Dnes jsem si uvědomila něco smutného: možná budu muset zamknout lednici. Nikdy by mě nenapadlo, že to někdo řekne vážně. Dřív by mi to připadalo jako vtip – vždyť je to jen jídlo! Až dokud jsem v obchodě neviděla plastové zámky na lednice. A najednou mi to došlo: možná by mi to pomohlo. Jmenuji se Jana a jsem unavená… unavená z toho, že můj manžel sní úplně všechno. Bez výjimky.
Petr je můj manžel. Když jsme spolu začali chodit, říkala jsem si, že má prostě jen dobrý apetit. No a co? Rád jí. Vařila jsem s radostí, připravovala mu jeho oblíbená jídla, dělala jsem to s láskou. Tenkrát mi přišlo roztomilé, jak si pochutnává. Dneska to vidím jako sobeckost.
Časem to začalo být nesnesitelné. Přijdu z práce – a lednice je prázdná. Včera večer plná: polívka, maso, příloha, buchta. A dnes? Jen špinavé krabičky a stopy omáčky na dveřích. A žádné výčitky. Petr se nikdy neptá, jestli může něco sníst. Nezeptá se, jestli mi něco nechat chce. Prostě otevře lednici – a zmizí všechno, na co přijde.
Nejhorší je, že už schovávám jídlo. Ano, jako dítě! Sýr za sklenicemi, jogurt v tašce na balkóně, kuře schované úplně vzadu… Stejně to najde. Jako by měl čich loveckého psa. Jednou jsem ho dokonce viděla, jak si ohřívá to, co jsem schovala, a s chutí vše sní, ještě si přitom mlaská. A pak ani neumyl talíř.
Když jsem si stěžovala kamarádce, jen se pousmála:
„Aspoň že má chuť k jídlu! Raduj se, že mu chutná, to znamená, že dobře vaříš.“
Chutná – ano. Ale já jsem taky člověk! Někdy chci prostě otevřít krabičku, sednout si s čajem a v klidu se najíst. Jenže on vždycky přijde první. Můj muž.
Jednou jsem pekla masový koláč, který má rádc starší syn. Dala jsem do toho všechno – zadělané těsto, domácí nádivku, všechno. Nechala jsem mu polovinu, protože měl přijít později ze školy. Jenže když jsme přišli domů – koláč byl fuč. Petr ho snědl sám. Celý. Za hodinu.
Syn se rozbrečel. Poprvé v životě jsem na Petra vyjela. A on jen pokrčil rameny:
„Měl jsem chuť. Co jako?“
Petr má k tomu i vzhled – bříško, baculaté tváře, pořád funí, protože se přejídá. Dřív chodil aspoň trochu cvičit, teď jen televize a jídlo. Když jsem mu jednou řekla, že je to nezdravé, urazil se. A když jsem naznačila, že by měl třeba zhubnout, odsekl, že se má rád takový, jaký je.
Šetřím, kupuju věci ve slevách, a on to všechno sežere za půl dne. Rozpočet je napnutý až k prasknutí. V obchodě nechávám skoro půl výplaty – jen za jídlo. A on? On si myslí, že nakupovat je moje povinnost. Ta jeho je prostě jíst.
Jednou už jsem to nevydržela:
„Když jíš za tři, začni aspoň přispívat. Kup si týdenní nákup sám.“
Podíval se na mě, jako bych mu navrhla prodat ledvinu.
„Tak já teď mám živit celou rodinu?“ rozčilil se. „Jsme jedna rodina, a ty tady něco požaduješ.“
A v tu chvíli mi došlo – nejde o jídlo. Jde o respekt. Nebo spíš o jeho naprostou absenci. Když je mu normální vyprázdnit lednici a nenechat ani jablko dítěti – nemyslí na nikoho jiného než na sebe. A to bolí. Až k slzám.
Děti si toho už taky všímají. Když jsem uvařila kompot a schovala sklenici ve spíži, starší syn řekl: „Mami, ty už jsi jako v tom kresleném, když schováváš jídlo před tátou.“ A to bolelo. Protože měl pravdu.
Nechci z domova dělat bojiště. Ale jestli se něco nezmění, opravdu si koupím ten zatracený zámek. Zamknu lednici. Nebo… prostě dám ultimátum.
Protože já nejsem kuchařka ve školní jídelně. Ani služka. Jsem manželka. A matka. A taky si zasloužím respekt. I v maličkostech. I když jde jen o obyčejnou večeři.