Zítřejší den
Tereza žila s Lukášem pět let, ale stále nečekala na nabídku k oltáři. Byla skvělou hospodyní, vše u ní zářilo čistotou. Láska a něžnost jí nechyběly. Poslední dobou však cítila, jak vztah chladne. Přesněji řečeno, chladnější byl Lukáš, často podrážděný a nekomunikativní. Po večeři vždy zamířil k televizi sledovat nekonečné filmy.
Na její něžnosti mávl rukou se slovy, že je unavený a potřebuje být sám.
„Poslyš, Hani,“ svěřovala se Tereza sestře, „co se to s ním děje? Takhle se ke mně chová už skoro dva měsíce.“
„Vy už spolu ani nespíte?“ zeptala se sestra.
„Občas, ale nic se tím nezmění,“ povzdechla si Tereza, „zkusila jsem všechno – koláče, večeři při svíčkách… Jen se na něj díval, jako by snědl citron. Už mě nemiluje, myslíš?“
„Cítíš, že má jinou?“ prohodila Hana.
„Kde by ji vzal? Chodí z práce domů. Ale mně to nepomáhá.“
„Mohli by se potkávat přes den. Třeba v práci nebo o polední pauze. Cizí člověk je zahalený stínem,“ zamyslela se Hana, „proč s ním nepromluvíš na rovinu? Nejste manželé. Možná si myslí, že má právo hledat jinde.“
„To myslíš vážně?“ Terezin hlas se zachvěl, „Jak může? Vždyť jsem pro něj dělala všechno, nikdy jsem…“
„Pšš, neplač. Jsi krásná, šikovná, najdeš si muže, dokud jsi mladá. Já bych to nevydržela a zeptala se. Raději hořká pravda než nejistota.“
Toho večera Tereza po večeři oslovila Lukáše:
„Jestli jsem ti už překážela, odejdi. Nebudu tě držet, i když tě pořád miluju…“
„Co tě to napadá?“ začal Lukáš, ale zarazil se, když spatřil slzy stékající po jejích tvářích.
„Ještě aby mi tu dělala scény…“ Nervózně popadl batoh. Tereza zůstala jako opařená. Nedokázala uvěřit, že její přítel, její neoficiální manžel, uteče bez rozmýšlení.
Házejíce nažehlené košile do sportovní tašky, chvatně se oblékl a bez ohlédnutí otevřel dveře.
„Lukáši!“ vykřikla Tereza, „A to je všechno? Ani slovo? Pět let spolu…“
„Co mám říct? Ty už jsi vše řekla. Ano, už se nemilujeme…“
„Ty už nemiluješ…“ opravila ho. Lukáš však vyšel do chodby. Tereza vyběhla za ním:
„Máš jinou? Proč jsi mi to neřekl?“ křičela na něj, mizejícího po schodech.
„Nikoho nemám. Prostě… jsi pro mě včerejšek. Rozumíš? Zablokovali jsme se. Láska zmizela. To je vše,“ odsekl chladně.
„Včerejšek?“ Terezu zasáhla slova jako facka. Srdce sevřel stisk, utíkala zpět do bytu.
„Včerejšek… jako obnošené šaty odhodil. Pět let mládí…“ Nemohla se vzpamatovat. Doufala, že Lukáš má jen potíže v práci, které spolu překonají. Místo toho se stala pouhým stínem.
Tereza ochabla a onemocněla. S horečkami ležela, stres jí zatemňoval mysl. Před očima viděla Lukášův lhostejný výraz, jako by ji soudil za neexistující vinu.
„Terezko, neděs rodiče a mě, přestaň se trápit. Není jediný na světě. Stává se to,“ opakovala Hana při každém hovoru, „přijdu a uděláme generální úklid. Nebo rekonstrukci. To je nejlepší lék.“
„Hani, díky…“ slabě se usmála, „jsi nejlepší sestra.“
Blížilo se jaro, sestry tapetovaly stěny, měnily záclony, v kuchyni zářilo nové nádobí.
„No ne? Krása!“ smála se Hana, „S novým bytem – nový život. Nesmíš truchlit. Smutek je hřích. Raduj se, že jsme zdraví. Zbytek jsou maličkosti.“
Tereza přikývla a předložila sestře další kulinářský výtvor – zelný koláč.
„Chceš mě vykrmit?“ Hana si brala druhý kousek, „Souhlasím. Dieta počká. Jsi šikulka.“
Nový řád života zpočátku dával práci. Aby zaplnila prázdnotu, začala chodit do fitka a na plavání. Hana ji tahala na představení do Národního divadla.
Dva roky uběhly v práci a povinnostech. Terezu povýšili, snažila se nezklamat. V redakci přibyli noví lidé, na semináři v Brně našla novou inspiraci.
Do jejího života vstoupil Jakub, ostýchavý básník publikující občas v jejich časopise. Vyhublý, v ošoupaném saku a brýlích, častěji navštěvoval redakci a vždy se snažil promluvit s Terezou. Nakonec ji pozval do kavárny pod záminkou poslechu nových veršů.
„Víte, Terezko, váš názor je pro mě důležitý,“ koktal, „jste skvělá redaktorka a člověk.“
„Jak to víte?“ zasmála se.
„Vidím to ve vašich očích…“ usmál se, „Tak půjdete?“
V kavárně seděli dvě hodiny. Čas utekl. Tereza objevila básníka s hlubokými lyrickými verši.
„Jak dokážete propojit jemnou poezii s humorem?“ divila se, „Jsem vaše fanynka. Přinášejte více. Mohli bychom vydat knihu.“
„Děkuji. Ale nechodím sem kvůli publikacím. Chápete?“ zrudl, „Nejste jen kolegyně… Jste úžasná žena. Směl bych… doufat ve víc?“
Tereza mlčela. Jeho city vnímala od prvních setkání. Všichni v redakci to pozorovali – Jakub se měnil v neohrabané dítě, kdykoli ji spatřil.
Zpočátku ji to bavilo, usmívala se, oči jí zářily. Když několik dní nepřišel, přemýšlela, kam ten podivín zmizel.
Teď, po jeho slovech, zatoužila schoulit se do jeho útulné náruče. Zvedla oči a on, jako by četl myšlenky, políbil její dlaň.
„Jakube… Nesmíme spěchat. Potřebuji čas…“
„Jak řekneš, Terezko. Můžeme si tykat?“ zářil štěstím.
„Ano… Jakube.“
O měsíc později, na MDŽ, pozvala Jakuba k sobě. S radostí prostírala stol při písních Heleny Vondráčkové.
Zazvonil zvonek. „Přišel dřív,“ pomyslela si, otevřela dveře. Na prahu stál Lukáš s kyticí.
„Ty?“ užasla, „Nečekala jsem tě.“
„Pozveš mě dál?“ podal jí květiny, „Zkrásněla jsi.“
„Proč jsi přišel?“ znervózněla. Překvapilo ji, že v sobě necítila ani jiskru dávné lásky. Jen zmatek.
„Gratulovat. Nejsme přece cizí,“ nahlížel přes ni do bytu, „Máš hosty? Voní to tvojí zelňačkou…“
„Odejdi. Už pro mě nejsi Lukáši. Čekám někoho.“
„Aha, už pro tebe nejsem dost dobrý. Kdo je ten šťastlivec?“ utrousil jedovatě.
„Ano, čekám ho. Miluje mě. Je můj… zítřejší den.“
„Záležká. Ani ses nezeptala, jak se mám. Kde jsem byl.“
„To mě nezajímá. Ty jsi teh také nic nevysvětlil. Prostě zmizel. Tak sbohem.“
Vytlačila ho do chodby, zabouchla dveře. Opírala se o zeď, zklidňujíc bušící srdce.
„Proč teď? Málem vše zničil,“ šeptala.
Lukáš scházel po schodech, když proti němu stoupal vyhublý muž v brýlích s větvičkami mimózy. Usmíval se blaženě. Lukáš ho sledoval, zastaviv se. Jakub zazvonil u Tereziných dveří. Radostný výkřik.
„Tak to je ten zítřejší den… Nic zvláštního. Aspoň tě to naučí, slepice v zástěře,“ pomyslel si Lukáš. Za dva roky vystřídal tři ženy, žádná nebyla ta pravá. Začal pít, rozhodnut zůstat navždy svobodný. Štěstí však nepřicházelo. „Ještě je čas,“ mumlal, „Je mi třicet, ženských je dost…“
Tereza s Jakubem měli svatbu, slavila celá redakce.
„Nebylo štěstí, neštěstí pomohlo,“ zašeptala Hana nevěstě, „Kdyby neodešel Lukáš, nepotkala bys Jakuba. Miluje tě! Važ si toho.“
Za rok se narodil syn. Jakub byl v sedmém nebi. Jeho básně získaly novou hloubku, prosvětlené láskou a slunečními paprsky…
