V životě se vše vrací… Manžel podal žádost o rozvod a vrátil se ke své bývalé!
Myslela jsem si, že jsem mistryní ve hře zvané láska. Ale život mi dal tvrdou lekci: každá akce má své důsledky a dřív nebo později je třeba zaplatit.
Vzala jsem si ho ve 25 letech – ani brzy, ani pozdě. Touha vyhnout se návratu do rodného maloměsta, kde je každý krok pod dohledem, mě přiměla zůstat v Praze. Tady jsem si mohla užívat anonymity, o které jsem dlouho snila.
Kluk kamarádky…
Jde o Petra. Vysoký, s hnědýma očima, byl přítelem mé kamarádky ze školy Moniky. Ale to ve mně jen posilovalo touhu získat ho. Vypadalo to, že ani Petr nebyl proti flirtu za zády Moniky.
Tak jsme se hravě začali vídat, zatímco byl ještě s Monikou. Nijak jsem se neomezovala ve známostech a netajila jsem to. Petr věděl, že není jediný v mém životě, ale ani on nebyl volný, že?
Jednou mě Petr viděl vystupovat z auta jiného muže. Počkal, až odjede, přistoupil ke mně a řekl, že si musíme promluvit. Prohlásil, že mě nechce s nikým sdílet a že si nedokáže představit být s jinou ženou než se mnou. Nabídl, že se rozejde s Monikou a začne se mnou společný život. Ta myšlenka se mi líbila, obzvlášť proto, že to řešilo otázku bydlení a také jsem tím mohla naštvat povýšenou Moniku.
Začali jsme spolu bydlet, ale po několika týdnech jsem se začala nudit; chtělo se mi změny a vzrušení. Uvědomila jsem si to, když jsem náhodou potkala Tomáše – jednoho z bývalých kluků, se kterým jsme se kdysi dobře bavili. Šli jsme na kávu, uvolnili se a skončili v jeho bytě. Bylo to zábavné a osvěžující. Po dvou týdnech jsme to zopakovali a začali jsme se scházet jen pro radost, bez závazků.
Postupem času jsem se vrátila ke svému starému životnímu stylu a stýkala se s různými muži. Nakonec jsem Petra opustila a nechala mu vzkaz: „Už nechci žít společně.“ Jednoduše a bez vysvětlení.
Nečekaná otočka…
Za měsíc jsem zjistila, že jsem těhotná. Vyděšená jsem se vrátila k Petrovi. Po sdělení těhotenství mi nabídl manželství. Souhlasila jsem, ne ze šílené lásky, ale protože to považovala za nejrozumnější a nejsnadnější řešení. Navíc to znamenalo, že se nemusím vracet do nudného maloměsta.
Rok po narození syna jsem opět otěhotněla – další chlapec. Péče o dvě malé děti a vedení domácnosti mi zabralo všechen čas. Petr hodně pracoval, byl ambiciózní a často se zdržel dlouho v práci. Možná se domů k unavené ženě a hlučným dětem příliš nehnal. Nebyla jsem příjemná společnost: unavená, podrážděná, bez volné chvíle. Čekala jsem na Petrovo vrácení, abych si mohla postěžovat.
Ale… musela jsem za vše zaplatit.
Možná se ptáte, kdo je otcem mého staršího syna. Petr nebo někdo z mých bývalých? Nezáleželo mi na tom. Mohl to být Petr, ale také nemusel. Říkala jsem si: „Všichni dělají chyby, byla jsem mladá, nebylo to úmyslné…“
Dodnes nevím, kdo je otcem mého staršího syna a asi to nikdy nezjistím. Všichni věří, že to je Petr – on sám, náš syn i přátelé.
Ale záleží na tom, když se Petr stejně přestal o děti starat? Ne kvůli pochybám o otcovství. Jednoho večera, když dětem byly 4 a 2 roky, přišla jsem domů a našla vzkaz: „Podal jsem žádost o rozvod. Mezi námi to nefunguje.“
Rozvedli jsme se. Teď sama vychovávám děti. Petr platí alimenty, které sotva stačí. Aspoň nám nechal byt – můžeme v něm zůstat, dokud děti nedospějí.
A Petr se stejně oženil… s Monikou. A nyní čekají první dítě.