„Co schováváš v lednici?“: příběh o tom, jak mě napadlo dát na dveře zámek, protože manžel snědl všechno
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou uslyším větu: „Měla bys dát na lednici zámek.“ Nejprve jsem se smála – vždyť jde jen o jídlo! Zdálo se mi to jako vtip. Dokud jsem jednou v supermarketu neuviděla plastové zámky přímo na lednice. A v tu chvíli mi došlo: to by mohlo být moje záchrana. Jmenuji se Alena a jsem unavená… unavená z toho, že můj manžel sní úplně všechno. Bez výjimky.
Můj muž se jmenuje Tomáš. Když jsme spolu začali chodit, myslela jsem si, že má jen dobrý apetit. No a co, že rád jí? Vařila jsem s radostí, dělala mu jeho oblíbená jídla a snažila se, jak to šlo. Tehdy mi přišlo roztomilé, jak s chutí baštil. Teď to beru jako sobectví.
Postupně to začalo být nesnesitelné. Přijdu z práce – lednice prázdná. Večer předtím byla nacpaná k prasknutí: polévka, hovězí na smetaně, bramborový salát, koláč. A dnes? Jen prázdné krabičky, špinavé nádobí a zbytky omáčky na dvířkách. A ani kapka výčitek. Tomáš se nikdy nezeptá, jestli si to může vzít. Nezajímá ho, jestli mám také hlad. Prostě otevře lednici – a sní vše, na co přijde.
Nejhorší je, že jsem začala schovávat jídlo. Ano, jako dítě! Sýr za sklenicemi s okurkami, jogurt zabalený do utěrky na balkoně, kuře zasunuté úplně vzadu… Stejně to najde. Jakoby měl čich jako lovecký pes. Jednou jsem dokonce viděla, jak si ohřívá moji „tajnou“ večeři a s chutí ji sní, přitom spokojeně mlaská. A pak ani neumyl talíř.
Když jsem si stěžovala kamarádce, jen se pousmála:
„Ale aspoň má chuť k jídlu! Raduj se, že si váží tvého vaření.“
Váží? Já jsem přece také člověk! Někdy bych si prostě chtěla otevřít krabičku, sednout si s čajem a v klidu se najíst. Ale vždycky mě někdo předběhne. Můj manžel.
Jednou jsem záměrně nakoupila suroviny na řízky, které má náš starší syn nejraději. Obalovala jsem, smažila, přičemž polovinu jsem nechala Ondrovi na večeři. Když jsme se vrátili ze školy – řízky byly pryč. Tomáš je snědl. Podle ubohých drobečků na talíři všechno sám. Za dvacet minut.
Synovi se rozbrečely oči. Poprvé v životě jsem na Tomáše vyjela. A on jen pokrčil rameny:
„Měl jsem hlad. Co jako?“
Tomáš má k tomu i odpovídající postavu – vypouklé bříško, baculaté tváře a funění, kdykoli se přejí. Dřív chodil aspoň občas na fotbal, teď jen leží před televizí. Když jsem mu řekla, že by měl trochu zvolnit, urazil se. A když jsem naznačila, že by mohl zkusit shodit, odsekl: „Mám se rád takového, jaký jsem.“
Šetřím, nakupuju ve slevách, a on všechno sežere za půl dne. Rozpočet je v troskách. Téměř polovinu výplaty nechávám v obchodě – jen za jídlo. A on? Podle něj je nakupování moje povinnost. Jeho jediný úkol je jíst.
Jednou jsem to nevydržela:
„Když jíš za tři, začni aspoň přispívat. Nakupuj týden sám.“
Koukal na mě, jako bych mu navrhla prodat auto.
„Takže já teď mám živit celou rodinu?“ odsekl. „Jsme přece jedna rodina, a ty s nějakými požadavky.“
V tu chvíli mi došlo – nejde o jídlo. Jde o respekt. Nebo spíš o jeho absenci. Pokud si manžel myslí, že je v pořádku vyprázdnit lednici a nenechat ani jablko dětem – myslí jen na sebe. A to bolí. Až k pláči.
Děti si toho už také všímají. Když jsem uvařila meruňkový kompot a schovala jednu sklenici do komory, starší syn řekl: „Mami, ty už jsi jako v tom vtipu – schováváš jídlo před tátou.“ A to mě mrzelo. Protože měl pravdu.
Nechci, aby náš domov připomínal bojiště. Ale pokud se nic nezmění, musíme si opravdu pořídit ten zatracený zámek. Nebo… prostě dát jasné ultimátum.
Protože já nejsu kuchařka v jídelně. Ani služka. Jsem manželka. A matka. A také si zasloužím respekt. I v maličkostech. I když jde jen o obyčejnou večeři.