy nebyla vulgární a nechtěla připomínat papouška, takže ani náhodou, že by se chovala jako nedávno viděná soupeřka.

Dobrý, pokračovala Lenka. Teď jsi svobodná dáma, můžeš si užívat. Dcery samostatné, možností plno, v našem věku spoustu kulturních akcí nenechám tě sedět doma a litovat se.

Lenka své sliby dodržela, a tak Jitku tahaly do divadel, na procházky, na koncerty. Brzy se jim utvořila parta vrstevníků a dokonce se objevil jeden pán, který začal Jitce projevovat náklonnost, ale ona to hned utnula a některé schůzky odmítla.

Prý teď běháš po divadlech, máš nové přátele, možná se zase vdáš, neodpustil si František při náhodném setkání v Bille.

Copak jsi musel až sem? K chatě je to daleko, nová paní neumí vařit? poznamenala Jitka.

Vždycky jsem nakupoval tady, mám to tu zažité, ve vyšším věku se zvyklostí těžko zbavuje, bručel František.

Jitka už téma nerozvíjela, vymluvila se na práci a zamířila do svého bytu. Františkovi v tu chvíli strašně chtělo se rozběhnout za ní a říct, jak lituje rozvodu. Celý život byl s rodinou, jen ho očarovala energická Simona, která ho vtáhla do víru vášní.

Ze začátku mu to přišlo zajímavé, ale brzy zjistil, že Simona nesnáší domácí práce, radši sbírá drby, motá se kolem mužů a pořád chodí na hlučné večírky.

František v poslední době stále častěji toužil vrátit se domů, zvlášť po setkání s Jitkou to zesílilo. Neorganizovala scény, hádky ani výčitky, zkrátka hrdě a důstojně přežívala, jak se dalo. K tomu pokojnému domácímu pocitu, který měl jen vedle Jitky, mu začalo zoufale chybět.

Zase jsi koupil sušené meruňky, já chtěla švestky, rozčilovala se Simona při pohledu na nákup. Sýr není tučný, majolku jsi úplně zapomněl.

Dřív nakupovala Jitka, nebo jsme chodili spolu, ty teď všechno necháváš na mně, nevydržel František.

Přestaň mě srovnávat se svojí bývalou, křičela Simona. Ještě mi řekni, že lituješ, že jsi ji kvůli mně opustil.

František opravdu litoval, ale už mu došlo, že nemá smysl o tom mluvit. Jitka nepředstírala ani nesestavovala pasti, jen zůstávala sama sebou bývalý muž se zoufale snažil zasloužit její odpuštění.

Dobře však chápal, že někdejší manželka už nikdy neotevře dveře ani srdce. Několikrát měl chuť jí zavolat a po další hádce poprvé dokonce došel ke dveřím jejího bytu.

Potřebuješ něco odnést? ptala se Jitka, nepustila ho dál než na práh.

Chci mluvit, máš čas? mumlal František, cítil vůni svého oblíbeného švestkového koláče.

Nemám čas, možnosti ani chuť, bez emocí odpověděla. Co potřebuješ, vezmi si, čekám hosty.

Nebyl si co odnést, měl co říct, ale správná slova nemohl najít. Vrátil se na chatu a šel vařit večeři, protože Simona se zase honila po vesnici. Vrátila se veselá jak z moravského koštu, František definitivně rozhodl a dal jí čas na sbalení.

Po Simonině hysterii František málem znovu volal Jitce, ale zarazil se a uklidnil. Znal svou někdejší ženu dost dobře, aby pochopil, že naděje na odpuštění a zapomenutí jsou marné.

Možná někdy později, až čas trochu zasype rány, by mohl přijít s omluvou bylo to nutné, jinak by neměl klid. Doufal v odpuštění, ne v obnovení manželství. Jitka už nikdy nemohla zapomenout zradu, a to František dobře věděl, když začínal románek se Simonou.

Nyní mu zbyla existence na chatě, Jitce život v bytě v Praze, komunikace s dcerami a vnoučaty a výlety do divadla. Pro bývalého muže už v jejím životě nebylo místa.

Parazity nezničí, papilomy nevypálí, ale v duši udělá pořádek život prostě běží dál, a v Čechách platí, že není nad klid a českou pohodu.

Rate article
Add a comment